Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZAJÍC, Vladimír: Bechyňský sekt aneb Perlení 05. AS 2005, č.1, s. 13-17.

BECHYŇSKÝ SEKT aneb PERLENÍ 05

Nejnebezpečnější zvíře Afriky, kterému se vyhne lev, nosorožec, krokodýl i slon, je hroch. Zákeřná, vše napadající a snadno vítězící obrněná obluda. Vzato do důsledků, hroch je možná vůbec nejnebezpečnějším zvířetem souše. Existuje však jedna světlá výjimka. Laskavá a vstřícná: Hroch Bechyňský, který je paradoxně hrochem největším. Jako celý kulturák, přičemž jeho potomstvo, dvoj, troj, i čtyřrozměrné z něho raší na všechny strany. Letos hrochy, spolu se seminaristy a deseti soubory, pozorovali též lektoři Majka Kotisová, Josef Brůček a Vladimír Zajíc. Zbývá dodat, že PERLENÍ 05 letos začínalo již v pátek ráno, neboť zájem divadelníků byl větší než o pravidelnou denní dávku tývý emocí. Takže, zařváno s hrochem, cože jsme to viděli.
Studentky Teologické fakulty JČU - Jean Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam. Úplně čerstvý text francouzského autora v Čechách prý poprvé uvedený, je zajímavý tím, jak autor mužského pohlaví úspěšně zachytil ženský svět. Jasně, že v duchu černé konverzační komedie a v nadsázce, která je monotematická a současně plná zvratů, avšak text zní, jako kdyby Simone de Beauvoir napsala „Druhé pohlaví“ co grotesku. Něha... nejspíše bude titulem, po kterém mnoho souborů sáhne, a to nejen proto, že v něm hrají tři dámy. Hned ale upozorňuji, že přes všechen lehkonohý humor či právě proto, jde o hru zrádnou, a pokud ji obsahově nevyložíte a smysl jevištně nezprostředkujete, divák bude mít zážitek pouze verbální. Přesně to se přihodilo i třem českobudějovickým herečkám. Lépe řečeno, přihodilo se to režisérovi Janečkovi, neboť mladé slečny prokazovaly mnohé dovednosti, včetně té u žen nejméně oblíbené, a to schopnost shodit se, nebýt za nejkrásnější, nejchytřejší, etc. Anekdotický příběh, zaměřený proti mužům, je však nositelem obsažnější a hlubší myšlenky a stojí na neustálých peripetiích slovního jednání, tedy na nutnosti přesně interpretovat každou větu a občas i každé slovo. Neboť slovo, jeho význam a posléze smysl, je gruntem výpovědi, kterou řeč těla následně potvrzuje či zpochybňuje, a vespolně vytváří tajemství. Vztahy dam k sobě, postoje k představám o sobě a o světě, se během představení proměňují, nehledě na to, že vše, proti čemu ženy brojí, ke svému životu nutně, velmi nutně potřebují. Prostě klad nemá smysl bez záporu a naopak. Věříme, že se s tímto souborem budeme i nadále setkávat, a lze od něho i dost očekávat, neboť i přes jevištně kulhající Něhu... prokazoval jasné a nezpochybnitelné herecké nasazení, včetně potřeby komunikovat s publikem.
