Texty: Rozhovor s Lenkou Lázňovskou. AS 2000, č. 1.

Rozhovor s Lenkou Lázňovskou . AS 2000, č.1.

Optimista Vladimír Dědek

Režiséra Vladimíra Dědka z Mělníka je zcela jistě možné považovat za klasika českého činoherního amatérského divadla. Umí hru přečíst a vyložit, postavit figury a vybudovat situace. S jedním ze svých "osudových" souborů DS mladých z Vysoké Libně u Mělníka se výrazně zasloužil o kvalitu vesnického divadla. Inscenace her O. Zelenky Věčně tvůj (1970), V.K. Klicpery ženský boj (71) a zejména J. Edlise Červen, počátek léta (72) a Braginského a Rjazanova Jednou na Silvestra (74) vyjadřovaly vlastní názory, postoje a vztahy ke světu. Díky pevnému řádu, který jim vtiskl a důslednému režijnímu vedení mohou herci realizovat vše, co texty hry nabízejí. Stejné kvality znásobené hereckou zkušeností souboru Vojan z Libice n.C. zdobí v 90. letech vavříny ověnčené inscenace her Blázinec v 1. poschodí (Šamberk Vysoké n.J., Třebíč, JH 1995-6) a Horníčkovi Dva muži v šachu (1999 – nominace na 70. JH z Vysokého n.J.). Život se s Vláďou nijak nemazlil, přesto nezatrpkl a neztratil svůj pověstný úsměv. Rozhovor s ním se zrodil na Krakonošově divadelním podzimu 1999.
Někde jsi se zmínil, že v amatérském divadle působíš více než 50 let. To myslíš vážně?
Táta mě přivedl k divadlu asi v deseti letech. Byl holičem a amatérským režisérem, měl mnoho práce, musel jsem mu pomáhat i v divadle. Byl jsem už dost silný na to, abych unesl kulisu. Kromě toho se hrálo i loutkové divadlo, tam jsem chodil mluvit. To bylo ve Všetatech. Jak jednou člověk "čuchne k divadlu" je s ním konec.
Takže první štací byly Všetaty. Co bylo dál?
Když jsem se oženil, dělal jsem divadlo ve Mšeně. Tam fungoval jeden z nejstarších souborů v Čechách "Mácha", i loutkové divadlo - takže všechno pokračovalo - přes celou zimu, každou neděli.
Už tehdy jsi režíroval? Kde se v Tobě vzala ta odvaha?
Nevím, zda to bylo tak odvážné. Žádný režisér tam nebyl, přitom v souboru byla dobrá parta, která divadlo chtěla dělat.
Kolik Ti bylo a kdo Tě učil?
Bylo mi 22 let. A pokud jde o učení, měl jsem ohromné štěstí, že tehdy ještě jezdilo Státní vesnické divadlo, které sídlilo v Praze-Hloubětíně a mělo několik zájezdových scén. Při jednom hostování u nás jsem se seznámil s režisérkou Lenkou Cmuntovou. Byla to milá a velmi zvláštní ženská, pro divadlo žila. Dohodli jsme se na spolupráci a ona k nám dvakrát až třikrát týdně dojížděla na zkoušku a já jsem s ní mohl pracovat. To byla moje režisérská škola. Bohužel, po třech letech přijala angažmá do státního divadla v německém Budyšíně a spolupráce skončila. Pro úplnost ke svému vzdělávání musím dodat, že jsem později absolvoval režisérský kurz pořádaný ÚKVČ a dramatický odbor LŠU ve Mšeně. Se souborem jsme pravidelně vystupovali na přehlídce vesnických souborů v Kostelci nad Černými Lesy. To bylo za Jirky Beneše, legendy českého amatérského divadla.
Po Mšeně následoval Mělník?
Ano, do Mělníka jsem se přestěhoval. S místním souborem Nové divadlo jsem se poprvé s Daňkovou hrou Pohled do očí dostal na Hronov. To bylo v r. 1960. V Mělníku jsem mohl působit pouze do r. 1968. Poté mě vyhodili z práce a dvanáct let jsem do divadla nesměl. Mezi tím jsem se chytil v souboru ve vesnici Vysoká Libeň. Leží 20 km od Mělníka.
Jak jsi k této nabídce přišel?
Porotoval jsem je a oni potom za mnou přišli a říkali, že mám chytré řeči, ale oni by potřebovali poradit, když na inscenaci dělají. Slíbil jsem, že když se ozvou, tak přijedu. Myslím, že jsem soubor dostal na slušnou úroveň a v 70. letech naše inscenace pravidelně získávaly ocenění na Krakonošově divadelním podzimu.
