Texty: AS 2005, č. 2, s. 40. Věra Regulová.

S MUŽI, NEBO BEZ MUŽŮ?
KRUMLOVSKÁ PRIMA SEZÓNA

Poslední víkend měsíce února byl mrazivý, ale slunečný, možná i proto se těsně před sobotním polednem v krumlovském divadelním sále kromě poroty shromáždilo jen pár dalších přihlížejících, vesměs aktivních účastníků divadelní, literární, fotografické a hudební části krajské postupové přehlídky. Škoda pro ty, kteří nepřišli tu hodinku posedět na jediné divadelní představení, které se odehrávalo „jednoho odpoledne v jednom domě“ .
O amatérském divadelním spolku Růžek se sídlem v Českých Budějovicích by se dalo říci spíš divadélko nebo dívčí sdružení, než divadlo nebo divadelní soubor. Pro účast na krajském kole celorepublikového festivalu Náchodská prima sezóna se dívky s nenáročnou, ale početnou výbavou pro předvedení své původní hry přemístily do Českého Krumlova.
Pět mladých dívek může obývák velikosti jeviště klidně zaplnit. Domýšlíme si, že se prostě sešly tak, jak se občas kamarádky či spolužačky scházívají - aby nějak zabily čas, se kterým si jinak neví rady, činností, kterou by dělat nemusely, ale proč ne, když stejně není co dělat... Až na jednu. Shakespeare a Romeo ji natolik pohltili, že ani neví, co se děje kolem ní, že se zrovna střílí jako v Kill Bill, že se provokuje, protože jak jinak z dívčí nudy ven? Samo, že se nestřílí doopravdy, ale jenom jako, protože ani doopravdy nejsme hrdiny žádného filmu, natož Kill Bill.
Jako ve filmu se však ocitáme. Podobnými prostředky pracuje totiž režisérka a autorka Alena Vitáčková se svým souborem: jakoby filmové prostřihy, scéna zmrazená uprostřed pohybu, strnutí herců, záblesk uvědomění si, že se něco děje - a kdybychom si my, diváci, neuvědomili, napoví se vteřinovým zatměním scény. Kdyby se tyto živé obrazy v průběhu představení nerozplynuly ve významové nezřetelnosti, v nedůslednosti, kdyby rozvíjely svůj rytmus vstříc ke sdělení, k podtržení jeho naléhavosti, kdyby provokovaly diváka a třeba i rozhořčovaly, mohly by být nazvány smysluplnými. Škoda.
Je však možné, že tato realizovaná neujasněnost souvisela i s tempem hereckého prožitku, akčních scén i jednotlivých mluvních sekvencí. Právě proto, že vše bylo velmi pečlivě připraveno, každá role pečlivě promyšlena a každá replika pečlivě artikulována, očekávali bychom stejnou pečlivost i v předání poselství tohoto příběhu, který se vlastně týká i nás. Otázka byla vyslovena, mysl byla rozjitřena, čekáme na odpověď...
Leč zpátky k oběma hrdinům - totiž k Shakespearovi a Romeovi. Dívka je natolik ponořena do četby, že nevnímá svět kolem sebe, a když je nakonec přece jenom ze snů vytržena do skutečnosti, má dobrý důvod dát svým kamarádkám lekci o tom, proč je dobré číst knížky. Skrze jejich příběhy můžeme prožít v představách to, co ve skutečném životě prožít nelze - setkat se zamilovaným Romeem, trochu se obdivovat ztřeštěnostem Dona Quijota, vždyť on to vše podniká kvůli své milované Dulcinei, a dokonce trochu podlehnout svádění Dona Juana. Ach, kdyby tak všichni tři se mohli vtělit do jednoho jediného muže, toho, kterého by mi všechny kamarádky záviděly, ale který by přece jen patřil pouze mně!
Až potud je ta stará historka čitelná, neošidná a srozumitelná. Ale má to háček! Tento ideální muž, ON, by zároveň měl být stejný jako ten jediný muž, který zatím v životě každé z těchto - náctiletých dívek sehrál nezastupitelnou roli. Do kterého každá z nich vložila své touhy po lásce, porozumění, troše bláznivosti i rozmarnosti, pocitu bezpečí, jistotě: táty.
