Texty: Zajíc, Vl. Hanácký divadelní máj 2008. AS 2008, č. 3, s. 54-56

HANÁCKÝ DIVADELNÍ MÁJ 2008

Vladimír Zajíc

Na krajské přehlídce v Němčicích nad Hanou s postupem na národní přehlídky POPELKA Rakovník 2008 a Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou 2008 bylo uvedeno celkem třináct soutěžních inscenací, 7 adresováno dětem a 6 dospělým. Žánrově převažovaly, jak bývá v posledních letech běžné, spíše nenáročné komedie či veselohry. Objevilo se několik autorských opusů a zásadních úprav původních textů. Lektorský sbor pracoval ve složení Jaroslav Kodeš, Ladislav Vrchovský a Vladimír Zajíc. Dětský seminář, který slovem a obrazem vyjadřoval své názory na zhlédnuté pohádky, fundovaně vedla Zdenka Gregorová
(Poznámka redakce: Na tomto místě se budeme věnovat pouze představením směřovaným k dospělému publiku. O představeních pro děti se dočtete v souborném článku o krajských přehlídkách činoherního divadla pro děti v příštím čísle Amatérské scény.)
Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves, Euripidés, Sartre: Trójanky. Výborný dramaturgický počin, neboť výběr tohoto textu je logickým zrcadlem, v němž lze spatřit obraz dnešní skutečnosti plné globálních konfliktů. Jsme svědky stále platného Euripidova názoru, že ne bohové, ale lidé jsou odpovědni za činy, kterými se znelíbí bohům; stejně platná je i formulace Sartra, který vnímal člověka jako svobodnou bytost nesoucí odpovědnost za svoje činy, jimiž teprve dává smysl světu, ovšem jen před sebou samým. Z půdorysu vzájemného průniku čtyř osudů ženského údělu během trojské války promlouvá k publiku metaforicky i racionálně sdělení, že se v každém okamžiku svého bytí podílíme na podobě světa, ve kterém žijeme. Podílíme se nejen činy, ale i slovy, na což se často zapomíná, stejně tak jako na odpovědnost za tytéž slova a činy. Úctyhodná práce celého souboru, nicméně inscenační záměr nebyl naplněn bezezbytku. Částečně ve složce scénografické, ale především v interpretačních prostředcích, neboť nedotaženosti u některých protagonistů oslabují pravdivost/uvěřitelnost postav a jejich motivací, aby mohl nastat divácký zážitek par excellence.
Divadlo DŽO Velatice, Jan Šenkyřík: Klenot paní Emy. Autorský text lze zařadit do proudu crimi noir, žánru, jež přes napínavý příběh často až s groteskním nadhledem poukazuje na panující společenské trendy převážně negativního charakteru. Jiná věc je, že se text i inscenace lámou na dvě nesouřadné poloviny. První dodržuje výše popsaný žánr, druhá však začne používat prvky realistického dramatu, takže je zaděláno na problémy. Co se samotné inscenace týče, tak přes všechny porodní bolesti (jde o druhý opus) platí, že se jedná o tvůrčí počin, a to i přes nedostatky, jakými jsou kompoziční neproporčnost časová i prostorová; kulhající temporytmus jednotlivostí i celku; rozostřenost klíče; nejistota, jakými výrazovými prostředky ty či ony motivy zprostředkovat; postavy a vztahy jsou zatím více definovány přes text než přes jednání. Ovšem v situacích, kdy jsou si představitelé postav jisti jimi samými a tím, kde se nacházejí a proč, tak z jeviště proudí divadelnost, se kterou se příjemci identifikují a dychtivě dění nejen sledují, ale nabízenému se s chutí otevírají. Lze si jen přát, aby DŽO dál pokračovalo v nastoupené cestě, a aby dokázalo urovnat své, zatím nesouřadné, nápady.
Morkovští ochotníci, Marc Camoletti: Na správné adrese. Dobře řemeslně napsaný text, který obratně využívá v dialogu princip „já o voze, ty o koze“, takže divák je v předstihu před postavami a ví, že si jen zdánlivě rozumějí neboť každá mluví o něčem jiném, každá jde za úplně jiným cílem. Z těchto nedorozumění, z toho jak postavy vnucují protihráčům své představy, vzniká humor konverzační i situační. Mnohé z výše řečeného se začínajícímu souboru z Morkovic zatím nedaří zprostředkovat, a tak využil asi třetinu nabízených možností. Zatím chybí větší herecká i režijní poučenost s tímto žánrem. Nicméně v typovém obsazení především ženských rolí a kostýmní složce se soubor trefil přesně, a u řady herců je zřejmý talent.