RENTIÉR Blatná K.H. Borovský: Křest svatého Vladimíra. Pavel Černoch jako obvykle začíná naplno zkoušet a tvořit divadlo, když zvon odbíjí desátý úder z posledních dvanácti. Škoda. Ne proto, že za dva tepy srdce dokáže vytvořit to, nač jiný potřebuje dvě hodiny, ale protože nás (i sebe) už tolik let připravuje o divadelní hostinu. Jenže na vše má výmluvu a nepomůže ani brachiální násilí, a já velmi dobře vím, o čem mluvím. Každopádně provést báseň na divadle není snadné. Je totiž nutné obrazně vyložit a rozšířit metaforičnost autora, neboť obraz je prioritně tím, čím s námi, oproti próze, poezie komunikuje. Objevit prostředky tematicky souznějící s obsahem básně a vizuálně ho povyšující není vždy snadné. Přesto, že zhlédnutá předpředpremiéra temporytmicky a významově hrkala jak hlava boha Peruna klapající o dláždění, podařilo se rentiérovi Černochovi najít výtvarný klíč. Jak s ním zacházel, je však jiná. Jak zacházel se slovem, a on to skutečně kvalitně umí, je také jiná. A tak, jako obvykle, byl náhle nejlepší, nepřesnější, nejdivadelnější a divácky nejzajímavější, když nevěděl co a jak dál. Když lapal text, lapal padající výpravu, prostě tančil mezi vejci ve snaze poškodit jich co nejméně. To není shození, jen se obrazně snažím postihnout stav inscenace i stav interpreta, který nejdivadelněji jednal v situacích, které vůbec neměly nastat. Ale k inscenaci samé. Pro realizaci postav lidského světa, které vše utilitárně a sebestředně zplošťují, aby si dokázaly převahu v pyramidě moci, převahu často nelogickou a nesmyslnou, zvolil Pavel loutky typu pomalovaných plochých prken rozměru šindele. Dobře s nimi zobrazuje a vypráví o časoprostoru carského dvora, významově používá rozličné podstavce jak postavy-loutky zavěsit, postavit, položit či shodit, včetně skvěle obrazné, a na jednotlivé prvky se rozpadající ženské kamarily. Perun je svatozář, kterou si herec nasazuje na hlavu, když jedná v první osobě, a svatozář se posléze sama stává loutkou, když se přesouvá do třetí osoby. Když připočtete proměnlivý kostým, lze říci, že interpret našel znakový systém, jenž poskytuje dostatečné možnosti k pohybu znaku, aby bylo možno na jevišti učinit slovo tělem. A jsme u toho: Bylo by možno! Text ještě potřebuje oprostit od částí souznějících s dobou vzniku a s osobním zážitkem Havlíčka. Je nutno objevit rytmus pro jednotlivé situace, a rozhodnout se, kdy je smysluplná próza, kdy poezie, kdy píseň. Totéž platí i o žánrové stylizaci jednotlivých situací, a o zaujmutí postojů interpreta k obsahu příběhu. Pokud se toto podaří, tak nijak nebude vadit závěr, kdy Pavel Černoch v duchu dnešní doby dokončuje Havlíčkův nedopsaný zpěv. Možná, že právě přes žánr zpěvu, lze také dopilovat zoubky inscenačního klíče.
Komorní studio ÁČKO Benešov - Pravda & Švagr: Po poledni. Na jednu stranu se jedná o chvályhodný autorský počin, neboť text si napsali dva hráči přímo na tělo. Na stranu druhou jeho realizace (ale i text sám) vyvolává řadu otazníků, nebo, řečeno s Majkou Kotisovou, řadu Velkých Pročů, jelikož mnohé události v představení klidně nemusely být, jiné jsme naopak silně postrádali. Tento stav snad trochu objasnila diskuze s autory, kteří se přichylují k názoru, proč by to či ono nemohlo v představení být, vždyť je to přece jedno (sic!). K tomuto postoji odkazuje i několik podtitulů, které záběr tématu spíše rozostřují než rozšiřují. Každopádně je v textu ukryta hřivna věčného problému, kterým je ztráta identity člověka. Je jedno z jakých důvodů, neboť spoušťovým momentem rozpadu osobnosti bývá fakt (zjednodušeně řečeno), když člověk nedokáže naplnit svoji představu o sobě, o smyslu svého bytí. Zde je příznačně, a soudím velmi dobře, příkladem neúspěšnost dráhy spisovatelské, což s divadlem souvisí úžeji než jiné profese. Problém inscenace, přes