Texty: AS 2005, č. 2, s. 14-15. Lenka Lázňovská.

PLZEŇŠTÍ A TI OSTATNÍ

V pořadí dvaadvacátá západočeská přehlídka činoherního a hudebního divadla (Horažďovice, 11. – 13.3.) nabídla sedm inscenací, z toho pět bylo plzeňské provenience. Doplnily je domácí divadelní soubor a Divadlo bez zákulisí Sokolov. Poprvé v historii přehlídky chyběla inscenace karlovarského D3. Divadelníci určitě vědí, že Déčko doplatilo na zrušení souboru karlovarského profesionálního divadla. Přeji mu, aby se dočasný azyl stal smluvním prostorem. Když k počtu plzeňských inscenací připočítám fakt, že Plzeňská neprofesionální scéna byla také spolupořadatelem přehlídky (vedle KS a SČDO), a dále to, že ve třech plzeňských inscenacích hráli členové souboru Spodina a Žumbera (např. Ondřej Dočkal hrál ve všech třech, Veronika Vašků, Ladislav Synek, Ivo Hýbl a Vratislav Mikan ve dvou), zcela určitě bylo plzeňské seskupení klíčovým faktorem celé přehlídky. Druhým z nich bylo Kulturní středisko v čele s paní Libuškou Mužíkovou, která stačila se svými lidmi nejen připravit „lidské“ prostředí. S úspěchem se představila v roli staré panny Rachel v inscenaci Pan Pickwick horažďovického souboru. Paní Libuška tradičně využila celé rodiny včetně své maminky. Na její nedělní řízky se všichni těší. K dobré atmosféře patří invenční maličkosti jako např. velké vánočkové srdce, z něhož si každý na závěr mohl kousek ulomit a odvézt domů. Myslím si, že nejen divadlu se v Horažďovicích daří. Kromě početného divadelního souboru, který v listopadu letošního roku oslaví 160. výročí trvání, zde působí po r. 1990 obnovený pěvecký sbor Prácheň (pomohl při realizaci sborových scén v Panu Pickwickovi), 3 dětské pěvecké sbory, l kantorská hudební skupina (tři učitelky a jeden učitel Jiří Horák, který si rovněž s úspěchem zahrál roli pana Jingla). Když jsem se starosty městy pana Václava Trčky zeptala, co považuje pro rozvoj kultury v městě za rozhodující, bez přemýšlení mi odpověděl, že invenční a zapálené lidi jako tvůrce i organizátory, dobré podmínky (kulturní dům je otevřen všem iniciativám) a jistě i tradici. Mimochodem pan starosta s masarykovskou bradkou připustil, že se možná k amatérskému divadlu vrátí. Zatím pilně chodil na všechna představení a našel si i čas na rozborový seminář. Nemyslím, že je něco takového zcela samozřejmé.
Přehlídku charakterizuje rozmanitost dramaturgie i inscenačních stylů. Viděli jsme již zmiňovanou hudební komedii (Ch. Dickens, I. Fischer, Z. Petr : Pan Pickwick v úpravě a režii Karla Štastného), v níž v davových scénách vystupovalo 32 herců a zpěváků. Spíše bych měla říci, že se tísnilo vedle dvou scénických objektů, jež od poroty dostaly pracovní název „Šťastného chaloupky“. Jinak to bylo typově dobře obsazené, s chutí a z vnitřku slušně zahrané představení, které si určitě diváka najde. I závěr přehlídky přinesl představení z oblasti nečinoherního divadla. Revuí Motolotovův koktejl se vrátilo do Horažďovic seskupení Ludvíci v čele s Davidem Hatákem. Parodická mystifikační komedie na téma jak vznikla velká říjnová revoluce (jako muzikál pro Brodway s využitím štamgastů gayklubu a agentů CIA Stalina a Trockého) je trochu slepencem skvělých i slabších rozehraných vtipů, slovního i situačního humoru, dobře udělaných i slabších písniček včetně např. Internacionály. Pro mě je trochu naddimenzovaná závěrečná pointa, z niž vyplývá, že revoluce a revolucionáři jsou stejní a vždycky zjistíte, že jste za „blbce“. Z úplně jiného kadlubu je inscenace plzeňského souboru My hry Ivy Volánkové Stísněná 22. Hra nemá syžet, má však dramatické postavy a zobrazuje obrovskou škálu citů kladných i záporných, jež se však postavám rozpadají pod rukama do obrovského pocitu stísněné deziluze. Slovo Renata Vordová ozvláštnila rekvizitou jako znakem, pohybem, zvuky (vytí psa jako nevyslyšená a nenaplněná touha). Civilní projev a sázka na ústřední postavu starší ženy, k níž se sbíhají nitky citů, nebyly dostatečně emotivně přesvědčivé a tím ani působivé. Pouze ona starší žena v podání Petry Kosové působí autenticky. Molièrova Lakomce přivezlo divadlo Žumbera. Výrazná úprava znamenala ochuzení některých dějových faktů, přispívajících však k charakterizaci figur jako základu této komedie. Jazykové aktualizace i mimoslovní jednání (pohybové gagy) byly trochu mimo téma. Neprospěla ani roztříštěnost stylizace postav a renesanční výtvarně scénická koncepce včetně hudebního doprovodu živé kapely interpretující skladby také z tohoto období. Plzeňská Spodina představila dvě kompozice. Obě patřily mezi zdařilé. O poznání slabší byla dramatizace osmi povídek A.P. Čechova pod názvem Humoresky (Záhadná povaha, Chirurguie, Vychovatel, Sboristka, Na hřbitově, Diplomat, Drama a Host). Spojujícím prvkem bylo nakládání s tématem (paradox) a překvapivá pointa. Nejvíc fungují první a poslední. Závěrečná použila velmi šťastně principu kontrastu při prolnutí dvou příběhů. Další příběhy potřebují drobné či větší zásahy dramaturgické či režijní. Vilém Dubnička si právem odnesl cenu za dramaturgicko-režijní koncepci.
