Texty: Vrchlabí, Hohenelbe, Jiří Louda: Z divadelní minulosti Vrchlabí. (Německé ochotnické divadlo ve Vrchlabí)

Z divadelní minulosti Vrchlabí
Jiří Louda

Otištěno: Puls - časopis města Vrchlabí, září 2003, s. 24.

Vážení čtenáři, v letošním roce si náš Vlastenecký divadelní spolek Vlastík připomíná pětileté výročí existence. K této příležitosti chystáme na podzim divadelní přehlídku naší tvorby v uplynulých 5 letech. Ti z vás, kteří nás dosud neviděli ani v jednom kuse, tak budou mít možnost vše rázem dohnat.Tato příležitost nás také přivedla k myšlence ohlédnout se za minulostí ochotnického divadelnictví ve Vrchlabí vůbec. Začněme tedy u německých souborů, jejichž historii důkladně zmapoval ve své práci K. W. Fischer.
Z roku 1747 máme první písemný doklad o městské divadelní společnosti vedené direktorem Franzem Trzakem. Její repertoár tvořily především velkolepé barokní scénické obrazy a představení. Současně se ve Vrchlabí velmi rozšířilo lidové herectví, které vyvrcholilo ve známých týden trvajících pašijových hrách, do nichž se zapojovala velká část obyvatel města. V klíčových rolích vedle prostých obyvatel účinkovali též přední mužové města, panství a církve. Kvalita a velká obliba těchto her ve Vrchlabí zapříčinila, že se v našem městě hrály dlouho poté, co obdobné pašijové hry v okolních sídlech již zanikly, tedy do r. 1783. To však nebyl konec divadla ve Vrchlabí, zdejší divadelní společnost inscenovala dokonce roku 1789 operu místních autorů. První vlastní divadelní scéna vrchlabských ochotníků se nacházela díky štědrosti vrchnosti a bohatých spoluobčanů v zámeckém skleníku. Zde hráli vedle činoherních představení též opery a to jak Mozartovy, tak místních autorů. Na této scéně účinkovaly také hostující soubory a to až do let 1817/18, kdy bylo jeviště ve skleníku zbouráno. Následně se pouze inscenovala jednotlivá představení na provizorních pódiích, či v soukromém divadle v zámku.
Roku 1836 byl ve Vrchlabí založen již klasický divadelní spolek, nesehnal však dostatek peněz na zřízení vlastní scény a proto požádal o hostování na soukromé scéně v zámku, což mu bylo umožněno. Opět se hrál oblíbený autor A. Kotzebue a úspěch byl tak velký, že požádali vrchnost o propůjčení velkého sálu v 2. patře zámku k divadelním představením. Povolení se jim dostalo s tou podmínko, že 2/3 z výtěžku představení půjdou na městské chudé a 1/3 na chudé vrchlabského panství. Kulisy pro novou scénu maloval Anton Seifert, otec známého malíře Aloise Seiferta. Činnost divadla se velmi dobře rozvíjela, 3 premiéry za rok nebyly výjimkou. Rostl též počet členů souboru. Značné problémy způsobila roku 1849 ztráta scény v zámku. Hrálo se pak v radničním sále. V letech 1859/60 však divadelníci přestali hrát a město jim odebralo radniční sál do doby, než opět hrát začnou. Roztržka byla brzy překonána a již roku 1861 se opět hrálo. Následující rok měli vrchlabští ochotníci 11(!) premiér a obnovených premiér. Ovšem začalo se hrát též na nové scéně v hotelu Labuť, která se do roku 1880 stala místním divadelníkům domovskou. Utěšeně stoupá počet členů souboru, hrají se oblíbené veselohry, objevuje se však i klasika jako například Schiller. Je třeba připomenout, že ani v této době neustává dobročinnost místních divadelníků. Nic netrvá věčně a tak i pohoda ve zdárně rozvíjejícím se souboru byla narušena osobními spory, které málem v letech 1873 - 1880 přivodily zánik ochotnického spolku. S podporou dalších spolků, zvláště pak známé Lesehalle se posléze podařilo hubená léta překonat, aby se roku 1881 opět dostavilo oživení. Vedle hotelu Labuť se začalo hrát též v sále hotelu U Mouřenína (dnešní knihovna). Opět také ožila myšlenka stavby spolkového domu s divadelním sálem ve Vrchlabí. Zůstalo ovšem jen u snů.
Léty 1886/7 se završila předchozí etapa vývoje místního ochotnického divadla, charakterizovaná růstem úrovně představení, kvality repertoáru i počtu divadelníků. Další vývoj byl poznamenán změnou životního stylu, spojenou s rychle se rozvíjejícím průmyslem, nedostatkem volného času v hektické době a širokou nabídkou seberealizace v nových spolcích. Roku 1894 však ve Vrchlabí vznikl druhý divadelní spolek, založený katolickým dělnickým spolkem, jehož stálou scénou se posléze stal hostinec Vídeňské Nové Město. Hráli ročně jedno až dvě představení povětšinou lidového divadla.
Starý divadelní soubor však nezanikl, jen byl nuceno na čas vyklidit své dříve výsadní postavení ve společenském životě Vrchlabí. Hrálo se jen zřídka více jak dvakrát za rok, oživení přišlo r. 1898/9 tentokrát z řad členů nacionálního Spolku Němců v Čechách. Určující osobností nového období rozkvětu se stal předseda Willy Jerie ml. Hrálo se již na Střelnici, kde bylo po r. 1903 postupně budováno stálé divadelní zařízení. Na repertoár přicházeli častěji klasici německé literatury jako Goethe, Schiller a později i současní kvalitní autoři jako G. Hauptmann. Štafetu divadelního výtvarníka převzal po Seifertech malíř Fritz Hartmann. Úroveň a význam vrchlabského ochotnického divadla rostly též opakovaným hostováním profesionálních herců. Začalo se s úspěchem hrát pohostinně v okolních městech a obcích, což dříve nebývalo běžné. Bohatou činnost německých ochotníků nezastavila ani 1.sv. válka. Velkou ztrátou pro soubor však byla roku 1926 smrt rozhodující osobnosti předsedy, režiséra a herce W. Jerie, který přivedl vrchlabské německé ochotnické divadlo k jeho uměleckému vrcholu. Konec německému ochotnickému divadlu učinila ovšem až 2. světová válka.
Německé ochotnické divadlo ve Vrchlabí se tak mohlo chlubit velmi dlouhou historií, táhnoucí se prakticky nepřetržitě od poloviny 18. století. Herecká tradice se zde pěstovala, můžeme tak pozorovat několik rodin, kde ochotnické divadelnictví přecházelo z generace na generaci. Divadlo si i přes slabší období uchovalo svoji výjimečnou pozici na místní kulturní scéně, na čemž se podílela celá řada vynikajících osobností veřejného života. Kéž by se to samé podařilo i nám.