Texty: Otomar Korbelář vzpomíná.

Otomar KORBELÁŘ vzpomíná.
"V Kralupech byl také bohatý kulturní život, byl tam hudebně dramatický spolek Fibich, a ten inscenoval i opery, v nichž vystupoval ochotnický pěvecký sbor, samozřejmě také ochotnický divadelní spolek. To bývalo tenkrát docela běžné, nebyl rozhlas ani televize,přitom lidé chtěli kulturně žít." (s.18)
"Motal jsem se kolem místních ochotníků (ve Veltrusích-ZZ), kterým jezdívali v létě o prázdninách vypomáhat pražští konzervatoristé. Mně svěřli moc odpovědnou úlohu - tahat oponu. Pan profesor (Jaromír Borecký-ZZ), který zřejmě účinkování svých žáků našim ochotníkům zprostředkoval, se na ně přišel podívat. Jako oponář jsem měl možnost sledovat vystoupení kmonzervatoristů a taky hodnotit. Jednou jsem si řekl, že takhle zahrát bych to dokázal taky. Hráli právě Nerudovu PRODANOU LÁSKU. Když jsem si při několika představeních s herci opakoval jejich texty, až jsem je uměl, tak jsem jednoho ze studentů poprosil, aby za mne tahal oponu, že zkusím jít na jeviště za něho. Docela ochotně mně vyhověl, a tak mě uviděl i pan profesor." (s.20-21)
"Z protektorátních časů mám ještě jednu vzpomínku. To bylo tak: K našemu vlásenkáři do vinohradského divadla přijeli ochotníci odněkud z Moravy a prosili ho, jestli by jim nepůjčil paruky z naší inscenace, že chtějí zahrát NOC NA KARLŠTEJNĚ na nádvoří hradu. A přitom se ho ptali, jak mají přemluvit pana Korbeláře s nimi hostovat. Tak mě s nimi spojil a já jsem jim řekl: Přátelé, bez zkoušek by to nešlo a na zkoušení s vaší herečkou já nemám čas...A oni na to, jestli bych si nemohl vzít partnerku, s kterou to hraji u nás v divadle.To byla Marie Brožová.Domluvil jsem to s ní.Tak jsme s Brožovou jako první profesionální herci hráli Elišku a Karla IV. v přírodě na Karlštejnském nádvoří, tam, co je studna, pod tou lípou....Tak jsme založili tradici NOCI NA KARLŠTEJNĚ hrané přímo uvnitř hradu."(s.159)
O zájezdových představeních Divadla pod Plachtou uvádí tuto vzpomínku: "To víte, televize nebyla, kina nefungovala, když ano, tak nebyly filmy nebo promítač. Noví osídlenci se ještě nestačili zabydlet, aby vytvořili ochotnické soubory. Bývalo dojemné, jak o nás pečovali. Kolikrát jako vstupné přinesli něco z domácí zabíjačky, vejce, staženého králíka...Nezapomenu na zájezd do Dolní Poustevny až nahoře za Rumburkem u samých německých hranic. V sále byly čtyři stupně mrazu, od úst nám šla pára, ženy pod empirovým kostýmem měly pánské jégrovky. Po představení jsme měli odjet do hotelu ve Varnsdorfu, ale napadl čerstvý sníh, jiskřil a voněl, ale nebylo skoro na krok vidět. Zdrželi jsme se chvilku s místními v hospodě, pojedli jsme a taky popili, hlavně besedovali s diváky nejen o divadle, taky o politice. Když se počasí umoudřilo, vyjeli jsme. Ale ne moc daleko, protože před námi se sněhem prodíral hlouček lidí. Když lidé poznali, že je to náš autobus, ustoupili do příkopu, stáli skoro po pás ve sněhu a mávali a volali, abychom zase přijeli. Děkovali nám za pěkné představení."(s.163)
(Ladislav Tunys: Moje magická skrýš. (Otomar Korbelář vzpomíná.)