Texty: AS 2000, č.2 Jiří Pokorný

Pohádková Třeboň

Regionální přehlídka divadelních souborů dospělých, kteří hrají pro děti - Pohádková Třeboň se uskutečnila letos poprvé samostatně bez loutkářských souborů. Přihlášený počet souborů nebyl nijak ohromující - slovy tři. Nakonec členové souboru Lužnice MěKS Bechyně se omluvili a tak dychtivé děti z Třeboně uviděly pohádku O chaloupce z marcipánu v provedení ochotnického souboru z Vyššího Brodu a Brekeke prachatického ŠOSu.
Vyšebrodští se po letech opět představili dětem nejen jako úspěšní organizátoři divadelní přehlídky Vyšebrodské divadelní dílny, ale i v hereckých kreacích. Neúnavná duše celého spolku pan Anderle upravil známou Augustovu pohádku (a také se pod autorství úpravy podepsal). Nezkušenost režiséra, upravovatele i samotných herců způsobila, že odborná porota měla více podnětů k povídání a to o samotné úpravě textu původně psaného pro loutky, režijně scénografickém nejednotném řešení prostoru, loutek, líčení (které spíše připomínalo éru let třicátých než výraznou stylizaci). Herectví všech čtyř aktérů je zatím odvislé od dobře paměťově zvládnutého textu s ojedinělou snahou o jednání v prostorách jeviště. Nicméně pokus je to úctyhodný a lze jen doufat, že semináře a účast na přehlídkách, které členové souboru z Vyššího Brodu absolvují, budou inspirací do další společné práce na nové inscenaci.
Šumavský ochotnický spolek (ŠOS) z Prachatic přivezl již podruhé na přehlídku komorní muzikálek Radoslava Dubanského Brekeke. Víla Kea a vodník Bre jsou jediné postavy pohádkovho muzikálu. To samozřejmě kladlo velké nároky na herce. Prachatičtí se s nesnadn
ým úkolem úctyhodně potýkají a závěrečný potlesk diváků je poctivě zasloužený. Co je podstatné, že se nepodbízejí, snaží se uhrát to málo co jim předloha nabízí. Nicméně si dovolím poznamenat o čem jsme se členy souboru hovořili - inscenaci inzerují jako muzikálek, dalo by se předpokládat, že i prostorové zvládnutí písniček - ne, že by muselo mít náročnou choreografii, přece jen by to nemělo být pouze jakési náhodné plácání se po jevišti, přešlapování a rádoby tančení do reprodukovaného hudebního doprovodu. Původní interpret zřejmě více hrál na kytaru (což je zřejmé i z textu) a prachatičtí se kytary nezřekli na jevišti. Je to však pro ně pouze rekvizita, která nepomáhá, spíše překáží (markýrování hry na kytaru je zbytečné, nepřesné...), zrazuje i hudební doprovod, kde kytara není vůbec zastoupena. Inscenace se hraje dostatečně dlouho, herci ji mají více méně zažitou a dalo by se předpokládat, že si tedy budou skutečně hrát. Na jedné straně si skutečně mohou hrát, mohou být rozverní (zdařilé pokusy tu jsou) avšak příliš se začínají neposlouchat, už vědí kdy jaká replika přijde...a šťoura divák má pocit, že situace nevznikají teď, že už vznikly včera a dnes se více méně dobře a vkusně opakují. Popřáli jsme prachatickým do dalších repriz více naslouchání partnera včetně diváků a snad jsme i zalitovali, že inscenace je dvakrát na téže přehlídce a nemůže být tudíž doporučena k postupu na národní přehlídku do Rakovníka.
V Třeboni bylo tradičně příjemno, diskuse probíhaly otevřeně za účasti všech, kteří mohli a chtěli (včetně zástupce z nehrajícího souboru), bez hádání, emocí, křiku s vědomím, že připomínky a nápady všech diskutujících jsou míněny upřímně a mohou pomoci při přípravě a realizaci dalších inscenací.
Jiří Pokorný s kterým v porotě dále pracovaly S. Kočvarová a S. Malinková