Dostali jsme se až ke dvěma nejzajímavějším opusům. Už jsem naznačila, že jeden z nich patří také Spodině. Jakub Zindulka vymyslel klíč na převedení loutkářské rakvičkárny od Ivy Peřinové Loupežnící na Chlumu) do činoherní inscenace. Použil jednoduché charakteristiky postav jako základu jejich stylizace a také motivace jednání, využil slovního humoru I. Peřinové („ožrav se jako dobytče“) a vymyslel a režijně připravil dalších řadu zdrojů komiky (pohybovou stylizaci, doslovnost jednání, kontrast činoherního a patetického hudebního plánu, mimiku a gestiku, zcizování, situační humor). Podařilo se drobné situace vystavět do pointy. Jediným problémem byla oponová obsese. Na velké scéně jde navíc o jednoznačně retardační záležitost, která svým mechanickým principem jde proti inscenačnímu stylu. Loupežníci na Chlumu si odnesli dvě ceny a získali doporučení na národní přehlídku.
Vrcholem přehlídky byla druhá neplzeňská inscenace. Martin Vokoun s Magdou Frydrychovou jako dramaturgyní připravili se souborem Divadlo bez zákulisí Sokolov
Lorcovu Krvavou svatbu. Po mnoho měsíců trvajícím boji vykrystalizovala sevřená, strohá inscenace. Razantní škrty nebyly mechanické, odstranilo se vše, co nebylo v hlavním tahu, aniž by se oslabila výpověď. Jde o redukci postav i monologů a dialogů. Deset lidí, až na nevěstu všichni v černém, a deset židlí. Představují chór i komunitu zároveň jako veřejné mínění. Protagonisté z něj vystupují a vracejí se. Podle mého názoru jde o povýšení jednotlivých lidských osudů na téma, které se může týkat každého. Byl připsán prolog a epilog. Prolog předznamenává závěr (na prázdné scéně se kolébá prázdná překocená židle a na zemi vedle sebe klečí u planoucích svíček tři ženy – matka, Leonardova vdova a nevěsta). Stejná scéna se opakuje jako epilog. Nebyli zabiti jenom muži, zůstávají sice ještě živé, avšak vnitřně prázdné ženy, pro něž život skončil. Dopsaná postava Tulačky – smrti je aranžována jako stále přítomné zlo, kterému nelze uniknout. Důsledně se pracuje se znakem a divadelním obrazem. Velmi výrazná je např. v tomto směru scéna souboje, kdy smrt odhazuje černý hábit, ukazuje červené šaty, zavazuje oči oběma mužům (slepá vášeň) a zabodává nože do podlahy (krev teče do půdy, které si vesničané tak cení). Jako herecký styl převažuje nepatetické vnitřně sevřené herectví plné napětí zejména u matky schopné vyjádřit rozpětí jejích citů. Vyhýbají se realistické pravděpodobnosti. Podobně lze hovořit o postavě nevěsty. Patrně víc vášně by potřebovala postava Leonarda jako kontrast k postavě ženicha. Rovněž je třeba precizněji akcentovat některé klíčové scény, např. když matka posílá syna za Leonardem, byť ví, že jej posílá na smrt. Takový je zákon vesnické komunity. Inscenace byla nominována na národní přehlídku a odnesla si i nejvíce cen včetně nové hlavní ceny přehlídky, Horažďovické perly.
Lenka Lázňovská