DS Flok Samotišky, Libuše Žahourová: Školní výlet. Bohužel nejde o původní muzikál, i když se zde hodně zpívá, ale ani o literární předlohu s originálním námětem, neboť inspirace Jeptiškami je příliš čitelná. Na rozdíl od známého muzikálu však zde není ani příběh, který má začátek, zřetelný průběh a konec: jedná se spíše o sled estrádních výstupů, bohužel většinou postrádajících vtip. Souboru zatím chybí potřebné dovednosti, aby se pustil do náročných vod hudebního divadla.
DS Smotaná hadice, Křenovice: Hana Hásová, Jakub Šírek na motivy scénáře M. Formana Rozpalme to, má panenko. Ze starého milénia do milénia nového přenesl sbor dobrovolných hasiček a zapálených dobrovolných divadelních amatérek věčný příběh o lidech uzavřených ve své komunitě a zároveň sahajících po světě. Tím je dáno, že jejich skutky a postoje, od ješitnosti k odvaze, jsou nahlíženy skrze lupu grotesknosti. Oba tvůrci nového textu a zároveň režiséři a scénografové inscenace příhodným způsobem originál scénáře uchopili, upravili, a navíc obohatili povýšením do jazykového nářečí, které postavám a situacím dodalo nečekané průraznosti a plastičnosti. Všechny postavy hasičů hrají ženy a nutno říci, že mají mužský rod výtečně zmáknutý co se vnějších projevů týče: intonace, gesta, tělesné postoje, kohoutění na veřejnosti a vyvěšení v soukromí. Nutno ovšem hned dodat, že i když se soubor skládá z žen, nejde o z nouze ctnost, a v žádném případě nejde o karikaturu, ale o záměr. Skutečnost, že ženy hrají muže, je opodstatněná a výpověď rozšířena o nový pohled a rozměr. Herečky udrží vytvarovanou dramatickou osobu od začátku do konce, jejich postavy mají propracované vztahy – plán, realizace, zhodnocení výsledku, vnímají a reagují na vše, co v situaci probíhá. Přechody mezi situacemi jsou nejpřesnější tehdy, když se prolínají principem filmového střihu, ale tam, kde je nutný ostrý přeryv či ztišení, nejsou vždy jasné tečky konce. Problém je pouze v traktování dědečka, neboť je to jediný okamžik, kdy jevištní obraz ztrácí svou pravdu, kterou předtím i potom dokáže bezproblémově udržet. V inscenaci jsou docela přesně dávkovány gagy od ráže 0,5 až po panzerfaust, expresiva střídmá a natajmovaná. Scénografie pouhým přinášením a odnášením dvou kusů mobiliáře do prázdné scény s přehledem vyřešila, v jakém prostoru se právě nacházíme. Dále platí, že samo vnímání představení je násobeno vědomím, že mužské postavy hrají ženy. A i když na tento fakt velmi brzy zapomeneme, přesto zůstává v podvědomí a umocňuje zážitek, neboť z této dvojdomosti proudí nadhled a metaforičnost, tento rozkmit mezi mužským a ženským elementem umocňuje grotesknost a smutek člověčiny tématu. Co si přát závěrem? Nejspíše, aby to Smotané hadice na jevišti vždy skvěle rozmotaly a rozbalily, a aby vždy udržely míru a laťku na té úrovni, kterou nabídly. V tomto žánru totiž platí, že při tlačení na pilu, pardon, při přílišném tlaku vody, dojde k opačnému efektu, než je očekáván. (Nominace na Národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou 2008.)
DS J.K. Tyl Brodek u Přerova, J.B.P. Molière v úpravě Evy Procházkové: Zdravý nemocný. Výběr a úprava textu zasluhuje uznání, neboť rezonuje s aktuálními problémy dnešní doby, i když už méně zohledňuje momentální složení souboru vzhledem k hereckým dispozicím. Tím chci říci, že herecké výkony kromě nevyrovnanosti nenaplňují záměrnou mezerovitost textu, která poskytuje sdostatek prostoru pro plastické ztvárnění postav i situací. Uznání zasluhuje scénografie, která nesvazuje/neomezuje herce a neruší dojem diváků. Hudební složku ale zbytečně narušuje použití jiného hudebního stylu, než který byl zvolen jako hlavní, a také nedostatečné pěvecké schopnosti herců. Budoucí práci souboru by prospělo definovat kompetence těch, kteří mají právo říci k zamýšlenému jevištnímu tvaru poslední slovo, pracovat na rozvoji interpretačních prostředků jednotlivých herců a respektovat požadavky, které na všechny klade cíl, tedy jednoznačné vyznění inscenace.