Texty: AS 2005, č. 2, s. 15-16. Lenka Lázňovská.

Děčínská brána s číslem třináct

Jedna ze dvou letošních postupových přehlídek Ústeckého kraje byla v mnohém zvláštní. Zúčastnilo se jí sedm inscenací, to je o tři více než v loňském roce. Z toho bylo šest komedií a čtyři autorské texty. Dva – Pavla Panenky Zkouška vězeňské kapely a Kateřiny Doulíkové Zvyk je zvyk jsou původní texty, Pes baskervillský Václava Klapky a Jiráskova divadla Česká Lípa je dramatizací stejnojmenného románu A.C. Doyla a konečně Petarda Josefa Pšeničky vychází sice z divadelní hry P. Schaffera Angelika a laskavec, avšak výrazná úprava je spíše svébytným textem, který s původní předlohou souvisí jen velmi volně. Byla to přehlídka plná paradoxů. Jedné inscenaci jedno jednání evidentně přebývalo, jiné naopak nejméně jedno scházelo. Jeden soubor se dožadoval hodnocení ihned, neboť jsou velikonoce. V tu chvíli jsem si za porotu připadala jako bezdomovec a úplný sirotek, který velikonoce na přehlídce tráví vlastně rád, neboť stejně nemá kam jít. Jeden mladý soubor, možná nejmladší ze všech, se cítil tak ukřivděn, že se veřejně zeptal, co mu porota doporučuje, aby hrál aby byl úspěšný. Doufám, že nejsem sama, která si myslí, že amatérské divadlo hrajeme především pro své potěšení, pro setkání s přáteli a jistě také proto, abychom něco vypovídali o světě, v němž žijeme. Asi je nejlepší cestou jet se podívat na některou z národních přehlídek a udělat si obrázek, jak amatérské divadlo střední a lepší úrovně vypadá. Úmyslně se vyhýbám označení špičkové či výborné. Udržet kvalitu inscenace je vždy v amatérském divadle problém. I inscenace, které uspějí např. na FEMADU či Divadelní Třebíči, často nevydrží ani do Hronova. Ostatně s Hronovem bych spojila ještě možnost dílen a seminářů. Mnozí měli velké rezervy v jevištní řeči, a až na Václava Klapku z České Lípy všichni ostatní režiséři, autoři a upravovatelé potřebují radu dramaturga. Mají problémy s dramatickými postavami, jejich motivací a vztahy, a tím i dramatickými situacemi.
To plně platí o inscenaci Pavla Panenky Zkouška vězeňské kapely děčínského DS Karel Čapek. Modelová aktovka přináší sice závažné téma, avšak drobná dramatická plocha nestačí na jasné motivované a logické jednání postav. Pavel Panenka ji napsal, režíroval a ještě v ní hrál. Soubor The Spis – Hovězí králíci z Teplic a jejich Zvyk je zvyk autorky a režisérky Kateřiny Doulíkové přivezl něco, co se jim maličko vymklo z ruky. Parodie na život s televizí, s předstíranými vztahy, prázdnými reklamami, v němž k ničemu, ani k dětem ve skutečnosti nic necítíme, takže si posléze nevšimneme, že zlaté prasátko, co nám sežralo štědrovečerní večeři, už odešlo, takže není na co dál čekat, vznikla jako scénky k pobavení na vánočním večírku. Tady umístěné na jevišti a zarámované manželským párem vypadaly, že chtějí být až současnou groteskou, kdy ona parodie slouží jako kontext prázdného vztahu mezi nimi. Trochu marně soubor vysvětloval, že to tak nezamýšlel. Je mi líto, ale divák může komunikovat jen s tím, co vidí, nikoliv se záměry inscenátorů. Klicperova Veselohra na mostě v podání souboru Li-DI a ZUŠ Litoměřice trpěla stylovou roztříštěností od inzitnosti (také pohádková scéna), přes komickou nadsázku až k realismu. Mostem bylo celé jeviště, takže kdo by se bál o život. Petarda Josefa Pšeničky a DS J.K. Tyl Josefův Důl přinesla zajímavou komedii o vztahu dvou velmi rozdílných žen, které přes odlišnou životní filozofii k sobě najdou cestu, neboť život by mohl být průsečíkem fantazie a reality. Potěšily herecké výkony obou představitelek Jany Řeřichové a Hany Dohnalové. Josef Pšenička by patrně potěšil víc, kdyby hru ukončil třetím dějstvím a nenastavoval ji dalším, v němž se nakonec obě ženy stávají teroristkami, které budou „popravovat ošklivé budovy“. Trvám na tom, že čtvrté dějství má jiné téma, a ono základní, o naději pro člověka, zbytečně rozmazává. DS Hraničář Rumburk sehrál Molièrova Dona Juana. Výrazná úprava, která seškrtala text na polovinu, byla omylem. Vytratila se až na dvě situace zcela Doňa Elvíra, také sluha Sganarel notně vypelichal. Don Juan ve hřmotném podání Josefa Zacha trochu lže otci, rouhá se a maličko pohoní dvě děvčata. Za co je vlastně trestán? Navíc stylově možná nechtěně má inscenace blízko spíše ke commedii dell´ arte. Posledním představením přehlídky byla inscenace souboru Bílinské divadelní minimum hry M. Frayna Za scénou … a Bez roucha. Lidsky těžce zkoušený soubor měl sice nastudováno i druhé dějství (o třetím prý vůbec neuvažovali), avšak těsně před představením se rozhodl, že bude hrát jen první dějství. To je však do značné míry pouze expozicí k dalším dvěma, takže hrát to jako aktovku je problém. Muselo by se to takto vybudovat. Jinak je to ještě neopeřené kuře.
Jedinou inscenací, která snese z hlediska divadelní kvality přísné měřítko, byla dramatizace románu A.C. Doyla Pes baskervillský Jiráskova divadla v České Lípě. Václav Klapka jako dramatizátor, režisér a představitel Sherlocka Holmese v jedné osobě, koncipoval inscenaci ve stylu filmových grotesek (její podstatnou součástí je zadní filmová projekce, která má funkci rytmizace, je dále prostředkem komického zcizení hlavního děje a také je prvkem nematerizované scénografie – dokresluje prostředí). Jde o koktejl slovní komiky (např. podobně, jako ve filmové parodii Adéla ještě nevečeřela, slouží kombinace tří dialektů k charakterizaci odlišnosti Američana Henryho Baskervilla a je tudíž znakem), pohybové komiky (např. mnoho vrstevnatých gagů), situační komiky apod. Řemen trochu padá tam, kde je třeba sdělit fakta a kde se tudíž mluví (např. některé dialogy Holmese a dr.Watsona ve skvělém podání Karla Bělohubého). Paradox, kontrast, doslovnost jednání jsou náboji v této pušce, která střílí dobře. Nevadí míchání stylů, neboť to vnímám jako princip. Českolipští stále baví sami sebe a dokážou se i odbourat. Právem si inscenace odnesla nominaci a řadu cen.
Lenka Lázňovská