Jaký to paradox, když se postupně vyjevuje, že z těch pěti otců jen někteří jsou reální, to jest živí a přítomní, a že mezi nimi těžko hledat toho, který by obstál alespoň z hlediska běžné morálky... V tu chvíli nám zatrne. Náhle si uvědomíme, jak zranitelné jsou tyto tak sebevědomě se tvářící bytůstky, jak moc se jim nedostává toho, na co mají jako děti od svých rodičů plný nárok a jak těžce a na celý život je postihuje tento předobraz mužského ideálu v podobě jejich nepovedených otců - které přesto milují a potřebují.
Příběh nepřináší řešení a nevynáší soudy, ale navozuje otázky, naznačuje možnosti. Nechť divák sám si příběh domyslí při cestě z divadla domů, nechť divák sám přemýšlí o svých vlastních postojích a ideálech a rekapituluje své vlastní vztahy. Tak to asi má být. Proč však závěrečná třetina inscenace shodí veškeré úsilí doposud vynaložené na to, aby divákova sebejistota, že všechno je, jak má být, byla rozvrácena? Dívky surovým, byť běžným způsobem, navzájem obnažují jedna druhé, i třetí, čtvrté a páté tajné a úzkostlivě skrývané bolesti a zjišťují, že ošizeny jsou všechny. V představení pateticky zapalují svíčky. Vykřičí a vybijí svůj žal, pateticky sfoukávají svíčky a neodcházejí. Zády k divákům a zřejmě i zády k nesnadno řešitelným problémům vztahů, jichž se dotkly ve svých snech i v realitě, se loučí. Představení končí a my jsme v rozpacích. Máme pocit, že teatrální gesta a planá symbolika, líbivá a nepřesně sdělující neujasněné odpovědi mají prostě jen odmávnout zvichřené city a odhalená tajemství jako něco, co je lepší zapomenout, není-li možné to vyřešit hned teď a tady.
Pikantní na provedení tohoto příběhu je, že po celou dobu těmto rozverným, toužícím, zahořklým, zlým i chápajícím mladým ženám ve všech mužských rolích sekunduje pouhý hadrový panák. V životní velikosti. Jelikož je hadrový, nemůže sám jednat, ale musí ve všem spoléhat na přítomné dívenky. Ony mohou o všem rozhodovat a jím hýbat a manipulovat. Na něm se mohou pomstít za všechny křivdy na nich již spáchaných jinými muži, otci, i za ty, kterých se v budoucnu patrně teprve dopustí jejich muži, milí, manželé. Mohou udělat vše, co nemohou udělat v opravdovém vztahu a co jim nikdy nebude dopřáno, ani dovoleno: v opravdovém vztahu je totiž muži budou opouštět, bít je, nahrazovat svou přítomnost dárky, zapomínat na ně pro jiné - tak, jak to dělají jejich otcové.
Zajímavé by asi bylo vyzkoušet i jiné varianty. Jak by se asi již napsaný příběh vyvíjel, kdyby do jeho realizace vstoupil třeba jen jediný muž-herec? Jak by se proměnily jejich vzájemné vztahy? Jak by se odvíjelo klubko jejich spřádaných snů? Jak by se vyrovnávaly síly na obou stranách tohoto životního zápoliště? Jaké ústupky by byly učiněny?
Teď mě napadá: s mužem by to bylo asi těžší, protože by nikdy nebyl zcela podle našich představ, nikdy by nejednal tak, jak si zrovna my přejeme, aby jednal, asi by to bylo zábavnější, víc vzrušující, napínavé a nepochybně také mnohem těžší. Bez mužů však to je takové, jako příběh tohoto představení - nejdříve napínavé a vzrušující, jsme v očekávání dalších nápadů a výbojů, posléze však zjišťujeme, že jsme byli přizváni k nedovařené polévce... a přitom by stačilo trochu přichutit.
P. S.
Přesto to bylo docela prima.
Děvčatům bylo dobře rozumět a nikdy nevypadly z role.
Pracovaly se zástupnými předměty, se světlem, hudbou.
Připomněly, že dobré knihy nikdy nejsou mrtvé.
Příště třeba nebudou míchat styly ve snaze po větší divadelnosti, nechají přirozený příběh přirozeně se odvíjet a nenechají svíčky zhasnout!
Jděte se podívat.
Je to o nás.
Věra Regulová