Texty: AS 2005, č.1, s. 10-11, Saša Rychetský.

SETKÁNÍ DIVADEL A LIDÍ V OSTRAVĚ UŽ PO DVACÁTÉ

Když jsme dne 17. listopadu 1989 v 17.00 hodin v Ostravě zahajovali v pořadí prvé Setkání, mělo být pouze alternativní akcí proti soutěžním a žebříčkovým přehlídkám té doby. Netušili jsme, co tím způsobíme, nikdy by nikoho z nás nenapadlo, že se jednou dočkáme Setkání po dvacáté. Zpočátku jsme je pořádali nejen v listopadu, ale i ke Dni dětí 1. června (než se tohoto termínu ujala Petra Rychetská s Brnkadly v Brně a vzniklo tak Brnkání). Základním kritériem od počátku bylo ne soutěžit, ale „vidět a být viděn“, a především jsme chtěli, aby všem zúčastněným bylo s námi – a spolu – dobře. Zvali jsme si do Ostravy ony pověstné „špičky“ oboru, abychom nemuseli jezdit za nimi, utrácet čas a peníze, soutěžit - a přesto je vidět a od nich se učit. Být s nimi, protože – ti kteří umí, nebojí se říct, jak to - ono dělali, nebojí se poradit, i když si nikdy nedělají nárok na „absolutní“ pravdivost svých postupů a metod. A tak k nám jezdilo Hudradlo po všechna léta svého bytí, Víťa Marčík, Brnkadla, Kšandy a PIRKO z Brna, Střelky z Českého Těšína, Vlado Sadílek z Bratislavy, soubory z Aše, ale i ze Slovenska, z Litvy, Polska, Německa. Když jsme potkali někoho, kdo se nám líbil, hned jsme ho pozvali. Některé soubory už dávno nejsou, ani někteří lidé už tady nejsou, jen Setkání je pořád. DIVIDLO je stále pořadatelem a až tak moc nezáleží na tom, kteří lidé jsou zrovna Dividlany, protože všichni noví vždy velice rychle pochopili, že to není akce, kterou se navenek prezentujeme, ale že to je akce naše – pro jiné. Že je to naše šance vidět, naučit se, mluvit, pochopit, udělat, poskytnout, potěšit, obdarovat – pobejt!
Vše, co je živé (a Setkání je bezesporu živým organismem) se časem vyvíjí. Pokud je to zdravé, pak roste, o Setkání se dokonce dá říci, že BOBTNÁ. Nabobtnalo až na 36 představení ve třech, někdy čtyřech dnech, až na 380 účastníků, které jsme museli nějak ubytovat a nakrmit, zorganizovat a poskytnout jim veškeré pro nás dostupné technické podmínky. Nedalo se odpočinout, nedalo se vyspat, nedalo se všechno vidět, a hlavně – nedalo se se všemi se potkat! I proto jsme se definitivně rozhodli o návratu ke kořenům, k té pohodě, klidu, možnosti být spolu a mít na sebe navzájem čas. Kořeny se staly mottem, jako symbol spojení, začátků, ale i stálosti, jistot. Bylo to těžké vybírat a cca 20 přihlášek jsme vraceli s tím, že se mohou přijet jen podívat, že nebudou hrát. Buď, že ji poslali pozdě, nebo že se do koncepce „Kořeny“ prostě nehodí. Některé to mrzelo a bylo jim – i nám – z toho smutno, ale nejde to jinak! A tak to vše bylo znovu o radosti, o komunikaci a spolubytí… Snad to bylo včas, dříve, než by se Setkání stalo míjením.
