Texty: AS 2005, č. 2, s. 18-21. Jan Císař.

KOMEDIÁLNÍ ČERVENÝ KOSTELEC

Celkem jedenáct představení jsme viděli mezi 17. a 20. březnem 2005 na Východočeské přehlídce činoherního a hudebního divadla, která se tradičně konala v Červeném Kostelci. Deset z nich bylo v komediální poloze. Pro přesnost je třeba říci, že jedno z těch komediálních představení nahradilo inscenaci Albeeho textu Kdo se bojí Virginie Woolfové. Ale i kdyby tato inscenace do Červeného Kostelce přijela, svědčil by stejně repertoár této přehlídky o tom, kudy se ubírá hlavní proud toho východočeského divadla, jež se uchází o nominaci, respektive doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč. (Poznámka na okraj:: Už loňský Krakonošův podzim tuto tendenci silně prozrazoval; psal jsem o tom do AS. Jsem skutečně zvědav, zda potvrdí svou převahu rovněž v Poděbradech a Třebíči nebo zda se jen náhodou potkávám s přehlídkami, na nichž suverénně dominuje.) Proto se mně zdá pro potřeby tohoto článku nejprospěšnější rozčlenit tuto tendenci ke komediálnosti do dvou rovin: elitní a konvenční.
Rovina konvenční se opírá o vyzkoušené, mnohokrát ověřené komediální texty a záleží na tom, jak se je povede provést na jevišti. Wildeova komedie Jak je důležité míti Filipa, s níž přijel náhradou za své představení Albeeho DS (a)Maťák Pardubice se např. nepovedla, neboť soubor se v ničem netrefil do žánru. Zkušeny domácí soubor při MKS v Červeném Kostelci si zvolil hudební komedii Jedenáctý v řadě v úpravě Oldřicha Nového. A jako by nevěřil tomu, že by měl hrát komedii, jíž by se snad lidé mohli smát, držel se opatrně v matných polohách a nevyužil nikde naplno šancí, které by se daly komediálně rozvinout. Vlastenecký divadelní spolek Vlastík z Vrchlabí se maximálně zhlédl v napoleonském válečném námětu Hrychovy Bedny u Slavkova, hrál s patřičnou „zupáckou“ hlučností a řízností i snahou o reálnost prostředí a postav vojáctví, a tak nejenom převálcoval všechna komediální místa textu, ale především se vzdal svého přístupu k historii, kterou vždy viděl ironicky, s humorným nadhledem a jež pro něj byl hlavním zdrojem divadelního projevu. DS Jana Štěpánka si dal pro svou inscenaci poměrně náročný úkol. Pořídil si úpravu z komedie M. Frayna Za scénou a pod názvem ...není nad talíř sardinek se pokusil shrnout její základní téma o bizarním světě divadla. Nepodařilo se však jasně, plasticky a tím i sdělně strukturovat různé roviny tohoto textu, nevznikla proto konfrontace těchto rovin, z níž vyrůstá komediálnost.
Inscenace Divadla A. Jiráska - Jednota divadelních ochotníků Úpice a DS Symposion z Třebechovic pod Orebem porozuměly dobře v čem je síla předloh, které si zvolily a hledaly adekvátní scénickou možnost, jak na ni dosáhnout. Úpičtí v Procházkově komedii S tvojí dcerou ne vytvořili to, co lze označit jako standardní inscenaci, která se vyznačuje ustáleností ustavující normální míru scéničnosti odpovídající textu. Text je proveden na patřičné úrovni, již si žánr situační komedie vyžaduje, a zároveň tak určuje i kritérium, jímž má být hodnocena úspěšnost jeho jevištního provedení. Režie Ladislava Tomma dala každé situaci i jejich celkovému zřetězení do děje plynulost a provedení, které směřují trvale ke komediálnosti tohoto typu. Herci k tomuto standardu přispívají tím, že hrají vyváženě reálnost postav i jistou komediální nadsázku, jsou přirozeně věcní i divadelně plastičtí. Představení nemá herecké slabiny, je tak i v tomto směru standardní; výkony Petry Nývltové jako Sandry, Alice Jany Kulhánkové a především samotného režiséra jako Luboše tuto standardnost posouvají nad její běžnou polohu. (Doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.)
