Texty: AS 2005, č. 2, s. 41-43. Akram Staněk.

DOBRÉ TO BYLO... V OSTROVĚ

Město Ostrov, zajímavá kulturní oáza nedaleko Karlových Varů, hostila Západočeskou oblastní přehlídku netradičního a amatérského divadla. Přehlídka územně reprezentovala oblast dvou krajů (Plzeň, Karlovy Vary) a tvořila předkolo ke dvěma celostátním přehlídkám. Porota měla za úkol vybrat soubory k postupu na Šrámkův Písek a na Náchodskou prima sezónu. Tříčlenná porota ve složení: Alena Zemančíková, Petra Kohutová a Akram Staněk musela konstatovat, že program se stal zcela neobyčejným kulturním zážitkem. Deset představení, která měli všichni možnost vidět, vytvořilo dohromady beze všech pochyb jednu z nejlepších západočeských oblastních přehlídek vůbec a přenesení celé přehlídky na celostátní úroveň by, až na malé výjimky, nevyvolalo v neznalých divácích žádné pochybnosti. O to těžší bylo rozhodování o postupových příčkách.
Než se dostanu k oceněným souborům, zmíním se o několika obecných jevech provázejících celý festival. Jedním z jeho kladů byla opravdu neobvykle vysoká žánrová a stylová pestrost: viděli jsme němý film i divadlo, které by se dalo nazvat divadlem poezie, viděli jsme kolektivní improvizace i přísně režírované tvary, viděli jsme inscenaci vpravdě minimalistickou i současné živé lidové divadlo atd. Pokud jde o témata, tam naopak bylo možné pozorovat značnou míru shody. Většina souborů jako by nalezla v letošním roce sílu pokládat si závažné existenciální otázky. Většina představení (bez ohledu na to, zda šlo o komedie či kusy vážné) pátrala po vlastní identitě tvůrců, kladla si otázky po smyslu života či přinejmenším mapovala vztah tvůrců k divadlu.
Další neobvyklou charakteristikou letošního Ostrova byla téměř dokonalá absence oné nezdravé soutěživosti projevující se řevnivostí, „skupinkařením“, ohnivými hádkami s porotou a ostatními diváky, namísto diskuze atd. Ne že by diskuze byly krotké! Jistě, i ostré byly! Ale nikdy neopouštěly rámec snahy o postižení podstaty inscenací a nepouštěly se na křehkou půdu hádek mezi podrážděnými tvůrci. A byly to diskuze (!)
Všichni jsme si pak za přítomnosti mladého starosty města Ostrova, který sice patrně neviděl ani jedno představení, ale velmi sympaticky se dostavil v tak neformálním oblečení, že zcela splynul s účastníky festivalu, pomysleli: dobré to bylo. Kdyby to tak chtělo být výsledkem nějaké tendence či trendu a ne jen shodou šťastných náhod! Koho tedy nakonec porota doporučila, nominovala, a kam?
Divadelní soubor Hyjta Domažlice / Zdeněk Šmíd: Dudáci a vlčí hlavy aneb Něco o Chodech
Divadelní představení na motivy z knížky Zdeňka Šmída se mladému souboru stalo prostředkem k vyjádření vztahu k rodnému kraji a v širším slova smyslu i k hledání, nacházení a pojmenovávání vlastní identity. Příběhy vycházející z chodského folklóru jsou uchopeny bez předsudků s autentickým zaujetím herecky vzácně vyrovnaného souboru. Představení je v pravém smyslu slova kolektivní, soubor se hrou baví a jeho hra se lehce přenáší na publikum. Jednoduchá a účelná výprava je po výtvarné stránce čistá, folklórní motivy se nesentimentálně, avšak přirozeně a nenásilně mísí se současnými, a ve stejném duchu se nese i vlastní hra. Porota ocenila především zaujaté, přirozené a bezprostřední herecké výkony, autentickou osobní výpověď aktérů, dobrou úpravu textu, výše zmiňovanou čistotu výpravy a v neposlední řadě také s lehkostí zvládnutý kontakt s publikem. Zajímavou složkou představení je také hudba (Chodská vlna aneb Chodský bigbít), jejíž použití vyvolalo po představení zajímavou diskuzi v plénu. Předmětem výtek pak byla jistá míra ilustrativnosti celého představení, které po stránce inscenační nenabídlo ostřeji formulovaný názor.