A co jsme v Ostravě ve dnech 18. – 21.11.2004 mohli vidět? Celkem 12 souborů a jejich 19 vystoupení. Nejpočetněji byly zastoupeny BRNKADLA Brno – třemi představeními (O lenivém Toníkovi Dušana Taragela – Brnkadla CVČ Brno - Pidilidi, Pipi, dlouhá punčocha Astrid Lindgrenové – Brnkadla CVČ Brno Přepravka a Jeden plus jedna jsou tři Raye Cooneyho – Brnkadla CVČ Brno Mladíci a spol.). Zvláště poslední představení bylo výborné, jak dokazují citace z časopisu UCHO, vydávaného Brnkadly a Dividlem na Setkání:
„Myslím, že mluvím za většinu, když řeknu, že to bylo úžasný, výborný a prostě samá chvála. V prvé řadě musím pochválit Pecku, která hrála poprvé a před začátkem říkala, že neumí text, a když na to konečně přišlo, zahrála naprosto bravurně… Bravo!!! Bravissimo!! Za druhé, musím pochválit rozložení děje. Většina diváků se smála, až se popadala za břicho, od začátku do konce představení. Také musím obdivovat všechny herecké výkony, je vidět, že vám naprosto seděly! Muselo být ovšem docela těžké zahrát něco, co jste na vlastní kůži pravděpodobně nikdo z vás nezažil! Jste vynikající herci, kteří se dokážou vžít do jakékoliv role…!“
Představení jsem viděl poprvé v ORNISE v Brně na premiéře – a musím přiznat, že jsem se řezal smíchy ještě dlouho po skončení, břicho a smící svaly bolely. Sledovat ty suverénní herecké výkony ve skvěle napsané, ale veledlouhé konverzačce, vnímat s obzvláštní rozkoší ty již dospělé, které znám od malička, to byla radost. O to více jsem chtěl, aby v Ostravě hrála Petra, která s námi kdysi začínala (a navíc je mi dcerou) – a moc jsem chápal, jak se toho bojí, jak se jí těžce učí text a nastupuje do již jedoucího vlaku v polovině jízdy. Bylo to pak už jen čiré potěšení. Všichni byli výborní, ke konci zase už jsem nemohl a vše bolí ještě dnes. Kam až se dá s divadlem dojít, když se dělá z chuti, ne pro ambice. Děkuji, milí „Mladíci a spol.“ z Brnkadel. Někteří z oněch „Spol.“ jsou ovšem k nezaplacení. To je snad až zneužití typu?
DIVIDLO Ostrava se představilo na jubilejním Setkání dvěma představeními. Tím prvým bylo remake textů Daniela Heviéra z knížky Nevyplazuj jazyk na lva pod názvem Hraní (…si). Skutečně jde o hraní si se slovy a drobnými situacemi ve vynikajícím překladu Jiřího Žáčka. Vrátili jsme se k němu nejen pro jistou nostalgii, vzpomínání na naše začátky v rámci jubilea, ale i pro nevyčerpatelné možnosti, které tyto texty nabízejí, zvlášť začínajícím členům souboru. Snad i tady bude lépe citovat z UCHA:
„Představení se mi líbilo, jednotlivé scény, situace, etudy na sebe výborně navazovaly. Ale i to, že vůbec nepoužili „tmu“ k oddělení etudek, že pracovali těmi nejjednoduššími prostředky a viditelně se sami děním na jevišti bavili, rozdávali radost. Ani nebylo poznat, že někteří stojí na jevišti poprvé!“
Tím druhým představením DIVIDLA bylo monodrama Christine Brücknerové z Neproslovených promluv rozhořčených žen v podání Katky Diamantové Teď už jsi šťastný, mrtvý Agamemnone? (úprava a režie Saša Rychecký a Katka Diamantová). Na představení jsme pracovali více než rok, ale už moc dlouho jsem chtěl ty texty s někým realizovat. Prostřednictvím historických postav, výpovědí o dnešku, o vztazích lidí, jsou nadčasové. A jsou obrovskou hereckou příležitostí. Zatím se jí chopila jen Katka – ale na 100% tuto šanci dokázala využít! Snad – až dozrají další – pokusíme se o další monodramata. A opět raději názor divačky z UCHA:
„Velmi silné, emotivní monodrama. Na „Večeru na přidanou“ DIVIDLA v červnu jsem viděla ukázku, která ve mně probudila očekávání, jak asi bude vypadat celé představení. A Katka nezklamala, ale naopak velmi, velmi překvapila. Je obdivuhodné, když mladá dvacetiletá dívka dokáže takto sugestivně ztvárnit roli nešťastné, zamilované a zkušené ženy, která zabíjí, a přesto nepřestává milovat, … zoufale… tragicky. Bylo to představení pro dospělé či alespoň částečně dospělé diváky, aby pochopili souvislosti i hloubku textů. A já sama velmi těžko jsem se po skončení představení dostávala z oné úžasné atmosféry, kdy v člověku ještě doznívá silný prožitek a běhá mráz po zádech.