zřejmý herecký a autorský potenciál, přes výraznou dovednost na jevišti jednat slovem i tělem, je nejspíše v tom, že realizace se upnula na vnější příznaky schizofrenie a její eskalaci alkoholem, než na vnitřní znaky k těmto projevům vedoucí. Jistě, to je daleko těžší zobrazit, a navíc text pozvolna svou výpovědní strukturou ustupuje od vnitřního k vnějšímu, a opakováním, točením se do kruhu už nic dalšího nepřináší. Takže text i herci se v jevištní artikulaci dopouštěli koktání. Jeden příklad za všechny. Text říká, že z okna bytu jediné a současně dvojjediné schizofrenní postavy je vidět dvanáct apoštolů staroměstského orloje, kteří občas defilují. To jistě dává význam. Ovšem, vidíme-li tři nehybné ikony světců větší než sami herci, a bez pohybu, tak rázem naskakuje, vzhledem k příběhu, jiný význam. A i kdyby byly stejně velcí a hýbali se (někde to prý zrealizovat jde), pak je opět jiný smysl tohoto výtvarně významového gesta, neboť přinejmenším jsme uvnitř orloje a světci nám pochodují na pavláčce, ne kdesi přes ulici. Konkrétní příklad za mnohé, případ popsatelný pár slovy, oproti několikastránkového popisu jednání. Lze říci, že autoři by si měli leccos ujasnit, provést selekci, a potom se vypravit na Šrámkův Písek, kam jejich inscenace neoddiskutovatelně patří.
ŠOS Prachatice - Jean-Baptiste Poquelin Molière: Don Juan. Inscenace přináší obvyklé otázky: jak dnes rozumíme Molièrovi (tvůrci závažných témat a zároveň bombastickému showmanovi krále Slunce) jak chápeme smysl textu a divadelní konvence jeho doby (co vzhledem k postavám akceptovat, a co proměnit) jak přijmout téma her (je Juan prostopášník?, libertin?, narušený jedinec?, totálně free a cool a nic neuznávající?) nakolik jsou potřebné zásahy do textu ve smyslu příběhu a nakolik ve smyslu sdělení, jehož je příběh pouhým nosičem zda stačí najít pouhé ozvláštnění a tak zvaně „nově a neotřele“, tedy zvnějšku Molièra vyložit, nebo je nutné vyjít z vnitřku, tedy zjistit, zda nám poskytne téma souznějící s dneškem et cetera. Nuže, Jaromír Hruška, režisér a tvůrce koncepce příliš do textu nezasahoval, naopak nechal zaznít i ty situace, které se zkracují až na samu dřeň či se vypouštějí. Jemně, ale nezpochybnitelně podtrhl téma poukazující k dnešku, k politicko-společenské situaci. Jsou to motivy přetvářky, vědomé lži, lži všemi přijímané jako pravda myšlená upřímně - to kromě současných politiků už říkal právě Don Juan. Dravčí motivace především poukazují na úplnou ztrátu jakéhokoli morálního úběžníku, jakéhokoli etalonu, kromě postoje: co slouží mně, mému prospěchu a ukojení, je jediné skutečné, a tedy pravdivé. Tím je dáno, že nikdo nepočítá s posledním účtováním, tedy s dodnes nevyřešenou otázkou úzce související s morálním úběžníkem atlantské civilizace, totiž, co přichází po životě. Oproti tomu v postavách Elvíry a Sganarela – ano, hraje ho žena, což je tematicky i divadelně odůvodněno a zprostředkováno – nacházíme ponižovaný a opovrhovaný soucit, schopnost odpouštět a změnit se, včetně toho nejzásadnějšího: vášně! Vášeň nelze spojovat pouze s rovinou erotiky, jde o vášeň k životu i vášeň obětování se pro někoho, popření sebe i svých tužeb ve jménu milované osoby. Toto vše inscenace prachatických obsahuje, přičemž tempo vyprávění je sice volné, avšak uměřené, pouze rytmicky plošší. Jednotlivé situace mají rozličnou stylizaci, tedy rozličnou divadelní i diváckou úroveň, a tak je subjektivní čas diváka delší, než čas absolutní. Určitě ještě dojde ke zkrácení faktickému, i ke zkrácení vnímání, ale inscenace je takto stavěna záměrně, neboť v souboru je řada nových členů a Don Juan byl prostředkem, jak ty, co stojí poprvé na jevišti, naučit základům řemesla. V tomto směru režisér zadání splnil a co bude dál, ukáže možná za rok tento titul, nebo další jiný.