Pokud vím, vyhození ze zaměstnání nebylo jedinou osudovou ranou...
Upadl jsem na stavbě a zlomil si páteř. Dostal jsem částečný invalidní důchod. Osud byl však ke mně milostivý. Zařídil, že jsem se v Mělníku vrátil do divadla. Soubor skomíral, neměl režiséra a kulturní dům měl problém. Potřeboval čárku za aktivitu. Ředitel rozhodl, že budou dělat pohádku. Přišli za mnou, abych jim udělal režijní knížku. Nakonec si s tím stejně nevěděli rady a já jsem tam tajně po večerech chodil režírovat. Báli se chvíle, kdy to ředitel zjistí. Jednou skutečně přišel a načapal mě. Odbyl to slovy: "Děláš to dobře, tak v tom pokračuj". Soubor sice funguje dodnes, ale má normální výkyvy. Po r. 1989 se z větší části rozpadl a teprve teď se podařilo dát dohromady partu, s níž začínáme znovu.
Baví Tě pracovat s lidmi?
V životě jsem musel dělat ledacos. Také jsem učil v autoškole, takže jsem musel mít i pedagogické a psychologické vzdělání. Zkušenosti se stresovými situacemi mě hodně naučily. Když jde o holý život, každý se odkryje. V divadle je to stejné.
Kdybychom k Tvým režisérským působištím ještě přidali Libici n.C. a také krajanskou menšinu v Chorvatsku, zdá se, že Ti role hostujícího režiséra výborně sedí...
Já se vždycky dám nachytat. V Libici neměli režiséra a chtěli znovu začít. Do Chorvatska mě dostala ARTAMA. Je to náročná, ale moc krásná práce. Vytvořily se osobní vazby a už nemohu přestat. Už třetí divadelní soubor se dostal na chorvatský Hronov. Oni mají trochu jiný systém. Osmdesát souborů, které připadají v úvahu, objíždí jeden člověk (tzv. selektor) a vybere dvanáct na vrcholovou přehlídku. První úspěšnou inscenací v Chorvatsku byli Naši furianti, druhou Ženich z hladu (Nerudova aktovka) a třetí letošní Bejvávalo aneb loupežníci na Chlumu. Nikdy v historii se české soubory v Chorvatsku tak vysoko nedostaly.
Můžeš říci, co Ti divadlo dalo?
Divadlo dokáže lidi ohromně sblížit. Jsem přesvědčený, že dobré divadlo vznikne jenom tam, kde je dobrá parta. Napřed je samotné divadlo musí bavit, a teprve potom mohou bavit někoho jiného. Ohromně mě baví toto z lidí dolovat. Pro mě inscenace nikdy není hotová. Šroub se dá stále utahovat. Nemám problém s tím, aby herci chodili na zkoušky. Znamená to, že každou zkoušku musím udělat tak, aby měli pocit, že když nepřijdou, o něco se připraví.
Co může nebo musí režisér udělat pro to, aby vznikla dobrá parta?
Divadlo je na jedné straně intenzívní práce a ne každý u ní vydrží. Pochopím, když někdo z tohoto důvodu z divadla odejde. Druhou záležitostí je pracovat na sobě. Dělat na roli, znamená hodně se učit. Začínáme s etudami a teprve postupně se dostáváme k výkladu. Proces hledání mě baví nejvíce a myslím, že je přitažlivý i pro lidi, kteří se mnou pracují.
Odmítneš něhoho, kdo nemá talent?
Nejraději dělám s lidmi nepoznamenanými. Ty si mohu přetvořit k obrazu svému. Pereme se o výsledek. Když to nejde, tak se dohodneme. Každý není na všechno, a pak, divadlo není jen hraní. Je tam spousta jiné také důležité práce. Musím umět rozpoznat, jaký je kdo typ. Někoho musím pochválit, na někoho zařvat, s každým musím pracovat individuálně.
Je jednodušší pracovat se souborem začínajícím a začátečnickým nebo s partou výborných hráčů?
Vždycky záleží na režisérovi, co z lidí dostane. Výborná herečka Jiřina Lhotská hrála kdysi v Lucerně v režii pana Kaňkovského a byla k nekoukání. Ona je typ herce, kterého mám rád. Reptá, neustále se vyptává, proč tak a ne jinak. To mě nutí víc přemýšlet. Nemohu křičet, musím je přesvědčit. Samozřejmě talentovaný hráč je přínosem a zároveň motivací pro ostatní – na mně je, abych ostatní k němu dotáhl - představení srovnal – roste kvalita.
