Texty: Jiří Pokorný (2006)

Jiří Pokorný, přinucený napsat o sobě (leden 2006):

…Já o sobě zkrátka psát neumím. Navíc je tam fůra chyb. Já to po sobě odmítám číst. Ty mě znáš - napiš tam, co chceš. Jen ne to, co jsem napsal já.

Jmenuji se Jiří Pokorný
narodil jsem se 19. listopadu 1944 v Českých Budějovicích-Suchém Vrbném.
Tam jsem také absolvoval základní vzdělání a Střední průmyslovou školu stavební (také jsem se vyučil zedníkem, to pro případ, že bych se neuživil hlavou, jak říkali moudří rodičové).
Jsem jedináček, V osobním životě jsem se ženil doposud 2x poprvé s Jarkou, se kterou mám 2 děti, syna Jiřího, který je již ženatý a tak mám také vnoučka Jeníka a dceru Štěpánku, která je doposud svobodná. Obě děti pochopily, že kulturou se mnoho neuživí a tak Jirka je vysokoškolák věnující se výpočetní technice (vystudoval vojenskou vys. školu v Brně), Štěpánka absolvovala vysokou chemicko-technologickou v Praze a věnuje se ochraně ovzduší, vod, atd. Druhé manželství jsem uzavřel s Janou, společně máme celkem 4 děti (Jana také 2 z předchozího manželství), Pettynku (fenku stříbrného trpasličího pudla, která se může pochlubit celkem 7 potomky a také jedinečným oceněním -čestným uznáním z Národní přehlídky z Třebíče za přirozený jevištní pohyb v inscenaci Racek)
Od malička jsem přehrával, chtěl jsem hrát divadlo. K tomu mě nechtěně vedl tatínek, který nám doma hrál loutkové divadlo. Něco úžasného a já jsem pak rodinné loutkové divadélko vozil přes zákaz maminky na vozíku do školy, kde jsme hráli spolužákům a později i do školky v blízkém Mladém. Za to jsem (dodnes cítím nespravedlnost), okusil ředitelskou důtku, odebrání pionýrského šátku a tak znemožnění vykonávání pionýrského pozdravu při slavnostních příležitostech (oplakal jsem to - naštěstí jsem po půl roce šátek dostal zpět). Dodnes vzpomínám opravdu s láskou na svého vedoucího, svazáka Jindřicha Pecku, pozdějšího vedoucího JItřenky (dětského folklorního souboru, kde jsem prožil 4 nádherné roky/sezony, kdy jsme jezdili až na tehdy celostátní přehlídky LUT. Samozřejmě mimo schůzek byly také nádherné letní tábory... a tam všude mimo tancování a zpívání jsme hráli různé scénky), a úplně pozdějšího pedagoga, historika, vynikajícího člověka, který po 68 musel odejít k soustružničení. Po 89 se vrátil, učil na fakultě, bohužel už zemřel. Zároveň jsem také chodil na náboženství, kde po výborném panu faráři Štěpánkovi přišel pan Špak, pozdější patriarcha Církve československé husitské. Mimo sbor jsme chodili na výlety, zpívali, recitovali. (Dodnes tu a tam, když jsou nešpory, recituji ve sboru).
Souběžně s tím jsem hrál v ochotnickém souboru, který vedl pan Liebl, říkali jsme mu „cícha“, protože měl velké břicho. První pohádka se jmenovala Zlaté srdéčko a hrál jsem klaďasa Vítka. Pak také Zkoušky čerta Belínka (tenkrát velmi frekventovanou pohádku) a nezapomenutelnou hru Pionýrský šátek. Také jsem ve svých 14ti hrál ve Šrámkově Létě Skalníka, mladičkého „milovníka“. Z předestřeného dostatečně vyplývá, kam jsem se to dostal. Naštěstí v Budějovicích bylo Divadlo poezie při tehdy Krajské knihovně a tam jsem objevil jiný svět. V divadle poezie jsem účinkoval v pořadech, představeních vytvořených z poezie a prózy autorů od G. Corsa počínaje přes K. Biebla, Lermontova, Suchého, Máchu, Erbena, Galczynského a dalších konče. Zhruba 7-8 premiér ročně s pravidelným provozem 1-2 představení týdně.
Nelze se tedy divit, že jsem školu až tak nemiloval a unikal do knihovny. V divadle poezie jsem byl až do roku 1964, pak sporadicky až do zrušení v roce 1968.