BASTA FIDLI Valtice - Georges Feydeau: Brouk v hlavě. Spolek sympatických lidí, kteří se výtečně baví na jevišti tím, co hrají, koho hrají, co je to vůbec potkává uvnitř něčeho daného (textu). Pokud na toto přistoupíte, tak se můžete pobavit jejich osobní situací, prohřešky proti divadelnosti jako takové, radostností i trapností, a pak několika drobnými záblesky imaginace. Jenže na skoro dvouhodinové představení vám entuziasmus nevystačí. O sympatičnosti valtických, která platila na jevišti i při povídání nad zhlédnutým, se nezmiňuji náhodou. Ona byla tím mostem, přes který bylo možné vyslat slova lehká i tvrdá, a ona umožnila jejich přijetí bez jakýchkoli excesů známého typu jako: a proč ne takhle; hrajeme pro lidi a ne pro lektory; dvacet let jsem ochotníkem, tak ať mi nikdo nevykládá, jak se dělá divadlo. Představení se probralo docela obsažně, takže nyní jen telegraficky. Občasná nesrozumitelnost textu, repliky padající bez respektování partnera, nerozklíčovaný text ve smyslu žánru a tedy i principu realizace, takže občasné nepochopení situace co do obsahu a provedení. Prostě jsme se přesunuli ze salonu domácího pána do kuchyně domovníka, a jelikož jednání neprobíhalo v mantinelech chování jednotlivých společenských vrstev, nedošlo k naplnění smyslu komedie. Bylo by možné upřesňovat prohřešky, ale o to nejde, a tak něco kladného, a je jedno, zda to vzniklo záměrně či náhodou. Zobrazení psychického rozpoložení hrdinky Marcely přes hula-hula roztočený náhrdelník, kdy předklon těla a pohyb řekly obrazem vše. Hádka španělského manželského páru, která právě pro nesrozumitelnost textu (je ve španělštině) byla nucena sdělovat zvukem niterní obsah, což se podařilo naplnit absolutně. Takže možná či určitě se příště Basta Fidly (to zní, co?) nenechají unést humorem textu, ale divadelně jej naplní.
BDS Lužnice Bechyně - Antonín Přidal: Pěnkava s loutnou. Začnu tím, co bylo nejzajímavější, nejvýstižnější a skoro nejpřesnější. Oním nej je scénografie rozhozená do prostoru, v kterém se sedí a leží, takže diváci jsou součástí hlubokého lesa, kterým dvě poutnice musí projít, aby dospěly poznání, odpuštění, smíření. Jedná se o výtvarně pojednaný prostor konkrétního lesa, přičemž použité znaky pars pro toto současně vytvářejí vnitřní prostor, prostor duše poutnic. Na horizontu poloarény je však dům, který v lese nikdy nebyl. A když odejdou, tak tam zase nebude, neboť je to prostor jejich obav a hříchů, prostor, který si rozpravou a tlakem okolností zhmotnily, prostor Osudu nebo Smrti, jak komu libo. A tady je onen scénografický a významový zádrhel, neboť dům je asi 10 x větší, než je ke ztvárnění situace a postav v ní zapotřebí. Nuže, příběh dvou souputnic v sobě nese silný náboj tajemství, které se postupně zvedá jak postupují obloukem života, zkušeností svého bytí teď a tady před námi diváky, neboť text pana Přidala zahrnuje oblouk od zrození ke smrti. Oblouk napsaný explicitně i implicitně. Ovšem obě interpretky si pro ztvárnění zvolily vnější prostor příběhu, místo aby se pokusily (jasně, že je to obtížné, velmi obtížné) konkretizovat vnitřní stav duše. Tím se stalo, že v tematizované a uchvacující scéně navozující atmosféru časoprostoru kdysi tenkrát i právě teď se popisuje cesta těla, místo aby byla prožita cesta duše tak, abychom jí mohli být účastni. Tak se též stalo, že zhmotnělý osud je v jejich podání agresivní, útočný, nebezpečný, je teroristou, a ne katalyzátorem doznání, smíření a spříznění se sebou samými i osudem - otevřený závěr totiž ukazuje jak na smrt, tak na život. Sám poetický text poskytuje několik vrstev. Prozaickou rovinu faktické cesty, rovinu poetickou ve smyslu niterné rozpravy se sebou přes partnerku, a rovinu, která obě propojuje a která byla zcela nepochopena: nejlepším příkladem za jiné budiž popěvky proti strachu. Možná zní tyto poznámky k poutnicím příkře, ale berte to jako záměr, protože když už se dokázaly vloupat pod první slupku a o druhé dokázaly celkem jasně rozprávět, pak je jejich povinností k sobě i divákovi, aby byly důsledné a inscenaci stvořily v hodnotě rovnoprávné předloze. Vstřícná reakce publika jim budiž podporou, ale ne potvrzením, že dosáhly, čeho chtěly.