Jsi autokratický typ režiséra?
Mám jasnou koncepci, ale herci se mnou musí spolupracovat. Když mě přesvědčí, přistoupím i na změnu. Ostatně se to stává zřídka. Nechci herce, kteří papouškují. Když o roli přemýšlejí, je vidět, že jsem je přesvědčil.
Máš nějaký oblíbený typ repertoáru?
Netíhnu k absurdnímu divadlu, mám raději klasický repertoár, chceš-li interpretační divadlo, ale hry se snažím vyložit po svém. Netoužím po tom, abych se hrabal v lidským emocích i když vím, že život takový je. Rád se ale podívám, když to dělá někdo jiný. Povahou jsem spíše optimista. Ostatně do divadla jsem zatáhl celou rodinu - ženu, syna, snachu. Nejlepším kritikem je moje manželka. Po určité době ji na zkoušce posadím do hlediště. Ona přesně komentuje, kde to nefunguje.
Co bys odpověděl na otázku, v čem vidíš zásadní rozdíl mezi divadlem amatérským a profesionálním?
Amatérské divadlo je divadlo typů - typově dobře obsazená inscenace je základ úspěchu. Ale samozřejmě role v hercích musí zrát. Profesionální herec to nahradí technikou, amatér musí obětovat čas. Přiznám se, že neumím dělat divadlo rychle.
Necítíš občas v sobě rozpor mezi tvůrcem a porotcem?
Vím o sobě, že jsem emocionální divák, který nikdy nejde do divadla s tím, že bude hodnotit. Jsem radši, když je na hodnocení více času, tj. nehodnotí se hned po představení. Hodnocení je vždycky subjektivní, jde o to, říci všechno, ale tak, abych neurazil. Základem hodnocení je pro mne pojmenování. V tom se režisér a porotce ve mně shodnou.
Dokážeš se vyrovnat s kritikou?
Vždycky jdu do práce na inscenaci s nejlepším vědomím, ale samozřejmě se může stát, že šlápnu vedle. Když vím o čem a proč takto, nedám se zviklat. Občas nastává problém, že si svou pravdu musím v souboru obhájit i proti porotám. Žádná porota nemůže pominout základ inscenace, tj. situace. O výklad hry se můžeme dohadovat.
Co si myslíš o problému tzv. nerespektování textu autora?
Divadelní představení má dva hlavní tvůrce - jednak autora, jednak režiséra. Režisér si může vzít hru a vyložit ji po svém. Důležité je, zda mám co říci a zda je moje téma nosné a někoho zajímá.
Máš v hlavě nějaký divadelní projekt?
V Mělníku začínáme znovu, a musím počkat, až těch čtrnáct lidí doroste. Dva muži v šachu v Libici, to byl útěk. Museli jsme něco nastudovat k výročí, já to nemám moc rád. Vybral jsem Horníčka a zvláštní na tom je, že jde o první hru, k níž jsem se vrátil. Na výkladu jsem nic neměnil, ale vždycky musím respektovat identitu herce.
Existuje nějaká hra, kterou bys chtěl dělat?
Je jich moc, ale musím mít panáčky. Např. Manon Lescaut, Shakespearův Hamlet a další. Ale znovu opakuji divadlo je pro mě divadlo typů - správné typové obsazení je základ. Každý amatér nemůže zahrát všechno. Pokud je talentovaný hráč v souboru, určuje i repertoár, o který se opírám - na Libeni to byl Pepík Videman, na Mělníce Jiřina Lhotská.
Co říkáš současnému amatérskému divadlu?
Myslím si, že se pro rozvoj ochotnického divadla u nás udělalo mnoho. Např. nabídka vzdělávání byla ohromná. To nebyly vyhozené peníze. Mám radost z toho, kolik mladých lidí se o divadlo zajímá. To je pro dnešní konzumní dobu ohromná naděje. Kvalita divadla jde stále nahoru. Ohromný vliv na to mají přehlídky, vzdělávání (skláním se před výsledky 1. kurzu praktické režie), i poroty na těchto přehlídkách. Soubory musí ale hodnocení brát jako nabídku pomoci věci zevšeobecnit, správně pojmenovat, a nikoliv jako vynesený verdikt.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská