Texty: Josef Brůček : O sobě - na vyžádání pro databázi. 2005

1.) Paní Vítězslava Šrámková mě požádala o napsání něčeho o sobě
Zpočátku jsem to chtěl celé zlehčeně odbýt. Uvažoval jsem například o příhodě z dětství, která dokazovala mé přirozené sklony k práci s materiálem. To jsem své milé tetičce na venkově, která mě, aby si mohla v klidu popovídat s návštěvou, odložila do parádního pokoje, zcela a do mrtě rozebral kamna. Nebo jsem chtěl hovořit o své vrozené zodpovědnosti, která se projevila například tím, že jsem první den svého ředitelování v Kulturním domě v Bechyni nechal večer dokořán otevřené dveře, takže jsme ze stánku kultury druhý den ráno vyháněli veverky. Mimo jiné jsem chtěl také upozornit, že s loutkovým divadlem jsem ani jako divák příliš velké zkušenosti neměl. Po návštěvě jediného představení Hurvínka jsem tři neděle tak koulel očima, až měli rodiče strach, že mi to zůstane. Vícekrát jsme na Hurvínka nešli. Po návštěvě loutkového divadla Princezna Čárypíše v paláci Akropolis, jsem byl třičtvrtěživotně šokován množstvím papíru, který mohla ona posedlá princezna znehodnotit, když můj tatínek, který v té době vlastnil papírnictví (!), mi taková alotria nedovolil. A to ani nemluvím o podvodu, kterého se na mně, malém chlapci, dopustili v Dětském domě, když mě při jakémsi loutkovém představení živý herec se slovy: „Je jaro! Kytičky rozkvétají! Cítíte, jak voní?“, postříkal francovkou! Není tedy divu, že v sedmdesátých letech, při vyřezávání svojí prvé loutky, jsem byl přesvědčen,
že loutkové divadlo (až na věčného Hurvínka, pochopitelně) je mrtvé.

2.)Uvědomil jsem si, že si paní Vítězslavy Šrámkové vážím
Jako by náhle na mě upadla otázka: „Co to vlastně způsobilo, že některé mé činění (nezaměňovat prosím i s u) v amatérském divadle mělo někdy kladné odezvy? Jak jsem k tomu vlastně přišel?“ No, a pak jsem na to přišel. Měl jsem neobvyklé štěstí na lidi, které jsem potkával a kteří se mi věnovali. Posuďte sami.
Když jsme v Šlechtitelské stanici ve Slapech u Tábora vyprodukovali své prvé loutkové představení (Jak Kašpárek zlu odzvonil), nebylo to nic jiného než tahání loutek v poněkud zvětšené domácí scéně. Z obavy, abychom neničili svou produkcí dětem vkus
(ó my bláhoví idealisté!), jsme začali shánět někoho, kdo by nám v tom udělal jasno. Tak jsem zjistil, že existují Okresní kulturní střediska, ve kterých pracují odborníci na kulturu. Pozvali jsme je na zkoušku, oni nás pochválili, cosi zkritizovali – a už nás měli. Navrhli nám kontakt se souborem Ladováček ze Soběslavi. Když jsme do Soběslavi poprvé přišli, byli jsme jako v Jiříkově vidění. Veškeré zařízení, loutky a zkušebny byly moderní a velkolepé, ale což teprve, když oni amatéři začali loutky vodit, mluvit a hrát k tomu hudbu, bylo to bááááječnéééé… Mnoho technických dovedností, které jsme později využívali, byly nám do hlav vloženy právě oním přátelským Ladováčkem. Pak jsme se jakýmsi způsobem několikrát dostali na krajskou přehlídku do Strakonic. Při sledování naší pohádky Červus Dlouhus Furtdokolus obrovský napadlo paní Evu Machkovou, že by bylo zajímavé nás postrčit na inspirativní festival hledajících souborů - (S)Hledání. Tuším, že tam jsem poprvé osobně poznal Luďka Richtera. (Neodvážím se vypisovat všechny osobnosti, které jsem tam potkal. Kdybych jen jednu zapomněl, dlouho bych si to vyčítal.) Ovlivnění S-Hledáním bylo nesmírné. Tuším, že jsme ho pak ani jednou nevynechali. Atmosféra, rozhovory (kterým jsem mnohdy nerozuměl), divadelní představení, … to byla škola, kterou bych přál každému.
No, a pak jsem, ke svému úžasu, zjistil, že neexistuje pouze Okresní kulturní středisko, ale i Krajské kulturní středisko. Tuším, že to byl Jirka Pokorný, který mě přesvědčil, abych se účastnil Krajské loutkářské konzervatoře. „Tak dobře,“ řekl jsem si „jednou se tam půjdu podívat a pak se pro nedostatek času omluvím.“ Jenže konzervatoř vedl Jan Dvořák a já se neomluvil nikdy. Právě o Janu Dvořákovi říkám, že mi přehodil výhybky. Začal jsem více vnímat dění kolem sebe skrze věci, které mě obklopovaly a právě prostřednictvím oněch věcí jsem se pokoušel ono dění popisovat – jak snadné! Ještě plný nadšení a nabytý Dvořákovskou inspirací jsem udělal Příběh, desetiminutové představení, kvůli kterému mě (bohužel) někteří klasičtí loutkáři v duchu vyřadili ze svých řad.
Pak jsem v Sudoměřicích založil dětský loutkářský soubor. Když mi před jednou přehlídkou bylo sděleno, že bychom se měli nějak jmenovat, zvolil jsem název TATRMANI. Byla to Blanka Rožánková, která mě přiměla jít na další významnou konzervatoř - Středočeskou konzervatoř výchovy dětí prostředky dramatické hry. A zase významné osobnosti: Jaroslav Provazník, Šárka Štenberková, Soňa Pavelková, Zdena Josková, … Proboha nejmenovat! Pouze jedno jméno jsem si povolil! – Ale, když už jsem jednou přestřelil, měl bych vzpomenout i seminářů a dílen na krajských přehlídkách, na Loutkářské Chrudimi – dramaturgie profesor Císař, loutky stínové, z předmětů a jiné – Jan Dvořák, … těch jmen! A to jsem zapomněl na divadla, která jsem nalákal do naší vesničky Sudoměřice
u Bechyně - Paraple, Anfas, teď ani nevím, byla u nás i Šupina? Rozhodně se v temných dobách v Sudoměřicích rozsvěcovaly plamínky takových představení, jakými byly například Hanýsek, čili člověk, Auto z pralesa, Balada o Tristanovi a Izoldě, Oblaka věčně modrá,vášně věčně krvavé, Kichotání, Futurologický kongres, Horečka aneb Modelování, Štvanec na hlavní třídě světa, Jak přejít ulici a mokré duše, Kotel, … je toho mnoho a je to dávno... Jen si vzpomínám, že Marcel Kříž, nynější dramaturg divadla v Táboře mě tehdy varoval, abych takové těžké věci na vesnici netahal, že on sám si je netroufá brát mezi vzdělanější a větší … (teď tedy ale opravdu nevím, jaké slovo patří do těch tří teček). Neposlechl jsem ho a dobře udělal. Začali se u nás na vesnici pomalu, pozvolna měnit i lidé. Již se nestavěli proti, již tolerovali. Tolerovali a občas i vnímali. Vnímali a občas i chápali. Neříkal jsem nadarmo, že Sudoměřice u Bechyně je výjimečná vesnice. Není v ní pouze střed Zeměplochy a Galaxie, ale i obyvatelstvo, které umí být vstřícné, naslouchající, spolupracující a někdy i spolutvořící.
A to byly moje mateřské, základní, střední i vysoké školy. Ony mě seznámily s mnoha vynikajícími odborníky, ony mě směrovaly tam, kde se pohybuji nyní. V té nešťastné době sedmdesátých a osmdesátých let to bylo světlo, které dovolovalo mozku volně přemýšlet, fantazii volně plout. Jestli jsem byl někdy v něčem dobrý, vím, komu za to poděkovat. – To mě teď napadlo.