Divadelní spolek SVATOPLUK Benešov - Pavel Němec: Život je jen náhoda... Jak bývá v posledních letech zvykem, Pavel Němec do amatérského dění vstupuje inscenováním svých dramatických opusů. Nutno říci, že je autorem, a dobrým, textů pro své divadlo, ale zároveň autorem her, které mohou přebírat jiné soubory. To nebývá tak časté, neboť mnohá výtečná dílka souvisí a souzní pouze s poetikou divadla, pro která byla napsána - což platí pro amatéry stejně jako profesionály. Život je jen náhoda... je příběh zdánlivě jednoduchý, předvídatelný, při jehož sledování se zhluboka smějeme smíchem osvobozujícím a někdy i očišťujícím, ale přitom nás mrazí, jak je snadné se nechat zkorumpovat či zkorumpovat své ideály, i jak snadné je být sežrán ještě bezskrupuloznějším dravcem současné společnosti. Pochybným hrdinou je bezdomovec, vzdělaný, chytrý, ale pěkná svině, který před našimi zraky nejen zpředmětní příběh svého života, ale zároveň provede veřejnou loupež, vytunelování jiného člověka, který zůstane zcela bezmocný v kaši navařené jiným, i když se zdá, že nebude také žádná ovečka, což je jen dobře. Díváme se, a nezbývá než se smát. Nápadu, provedení, tomu že v tom nejsme, tomu, že jsme naštěstí chytřejší nebo nemilosrdnější – jak se vám prostě líbí. A teď k provedení samému. Pokud se podaří na počátku vytvořit pravdu pravdivější než skutečnost, a to, že představení se skutečně pro technickou závadu opozdí, pak entrée bezdomovce otevře aspoň na pět minut vnitřní prostor každého jednotlivce, ve kterém nám bude dáno se zamyslet o našem postoji k lidem na okraji a k jejich jednání, které není uhlazené, ale spíše naopak. Bude nám dána možnost se utkat se svým názorem, protože jsme se v hledišti ocitli na dotek tohoto jiného světa, a musíme se ustálit ve svém názoru, ať už je samaritánský, nebo nemilosrdný. To si musí každý vyřešit sám a nelze říci, který postoj je morální, kromě faktu, že vláda v této oblasti nečiní nic, leda že upřímně tvrdí, že právě na sociální síť vybírá stále stoupající daně. Pak ale rychle pochopíme, že už běží divadlo, a v úlevném oddechnutí si je zároveň ukryta naše vstřícnost vůči těm, kteří ho pro nás figurují. Jak řečeno, příběh je celkem předvídatelný a velmi brzy jsme v situaci, že sledujeme cosi známého, takže nás velmi brzy začne zajímat, jak je to tentokrát zpodobeno. Jak a jakým masem jsou obaleny figury a kde se nás známé dotýká tak, že nás probouzí. Jak se dva rozdílné světy dvou postav na jevišti porovnají, jak se sledují a provokují, neboť jde o dva příběhy. Ten, co se již udál a hraje se o něm, životopis bezdomovce, a ten, který právě probíhá mezi demiurgem a jeho fámulem. V tom druhém je nutné tření a střetávání, a především zaujímání postojů k dění a komentování toho, co kdo z nich prožívá. Nutno říci, že benešovským se vše daří až na malý okamžik někdy ke konci druhé třetiny. Tehdy je náhle důležitější příběh, to, čím hrdina prošel, než jak tím prošel. Také se zde ztrácí napětí mezi výchozím postavením postav: bezdomovec kontra movitý občan. Jenže to jsou drobnosti na kráse a vzhledem k tomu, že autor a režisér už naposledy hrál hlavní postavu, lze očekávat, že jeho oko zvenku celý opus vylepší. Ještě chci dodat, že hra není o naučení, že kdo jinému jamu kopá sám do ní padá, ani o přístupu V & W k tomuto sociálnímu jevu v jejich filmech. Ale inspirace těmito věčnými klauny, jdoucími ze století do století, je zřejmá a chvályhodná.