V třebechovické inscenaci frašky J.N. Nestroye ...si pořádně zařádit režie Rudolfa Faltejska vytvořila přehledný, jednoduchý, až jaksi průzračný půdorys pro příběh, jež se odehrává od trapnosti k trapnosti, aby posléze dopadl pro všechny šťastně. Hlavní přednost a síla této inscenace je v ansámblovém herectví, které se na tomto základě rozvíjí nejenom s chutí do hry, ale především s vědomím, že cílem je skrze tuto průhlednost nabízet tuto trapnost jako hlavní příčinu komediálnosti. Odtud pak rostou některé komediálně syté postavy jako Aleš Hlava Miroslava Vika, Maxmilián Lampa Martina Černého či Irena Jahodová Karly Drašnarové. I když ne všechny herecké výkony se pohybují na této úrovni, ona ansámblovost doplněná písničkami je schopná stvořit příjemně lehkonohou pohodu, již nechybí divadelní kvalita. (Doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.)
DS Jiráskova divadla z Hronova zvolil literární předlohu, jež snad už nemůže být více konvenční: nezničitelnou Charleyovu tetu Jevana Brandona-Thomase. (Doporučení na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.) Leč, scénováním se této konvenčnosti, až trivialitě, jíž se text nevyhýbá, úspěšně vzepřel. Především promyšleně, jevištně chytře využívá písniček. Zejména zpívající profesorský sbor svými vstupy porušuje tok děje, jeho fraškovitost, připomíná, že jde o divadlo, a dokonce jako by občas nahlédl události textu s jistou úsměvně shovívavou ironií. Je to „nekonvenční“ posun žánru ze „salónní“ frašky do hudební komedie. Za druhé se režiséru Miroslavu Lelkovi podařilo s vydatným přispěním herců něco, co nebývá v inscenacích této komedie běžné. Vytvořil z postav Jacka Chesneyho, Charlese Wykehama a lorda Francise Babberleyho živou, temperamentní studentskou trojici, která vymyslí a provede ten mlýn, jenž je potom nemilosrdně mele všechny. Richard Kašpar a Daniel Zobal jako Jack a Charles prostě jsou na tom stejně jako jejich kamarád, kterého přinutili se převléknout, a musí se snažit stejně jako on překonat šlamastyku, v níž se ocitli. Ivo Hanbálek v tomto kontextu může svou převlekovou roli hrát od počátku do konce s patřičným rozhořčením nad osudem jejž mu připravili a tímto postojem k celému dění i k sobě jako by „zvenčí“ dávat najevo nechuť a kritický vztah. Nekonvenční scénování překonalo konvenčnost textu a objevilo tak známou komedii v nečekané rovině, která připomíná brechtovské „zcizování“.
A tím se dostáváme k inscenacím, které od konvenčnosti mířily do polohy elitní napájející ze zdrojů, jež si nárokují dominantní roli při formování dnešní divadelnosti. DS Vicena z Ústí nad Orlicí sáhl po textu-monologu Ireny Douskové Hrdý Budžes. Pro žákyni Helenu Součkovou nalezl znamenitou představitelku v Heleně Lochmanové. Neobyčejně komunikativní, zcela přirozeně a věrohodně hovoří s diváky o svých problémech a příhodách dítěte. Dovede být naivní i směšná, vtipná i vážná a na několika místech, kdy se zbavuje svých iluzí (není ani Mikuláš, ani Ježíšek, ani Budžes) bez sentimentu dojímavá. Režisér Jan Štěpánský chtěl však více. Využil tento monolog-vyprávění k tomu, aby realizoval mohutnou fresku celé té doby, v níž malá Helenka prožívala své dětství. Je třeba přiznat, že energie, kázeň, soustředěnost těch několika herců a hereček, kteří hrají v bleskových převlecích mnoho a mnoho různých postav a často vystupují jako jednolitý kolektiv znázorňující třeba spartakiádní cvičence či lidové milicionáře, je obdivuhodná. Mnoho z těch situací, jež takto předvádějí – především těch jež jsou znázorněny pohybově – jsou i divadelně sdělné a účinné. Na druhé straně jsou ovšem mnohé ilustrativní, jen rozšiřují a opakují to, co už bylo řečeno malou Helenkou. Hlavní problém je však v tom, zda ten ústřední princip dětského pohledu, velmi intimní a subjektivní, unese široký společenský záběr, jenž se snaží být objektivním – byť v zásadě parodickým – vyobrazením minulé doby. Kolísavá kvalita jednotlivých obrazů i to, že místy tyto dobové záběry příliš zatěžují celek představení a Helenčino vyprávění, dosvědčují, že ona rozlehlost – i svou časovou délkou – nemá účinnost, o níž inscenace usilovala. Ale i tak je třeba přiznat, že tento scénický princip odvážně a tvořivě usiloval o nezvyklý tvar politického komediálního divadla.