Představení bylo doporučeno k přijetí na celostátní přehlídku studentského divadla Náchodská prima sezóna především pro čistotu použitých prostředků, bezprostřednost, hereckou pravdivost a celkový kolektivní výraz.
Divadelní soubor Studio divadla Dagmar Karlovy Vary / Jacques Prévert: Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina
Představení souboru z Karlových Varů je bezvýhradně postavené na hereckých výkonech. Doprovázeni živým hudebním doprovodem zúročují členové souboru své divadelní zkušenosti přesnou parodickou hrou. Absurdní hříčka, postavená na zesměšnění literárních a dramatických konvencí pokleslých „srdcerváčů“, je v jejich provedení brilantní komedií vytvořenou téměř minimalistickými prostředky v prostoru oproštěném (až na tři k sobě sražené židle) od scénografie. Přesto nerezignuje na vizuální složku reprezentovanou přesnými kostýmy. Největší pozornost poroty vzbudily herecké výkony (z nichž dva byly na přehlídce po právu oceněny dílčími hereckými cenami), kolektivní charakter inscenace, která dává najevo, že je vystavěna na velké divadelnické zkušenosti, v neposlední řadě hudební doprovod. Inscenaci porota doporučila k postupu na přehlídku studentského divadla Náchodská prima sezóna.
Divadelní soubor Pachýř Pačejov Plzeň / Veselé příhody Pachýře a Chroše
V nejlepším smyslu slova minimalistická inscenace (o délce slabých 25 minut) na základě autorského scénáře (jako autor je uváděn Sam Zivott) je brilantně vystavěnou dadaistickou hříčkou. Soubor, jehož geografické umístění do Pačejova je rovněž mystifikací, tvořený dvěma herci a vypravěčem hraje s velkou vážností nicotný příběh dvou smyšlených přátel, v jejichž soužití se de facto neodehraje nic pozoruhodného. Důkladnost, s jakou se oné nicotnosti věnují, důsledně minimalistické prostředky (absolutně nepohyblivé loutky, téměř nehybní aktéři, záměrné podehrávání…) i znatelný existenciální přesah byly předmětem ocenění poroty, stejně tak jako zábavnost celé hříčky. Pro tyto kvality představení porota doporučila na Šrámkův Písek.
Divadelní soubor Rámus Plzeň / Sofokles, Zdena Vašíčková: Hra
Ve všech svých složkách dotažené představení vypráví příběh Sofoklova Oidipa s použitím prostředků loutkového divadla. Tématem představení však není Oidipus jako takový, ale spíše manipulace slabým jedincem kolektivu do situace, ve které se jeho osud jeví nevyhnutelně tragickým. Prostřednictvím příběhu Oidipa se manipuluje s jeho hlavním představitelem a tragický závěr předlohy je teprve předznamenáním tvrdého a bezohledného konce inscenace. Použité prostředky jsou pestré. Plyšové a plastové hračky v loutkových rolích aktérů Sofoklovy tragédie, výprava připomínající spíše výbavu mateřské školky, oblečení souboru jako by šlo o nějaké tradiční dětské kolektivní představení vzniklé v hodinách dramatické výchovy atd. jsou paradoxním prvkem, který přes svou prvotní naivitu až směšnost naopak velmi přesně posiluje tragické prvky inscenace. Nezapomenutelným okamžikem představení je například mrazivé vyznění Iocastininy sebevraždy. Dětská panenka představující Oidipovu matku je rituálně ozdobena sponou do vlasů a poté téměř nevzrušeně oběšena na řetězech používaných ke zdobení vánočního stromku. Inscenaci porota přímo nominovala k postupu na Šrámkův Písek. Za hlavní argument svého rozhodnutí považuje vyváženost inscenace ve všech jejích složkách a vynikající práci s typicky postmoderním mísením žánrů, stylů i motivů.
Mezi představeními, která se „nevešla“ do úzkého postupového klíče skončila v převážné většině představení také vysoce hodnotná. Dvěma z nich (představení souboru MY z Plzně, inscenace hry Stísněná 22 Ivy Volánkové a souboru Every-báby s autorským kolektivním dílem nazvaném Útržky z rodinného alba) může být útěchou nominace resp. doporučení k postupu na Wolkrův Prostějov, kterých dosáhly o týden dříve na přehlídce v Klatovech, ostatním pak nelíčeně kladné přijetí publikem složeným z vlastních „konkurentů“.
Jo, Ostrov byl fajn.
Akram Staněk