DS Tábor - Ani Němcové Babička ani Čapkova Matka ale Paličova dcera dle J.K. Tyla. Režisér Josef Konrád není neznámá postava a kdo kdy sledoval malé formy ví, o koho jde. Už sám název inscenace poukazuje k jeho dřívější poetice, ale otázka je, jak je převeditelná či proveditelná na regulérním textu z ranku psychologického realismu s podtextem sociálním. Ať tak či tak, táborští a Konrád si vybrali Tyla a můžou s ním hrát třeba ferbla, ale pouze jako partneři. Herci uvěřili režisérovi a jeho záměru (a oprávněně) a od otevření opony po závěrečné tylovské krásné skupení se drží jeden každý stylizaci, jíž postava komunikuje s dalšími postavami a s divákem. Jiná však je, nakolik zvolené stylizace směřují k odvyprávění příběhu, a nakolik k výpovědi Tylem inspirované. Divák je totiž zavalen žánrovou směsicí stylů a z nich vyplývajících stylizací, přičemž jednotící prvek – nabílené obličeje – spíše smysl zatemňuje, než prosvětluje. Na jedné straně starý Valenta jako by vystoupil z propadla roku 1882 nebo 1952, Antonín vyklouzl z počátku let sedmdesátých, vodiči loutek si odskočili z Japonska a Indián utekl Morávkovi. Přitom musím říci, že pokud by šlo o nadhled, o vstřícný smích dějin a ohlédnutí současnosti přes rameno na dědictví předků, tak by princip, jímž s námi Indián vedl dialog, asi byl tím nejschůdnějším. Hraje se na scéně pyramidovitě vystavěné až po tahy, která evokuje sakrální místo (nejen křížem), a přidáváním (ne zrovna šťastným a přesným) dalších prvků nás vodí z interiéru do exteriéru. Sám pro sebe jsem si ji pojmenoval jako Golgotu, což vyplynulo ze zaujmutí vztahu postav k ní. Nejpřesněji od starého Valenty, který na ní usne, od Rozárky kdesi v úbočí peroucí na valše, a Antonína s Indiánem, kteří se z ní v duchu westernu řítí osvobodit Rozárku ze zajetí hloupého šerifa – mimochodem, tuhle kratičkou situaci považuji za nejudělanější ve smyslu znaku, jasnou ve významu a smyslu. Kdyby byl Tyl takto udělán celý, tak by – asi? – byl čitelný, divadelní a divácký. Nyní, již mimo Bechyni, ex post odvozuji a konstruuji, co měl režisér Konrád (asi) na mysli, když se pustil do téhle podivné skládačky. Soudím, že se inspiroval japonským stylem divadla kabuki, které je syntézou činoherního, loutkového, operního a tanečního divadla včetně divadla masek, přičemž jeho výsostným a typickým znakem je vysoká stylizace všech jevištních složek. A právě toto, ona směsice a zároveň udržená stylizace, jak podotknuto hned na začátku, mne vede k úvaze o kabuki. Jenže, dobré úmysly, jak všichni z praxe známe, nestačí. Nicméně, pokud toto byl výchozí inscenační princip tak pevně doufám, že příště k myšlení o divadle ještě přistoupí myšlení divadlem, a uděje se to, co se udít má. Howgh a Po-kai-mu, jak gestikuloval Indián, než se všichni do Ameriky vydali, a Rozárku doma zanechali.