Dvě inscenace vyrostly z autorského divadla. DS Jirásek-Temno z Týniště nad Orlicí vytvořil „na motivy pánů Z. Plachého a J. Šimáčka“ vlastní úpravu, již hraje pod názvem Tančící Indián. (Jde o citaci z programu, v němž režisérka inscenace ještě říká, že viděla v Hradci Králové hru Nepohodlný Indián, kterou vzala a přepracovala.) Vznikl tak westernový příběh o loupeži peněz se spoustou vražd, jejž vypráví choreograf Bris, který za tyto peníze chce uskutečnit svůj sen – inscenovat Čajkovského balet Labutí jezero. Tím vznikla příležitost provádět vedle tohoto příběhu ještě baletní scény, které ukazují kudy a jak se měl asi rozvíjet tvar této inscenace: jako parodie. Má pro to v jednotlivých situacích i replikách předpoklady. Jenže v Červeném Kostelci zůstalo jen u nich, přes rampu k divákům se nedostaly. Jako režisérka nedokázala Eva Drábková vlastní úpravu dovést k divadelnímu tvaru. Čilimník je text z pera Josefa Tejkla a inscenace z dílny jím režírovaných Černých šviháků z Kostelce nad Orlicí. Začíná se výbornou scénou, v níž dva právníci pojídají s gurmánskou rozkoší husu servírovanou za rituálního tance restauratérem. Potom zjistí že se ztratil její biskup a obviní restauratéra z krádeže, donutí jej odjet do lázní a k tomu bianco podepsat papír, jímž svěří svůj podnik do jejich neomezené správy pod dobu svého lázeňského pobytu. Vypadá to, jako by si oba advokáti připravili půdu k tomu, aby se zmocnili jeho majetku. Další scéna se zdá tuto fabuli rozvádět: majitel restaurace se vrací tajně domů, schová se do velké bedny a prohlašuje, že ho páni advokáti nedoběhnou. Jenže pak se dějí události jiné. Přicházejí další právníci, vedou „pábitelské“ řeči, střílí do terče s vlasteneckými výjevy, zatímco restauratér z bedny, v níž jej uvěznili, jim střídavě spílá, střídavě prosí, aby jej pustili a střídavě vykřikuje různá slova začínající na čili-. Nakonec se ukáže, že nejde o žádné právníky a žádného restauratéra, ale o partu zedníků opravujících Městský úřad, která využila nepřítomnosti starosty a hraje jakousi hru – zřejmě opakovanou - v níž jeden je ponižovaná a pronásledovaná oběť a teprve když vykřikne čilimník, je zbaven toho postavení. Nebudu zkoumat všechny nejasnosti, jež tato fabule nabízí. Nejpodstatnější je to, že autor Tejkl se dopustil hrubého prohřešku proti jednomu z fundamentálních principů divadla, o němž píše Otakar Zich: postavy o smyslu a průběhu událostí nemusí vědět nic, ale divák musí vědět všechno. V tom je hlavní problém textu, jenž navíc nedává v celých dvou třetinách šanci k akci, k jednání, ale pouze k mluvení. Škoda, neboť scéna s husou a biskupem slibovala mnohé.
Od komediálního ladění červenokostelecké přehlídky se naprosto odlišila inscenace souboru Geisslers Hofkomedianten z Kuksu – ATALANTA aneb Pronásledování z lásky aneb Krutá královna Tegeantů. (Nominace na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč – pozn. redakce.) Je to záležitost dokonale kuriózní. Její nezvyklost je dána už literární předlohou. Jde o „klasickou“ hauptakci vrcholného německého divadelního baroka, již napsal v Kuksu roku 1724, kde byl text také provozován, Henrico Rademin, člen italské operní společnosti, která přijela do Čech z Benátek. Text se vyznačuje manýristickým stylem, v němž se už hlásí některé prvky rokoka: afektovaností, patetičností, rétoričností. A také postavou Hanswursta, oblíbené komické postavy, jež vtiskla ráz celému německému divadlu tohoto údobí. Bohužel, tato postava založená na improvizaci, jež tvořila ordinérně drastický, až výsměšně parodický kontrast vznešenosti dění u dvora, se v inscenaci jen mihne. Příběh hauptakce je však hrán s porozuměním pro manýristický barokní styl. Kostýmy jsou umělou univerzální nadčasovou uniformou slavnostního rázu, pohyb je vysoce stylizovaný, jde od strnulosti až zase k výrazné tanečnosti a expresivitě, jež je inspirována vydatně i složkou hudební, která jde od Straussových valčíků až po rock. A neuvěřitelně souzní s barokně manýristickým základem textu i jeho scénováním, kterou se inscenace vyznačuje. Režiséru Petru Haškovi se povedla postmodernistická inscenace, jejíž nezvyklost podivuhodně (to je rovněž význam slova kuriózní) koresponduje s jistým typem soudobého cítění divadla, které nepochybně představuje elitní rovinu, byť ne v poloze komediální. Prostě: vskutku kuriózní představení.
Jan Císař