Texty: POPIS VYBRANÝCH INSCENACÍ - Kateřina Švecová

POPIS VYBRANÝCH INSCENACÍ

Jelikož je divadlo nezachytitelné a neopakovatelné, chtěla bych na tomto místě alespoň přiblížit a naznačit způsob práce Kohútku. Bohužel, není k dispozici žádný záznam, tak se rozborem scény a popisem použitých typů loutek pokusím podchytit části inscenací. Vybrala jsem ty, které jsou zajímavé buď úspěchy na soutěžích (O kohoutkovi a slepičce, Sůl nad zlato), nebo použitím zajímavých realizačních prostředků (Příhody Ferdy Mravence, Vlk Benedikt v nesnázích). Jsou zde zastoupeny také "evergreeny", které se na repertoáru divadélka Kohútek objevily víckrát ( Míček Flíček, Zubejda Solimánská).

Skořepa, Zdeněk: O Kohoutkovi a slepičce – režie: Milena Matkovičová
Tato inscenace spadá svým vznikem do období působení v Lidovém domě, sezóna 76/77, ale své největší úspěchy zaznamenala až v roce 1979-1980, tzn. na vlastní scéně Kohútku.
Na vzniku inscenace se výtvarně podílela Božena Dadáková, která byla výtvarnicí v Kulturním středisku. Loutky i scéna pro tuto hru vznikaly podle technického návrhu Otakara Švece. Jednalo se o loutky rukavicového typu, protože byly nejvhodnější pro dětské ruce loutkoherců. Pohádku O kohoutkovi a slepičce hrály děti ve věkové skupině 12-14 let. Pro Milenu Matkovičovou to byla již druhá režie, jejím debutem byla Zimní pohádka o Červené Karkulce.
Scénu tvořily dva stojany, k jejichž konci byly připojeny ve vodorovné poloze ráfky na kolo. V nich se pohybovalo lano, na něž byl našitý "nekonečný" pás z látky s filcovými domečky - okýnka v nichž se objevovaly jednotlivé postavy hry. Vše bylo kryto předsunutým paravánem, za nímž se schovali loutkoherci, vodící kohoutka a slepičku. Hudbu nahráli členové lidového souboru Vsacan. Příprava inscenace trvala půl roku, ale konečného tvaru inscenace dosáhli tvůrci až po dvou letech. Vylepšování probíhalo za stále účasti inscenace na repertoáru, a to po dobu tří let.

Čapek Josef/ Švec Otakar: Zubejda Solimánská - režie: Milena Matkovičová
V této pohádce bylo využito manekýnů. Jedná se o loutku, která má vlastní tělo s úplně pohyblivou anatomií. Loutkoherec, který není maskovaný za paravánem, ji drží přímo v rukou a modeluje její pohyby a gesta. Loutky pro tuto pohádku jsou metr veliké a byly zhotoveny opět v Unanově podle návrhu Otakara Švece. Jednalo se o figury Zubejdy, dvou služebníků, drvoštěpa, sultána, pana Nováka a velblouda (typ masky: klibna) v orientálním provedení. Sezóna uvedení je 82/83 na vlastní scéně Kohútku.
Hra měla čtyři jednání. Sultánovu síň, černý les s chaloupkou, Zubejdin pokoj a park.
Členové souboru hráli se po celém jevišti. Herci v černém byli schováni za svými loutkami. Scéna byla postavena v lidském měřítku. Pracovali s náznakem a zkratkou. Palmy byly 2,5 metrů veliké, sultánův palác byl postaven ze sloupů z papírových trubek, baldachýnu a polštáře.
Text pohádky upravil Otakar Švec podle Velké pohádky doktorské od Josefa Čapka z knihy Devatero pohádek Karla Čapka. Z pohádky je převzata pouze jedna epizoda O princezně solimánské. Divadelní text začíná vypravěč úvodem, jímž informuje diváky, od koho pohádka je a co za osoby v ní hraje. Vypravěč se změní v loutkoherce s loutkou Pana Nováka. Samotná hra tedy začíná radou pana Nováka sultánovi, co udělat s nemocnou princeznou.
Švec část původního textu ponechal, např. „Jak známo, za Kavčími horami a Saragasovým mořem jsou Dalamánské ostrovy a za nimi je poušť Šarivari, porostlá hustým lesem….“. Jedná se o typický čapkovský sloh, který Otakar Švec logicky propojil do dialogů. Přidal také dvě písně služebníků, kteří jdou hledat doktora. Původní je celý závěr s poučením pro děti, aby zdravě jedly a chodily na slunce.
Pohádku hrály děti ve věku 12-14 let. V devadesátých letech byla představena ještě jednou, ale tentokrát jako činoherní představení. Nebyly zde žádné rozdíly s loutkovou inscenací.