Divadlo KÁMEN Praha - Petr Macháček: Mlejnek. Tohle divadlo se pod vedením principála a autora Patra Macháčka za pět let propracovalo do první patnáctky nejzajímavějších divadel České republiky a do sedmičky těch souborů, které lze ve všech směrech označit za autorská. Macháčkovy texty vždy vzrušovaly vrstevnatým tématem nahlíženým z nečekaných úhlů. Ale inscenace vyžadovaly jistou vstřícnost, protože ansámbl pro své záměry teprve hledal (a možná pro sebe teprve formuloval) výrazové prostředky. Jinak řečeno, obsah byl jasný a ze žuly, forma poněkud rozmazaná a z jílu. Než, od Karkulky se situace mění, a Mlejnek už vykazuje znaky, že grunt formy byl nalezen, že dokonce ve výrazné a úsporné stylizaci dokáží herci Kamene vytvořit plasticky zajímavou postavu. Adekvátní vztah obsahu a formy ruku v ruce již naplno směřuje k artikulovanému sdělení. Na fangle je sice ještě brzy, ale už teď bych si soukromně přál, aby v horizontu dvou let napsal Macháček text v duchu těch dávných dob, text naplněný vášní, patosem, člověčinou a politikou, neboť mám za jisté, že by jej nyní dokázal učinit diváckým obecně, a ne jen pro fanklub Lomů a Dolů a Vrtů. Co zůstává stejné, je neukvapený, volný způsob vyprávění, který však není, díky hereckým akcím, stereotypní. V případě zhlédnuté inscenace dokáží herci na rozlehlé a prázdné scéně svým jednáním, za pomoci stolu, čtyř židlí a jedné koloběžky stvořit a zaplnit celkem deset různých prostředí interiéru a exteriéru, aniž bychom měli pocit, že je cokoli ploché či neuhrané. Záporem je – jako obvykle – příliš dlouhá ouvertura a tentokrát i modrý boďák šlehající do očí při přestavbách. Text sám o sobě se dotýká neukotvené současnosti, kdy zákon je sice definován, ale libovolně a ryze subjektivně a utilitárně naplňován, přičemž nízké je vydávané za vznešené, a dokonce hodné obdivu. Nejen v tom je Mlejnek aktuální. Tentokrát je textová složka napsána jazykem nekonečných seriálů, ve kterých se omílají fráze a prázdná slova, a nejraději hned tucetkrát za sebou, aby se snad tývýfilové nepřeslechli, přičemž dalším zásadním prvkem jsou citoslovce, příslovce, zájmena a jiné krátké útvary, pro významovou promluvu plevelné, zato emotivně přes hlas vybuzené. Nevím nakolik byl princip autorem promyšlen, ale zvláštně pracuje s fakty (skutečnost, událost, naplněný skutek) a informacemi (sdělení, zpráva, obsah komunikace, který věcně konstatuje fakta) a jejich vzájemným kombinováním, plus již zmíněná frázovitost. Je to zvláštní textový útvar, se kterým se musí manipulovat jak s dynamitem, ale soudě podle diváckého ohlasu (já osobně bych dal přednost větší sevřenosti) dosahuje účinku a přes divadlo zasahuje jak má. Mlejnek pojednává o uzavřeném světě násilí - policie a reklama - a světu naivní dívenky těšící se na svatbu a papouškující mluvou i postoji TV mluvící hlavy. Jediným podivným, zato důležitým okamžikem je až naturalistická situace získání revolveru a především naplnění jeho komor náboji, kteroužto akcí se otloukánek policejní grupy stává rovnoprávným členem peklu propadlých jedinců. Dovolím si říci, že naturalisticky jednou je možná málo, že tenhle nečekaný odskok by bylo možná vhodné použít i pro hlavní mužskou a ženskou postavu, čímž nemyslím jen viditelný mord Luisy, který se tomu už přibližuje.