V roce 1961-2 jsem byl členem Studia při Jihočeském divadle, které vedl tehdy Milan Fridrich a Antonín Bašta. Tam jsme v podstatě měli „výuku“ podobnou jako na umělecké škole(dějiny divadla, režie, herectví, pohybovka...) Výslednou “produkcí“ byla inscenace hry V. Rozova - Šťastnou cestu, kde jsem hrál Afanasije (kluka, který přijede studovat do Moskvy , nemá kde bydlet, bydlí u známých a na rozdíl od hlavního hrdiny se mu podaří udělat zkoušky a v Moskvě zůstává - děs, ale byla to úžasná práce s partou lidí v čele s oběma, které jsem jmenoval - z dalších Jan Chad, Jiří Černý, Ladislav Huml, Jiřina Baštová...). Tady jsem vlastně „začal chápat“ smysl divadla, pochopil jsem, že cílem není vykukovat nalíčený před divadlem, abych byl vidět....což jsem s radostí dělal v Orlovně u pana Liebla.
V roce 1964 (možná už v roce 1963) jsem s tehdejším souborem Zeyer v režii Toníka Bašty měl tu šanci a čest hrát v Zahradní slavnosti (kterou soubor uvedl jako 1. neprofesionální soubor), hrát až na Hronově, Na Zábradlí a mít podepsaný text hry „ S díky za výborného Petra. Váš Václav Havel“. Se Zeyerem, posléze přejmenovaným na D111 jsem „vydržel“ až do roku 1986, když jsem mezitím od 1984 spolupracoval už s vodňanskou Šupinou. (V D 111 jsme rovněž hráli pravidelně - zhruba 3 premiéry ročně opět od Hamleta IV, Mandragory, Premiéry Skafandr, Emigrantů, po Člověka z půdy, Když rozkvete akát, Každý něco pro vlast, Oprátky pro dva....).
Několikrát Hronov a jiné festivaly (Krnov, Svitavy...) včetně zahraničí tehdejší Jugoslávie (se Starostou na festivalu ve Hvaru), Rakousko, Polsko.
Se Šupinou jsem spolupracoval na kultovní inscenaci Markéta ( Lazar, vojsko, družina), dále pak následovala Johanka 1920 (podle scénáře filmu Sviť, sviť má hvězdo), Adalbertek aneb Vyber si synku, Před duchnou, za duchnou, Náměstíčko.
V roce 2005 jsem se nechal přemluvit a s krumlovskými ochotníky jsme si spolu s Janou a Pettynkou (již zmiňavanou), zahráli v Rackovi. Fajn. I přes různé názory na inscenaci co do koncepce i realizace (považuji ji chytrou inscenaci s osobitým výkladem) jsem rád, že jsem byl přizván k realizaci.
Zpět k zaměstnání. Po stavárně jsem pracoval u PS - VHS v J. Hradci a Pelhřimově. V Hradci jsem od r. 1966 spolupracoval cca 2 roky se souborem Jablonský a panem režisérem Hermanem -Ostrovskij -Kdo hledá najde, také jsme dělali pořady poezie na zámku (Lermontovův Démon a další).
Po vojně jsem nastoupil do PKO-výstaviště v Budějovicích a odtud v roce 1976 na Krajské kulturní středisko v Budějovicích, kde jsem postupně převzal jako odborný pracovník obory umělecký přednes, netradiční divadlo, později divadlo, loutky, dramatickou výchovu. Vystudoval jsem dálkově knihovnickou školu v Praze - obor kulturně výchovná práce, potom 2x AMU, katedru loutkářství (nejprve jako mimořádný a hned nato jako řádný student), potom ještě katedru výchovné dramatiky na téže fakultě. V Olomouci na PF jsem si rozšířil vzdělání studiem dramaterapie a herního specialisty.
V roce 1990 po rozpadu KKS jsem byl do r. 1993 ředitelem Městského kulturního střediska ve Vodňanech, od dubna 1993 do září 1993 správním ředitelem nově otevřeného Městského divadla v Č. Krumlově pro Nadaci komorní hudby (která však bohužel pro nedostatek fin. prostředků se řízení divadla vzdala). Od září 1993 do března 1997 jsem vedl Ateliér tvořivé pedagogiky na Střední odborné škole specializační v Praze, pobočce České Budějovice. Od března do srpna téhož roku po vytunelování školy soukr. majitelem jsem byl bez zaměstnání a od srpna 1997 až do dnešních dnů jsem opět v Městském divadle v Českém Krumlově dramaturgem (do r. 2000 také ředitelem)
Mimoto od r. 1990 do června 2005 jsem externě učil na PF-katedra pedagogiky, od r. 2000 doposud na částečný úvazek učím na Teologické fakultě, katedře pedagogiky.
Dlouhodobě spolupracuji s Artamou, dříve ÚKVČ, jako člen odborných rad, odborných porot, lektorských týmů a dalších činností (redaktor přehlídkových časopisů, moderátor diskusí...)
Osobně jsem nevydal a ani v nejbližší době nevydám žádnou publikaci (ať už odbornou nebo jinou). Články, které píšu, vycházely a vycházejí tu a tam v denním tisku, i v odborných časopisech. Nedomnívám se, že jsou tak důležité a rozhodující, aby stály za zaznamenání