Opravdu krásné, Katko, moc Ti děkuji, a vím jistě, že nejen za sebe. A pokud je to opravdu loučení s Dividlem, pak se povedlo na výbornou.“
Je ovšem nutné zmínit se i o netradičních akcích tohoto Setkání, ať už to bylo reprezentativní premiérové vystoupení FS Hlubina Ostrava s novou choreografií na zahájení, Koncert Daniela Skály (hra na cimbál i sbormistr) a pěveckého sboru Hedvika z Valašského Meziříčí v nově zrekonstruovaném kostele Svatého Václava v Ostravě, choreografie Květy Hrubešové z Tanečního souboru ZUŠ Svitavy, či Variace na skotské téma Mladé sekce baletu NDMS v Ostravě. Program díky jim získal další rozměr, neomezil se jen na divadelní představení a na prostory DDM v Ostravě – Mariánských Horách. Už tradičně jsme uspořádali vystoupení také pro školy na pódiu Klubu ATLANTIK (Divadelní soubor Na doske – Prievidza, Slovensko, režie Igor Kasala a jejich Neposlušné ponožky a Pohádkový vláček), v ZŠ Fryčovice, v Klubu mladých v Opavě, a především na jevišti Divadla loutek Ostrava.
Ze Slovenska jsme pozvali i soubor s příznačným názvem Kamarát Nitra s představením Saši Serafimova Krajčír rozprávok (režie Tibor Kubička), oslnila Věra Belháčová se členy Pohybového studia „Cyranovy boty“ CVČ Lužánky Brno rytmodivadlem Noemova archa. Inspirativní byla představení používající postupy němého filmu LDO ZUŠ Český Těšín Šťastný život promítače Šlemila o člověku, který když spadne na zadek, rozbije si nos… (režie Majka Štípková a Josef Bičiště) a divadelních seskupení Bílá ponožka a Těleso XY z Kopřivnice (Kosa a Kapitulace).
Pro mě osobně byla největším divadelním zážitkem obě představení Dramatické školičky Svitavy v režii Jany Mandlové a Karla Šefrny jak Pidiženušky Pavla Šruta, tak Goluxové na motivy knihy J. Thurbera Třináctery hodiny. A zapomenout nemohu a nechci na velmi emotivní vjem z autorského divadla Ludmily Liberdové a divadelního společenství Mandatum z Jeseníku V plamenech času. Snad bude nejlépe naposledy ocitovat z recenze v časopise Setkání UCHO: „To vskutku není jednoduché a snadno pochopitelné představení. Pokud neznáte historii Jany z Arku – a všechny souvislosti, pokud nejste rodiči pubertálních dětí, s nimiž to (a oni s Vámi, ale jinak) myslíte poctivě, pokud nejste křesťansky založeni, pak tápete. Naskýtá se otázka po obecné sdělnosti diváků nepoučených. Jakmile splňujete řečené předpoklady, pak můžete jít s dějem a ony paralelní, postupně se sbíhající časy sledujete s potěšením. Co je ale neoddiskutovatelné na představení, je hloubka sdělení, poctivost hrajících, jejich plné vědomí toho, co a proč hrají. Že to občas nejde přes rampu? To by chtělo výsostné herectví i režii, poskytnout divákům i prostor na zastavení se, uvědomění si toho, co vidí – ale na to není čas. Epické divadlo, nádherně sladěné sborové zpěvy, louče, hlavní představitelka, které lze každé slovo věřit, prožitek – leč prožitek jdoucí spíše dovnitř (končí někteří psychicky rozvráceni, snad si tak řeší svůj život a své problémy?) – ale jen ve zpěvech, jen v některých scénách to jde přes rampu. Ale stejně, je to sdělení, je to divadlo, je to plné emocí a velkých pravd. Mimochodem, dá se na jevišti hrát sebe sama? Nevím. Každopádně je tam to nebezpečí neztotožnění se diváků s prožitky herců. To vše píšeme s plným vědomí hloubky emocí, které jsme v hledišti měli, z touhy, aby nebyly ničím rušeny.“
Všechny dojmy 20. Setkání divadel a lidí v Ostravě jsou v nás pomalu překrývány dalšími dny, přípravami Workshopu v Nitře, Přehlídky školních divadel a vystoupení MŠ, Městského a Krajského kola „Dětské scény ´05“, ale rádi se k atmosféře Setkání vracíme pro potěšení, pro inspiraci. A těšíme se na Setkání už po dvacáté prvé, které bude v Ostravě 17. – 20. listopadu 2005.
Saša Rychecký
DIVIDLO Ostrava