DIVADLO (bez záruky) PRAHA - Sergi Belbel: Ramon. Předností inscenace, a to zásadní, je forma. Problémem je obsah, přesněji jeho provedení. Forma není zajímavá jen tím, že hrají čtyři krásné dámy a jeden stejně zajímavý pán, kteří umí se svým tělem a hlasem divadelně zacházet, ale jsou to i kostýmy a způsob vyprávění. Pokud vypnete češtinu a nasadíte si portugalštinu či jazyk pro vás pojmově uzavřený, tak nejspíše dojdete k poznání, že jste, spolu s herci, prožili krátký příběh nenaplněných vztahů muže a čtyř žen, který on vyřeší sebevraždou. V této konvenci inscenace obrazně funguje. Pokud ale zapnete češtinu, nastávají již zmíněné obsahové problémy. Zjistíte, že nejde o čtyři ženy, ale o jednu ženu v provedení čtyřjedinou, přičemž se řeší vztah, jemuž dominuje výrazně ženské, až groteskní myšlení. To neznamená nic špatného, ale prostě tak to bývá, a lze jej shrnout do tří axiomů. Nevím co chci, ale nedám pokoj, dokud to nedostanu. Jestli nevíš co chci, nemáš mě dost rád. Jo aha, ty myslíš lásku jako vztah duchovní, ale já, to tedy promiň, jsem měla na mysli fyzický vztah. Takže jaký div, že muž je nakonec uškrcen, výtvarně přesně mu podanou oprátkou taktéž čtyřjedinou. Nezformulovaný obsah tkví v tom, že se sice silně komunikuje estetickými prostředky, ale smysl uniká. Neboť není významově určeno, kdo kdy komu co povídá, kdo komu pohledem či slovem odpovídá, a především proč. Jelikož se jedná o usazený tvar, krátký pouhých 10 minut, lze předpokládat, že bude snadné jej vyčistit a úspěšně završit.
Nuže, tolik tedy zpráva o PERLENÍ roku 05, provedeném uvnitř hrošího břicha ve městě Bechyně. Perlení je skvělé v tom, jak je otevřené hotovým i sotva načrtnutým inscenacím, ale především tím, jak ti, kdož hrají následně diskutují, a je dobře, že se každý, i přes třeba vlastní nepovedený kousek dokáže ozvat, a ne se alibisticky schovávat za beznázorovost. Rád bych ještě zájemce o toto setkání upozornil – tak jako každý rok – že když budou vybráni, je nutné okamžitě zaslat text, který inscenují, včetně úprav, a že přednost vždy získají ty soubory, které zahrají a zůstávají po celý nebo aspoň valný čas Perlení, tedy se účastní debatního soaré. Přijet, zahrát a odjet není valně k ničemu, i když se může jednat o skvělé divadlo. Leda jako inspirace, když je málo přihlášených souborů.
S jedinečným válečným pokřikem Svobodného národa Nac mac Fíglů: Nae králka! Nae šéfik! My už se žádenčas od nikoho oplantat ani obláznit nedáme! Nae!
se loučí Vladimír Zajíc.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':


(c) NIPOS, Databáze českého amatérského divadla.
Kontakt | GDPR - Ochrana osobních údajů | Prohlášení o přístupnosti
Používáním tohoto webu souhlasíte s použitím cookies, které jsou nezbytné pro jeho provoz, analýzu návštěvnosti a pro součásti webu využívajících tyto služby (např. společnostmi Google a Facebook). Cookies můžete zakázat nebo vymazat v nastavení svého prohlížeče.