Malík, Jan: Míček Flíček – režie: Otakar Švec
Na této inscenaci je nejzajímavější její scénické řešení. Na začátku pohádky se na scéně nacházely dvě pohyblivé makety velikého flašinetu a bubnu - 1,20 metrů široké, 60 centimetrů hluboké a 1,50 metrů veliké. Během představení se otočily, a jelikož jim chyběla čtvrtá stěna, tím byl poskytnut prostor ke hře s loutkou. Přestože makety nebyly určeny přímo pro tuto inscenaci - byly soutěžním úkolem Otakara Švece za jeho působení na scénografické škole v Praze - dokonale se do pohádky hodily. Dědeček s babičkou chtějí získat zpět svého Míčka Flíčka, a tak musí chodit po světě a hrát na buben a flašinet. Jediná postavička, která nebyla předvedena s pomocí maket, byl drak Mrak, sídlící na telegrafní tyči. Malíkova hra je oblíbená právě pro stálé opakování výstupů jen s malými obměnami.
Při hře vystupovala na scéně vždy jen jedna maketa, ve které byla umístěna příslušná loutka. Až ukončila svůj výstup, odjela a na scénu přijela druhá maketa s jinou loutkou. Mimo scénu stáli dědeček a babička na podstavcích.
Loutky marionetového typu byly vyrobeny z homole kašírovaného papíru a kulaté hlavy a byly 60 centimetrů veliké. Tato pohádka se hrála i ve verzi pro dva herce, loutky se pak stavěly na podstavce, na nichž původně stál jen dědeček s babičkou.
Sezóna uvedení je 81/82 na vlastní scéně Kohútku.

Švec, Otakar: Vlk Benedikt v nesnázích – režie: Otakar Švec
Jde o hru pro tři dívky ve věku 15 let. Jedna dívka hrála na kytaru, druhá měla loutku vlka. Třetí obsluhovala scénu, kterou nesla na krosně před sebou. Dívka „držela“ scénu falešnýma rukama a sama na ní pohybovala loutkami. V krosně tedy měla kulisku s okýnky a tímto způsobem probíhalo představení pohádky, která připomíná pohádku O kohoutkovi a slepičce (viz výše), ale v modernějším vydání. Kromě vlka se hrálo s prstovými loutkami, průměr hlaviček byl 8 centimetrů.
Představení trvalo 15-20 minut a obvykle bylo spojeno s další hrou.

Švec, Otakar: Dlouhý, Široký a Bystrozraký – režie: Otakar Švec
Hra o čtyřech jednáních využívala marionety D+Š+B, prince, černokněžníka, princezny, krále a ducha. Zajímavá je technologie loutek uzpůsobená k nečekané iluzi proměny postavy. Dlouhý se natahoval ve třech fázích: 1. fáze: normální figura - 60 centimetrů;
2. fáze: natahovací nohy a tělo – 1metr; 3. fáze: na scénu přišli jen nohy – 1,6metrů. Konstrukce loutky Širokého byla sestrojena na principu dvou deštníků, které se postupně otvíraly, a objem břicha se při pití vody z moře zvětšoval. Bystrozraký měl do očních důlků zabudovány žárovičky a po sejmutí pásky oči svítily. Předmět, na který se díval, "pukl".
Za zmínku stojí také důmyslný systém magnetů, který sloužil k přenosu předmětu loutkou z místa na místo. Postavičky měly na rukou magnety. Těmi uchopily předmět a přenesly na určené místo, kde byl magnet silnější a předmět "přetáhl