3.) Nakonec na mně opět padl strach.
Téměř takový jaký cezený mými nevědomými rodiči, odkapával na celé mé nevědomé dětství a dospívání. Opět si vzpomínám na stupidní, ale bohužel funkční komunistické programy nabízející hnojiště komunismu zakrývající zástupné problémy, zájmy a zábavy. Máme to tu opět! Co jiného jsou oni vyvalení bratři? A věnuje se jim nejen pokleslá televize, ale celé stránky celonárodních deníků. Prý je to byznys. Možná. Rozhodně ale politický. Nebezpečně politický, protože zakrývá oči, svazuje mysl, odklání vědomí od důležitého
k méně než podružnému.

Kdysi dávno, ještě za „krále Klacka“, jsem se Jardy Provazníka ptal: „ Jak ale budou, v tomhle komunistickém bezžití, žít ty děti, které vychováváme k citlivosti, vnímavosti
a kulturnosti? Nerozdrtí je ta hrůzná mašinérie?“ (Většinou nerozdrtila.)

Hana Budínská mi jednou tvrdě vyčinila, když jsme na (S)hledání přišli pouze
s lehce nahozeným textem:“Když vejdeš na jeviště, přebíráš zodpovědnost za všechny lidi v hledišti.“ To je strašně silný závazek. Jak to udělat, aby si ho přisvojili i jiní, než herci?

Jistá podpora Ministerstva kultury, krajů a obcí živé kultuře a opětně vzrůstající tvořivost jak amatérů tak profesionálů, vzrůstající zájem o vzdělání, kultivaci dává jistou naději….
…………..

Tak vzpomínám, srovnávám, nacházím a ztrácím, naděje se střídá s beznadějí jak na houpačce. Až se mi z toho občas točí hlava a napadají hlouposti … Proboha! Není tohle tahle vona INSPIRACE?! - Ale ne, chlapečku, není, to je jen senilita……...


Přeji Vám úsměv na tváři, v duši i v buši
Josef Brůček
V Sudoměřicích u Bechyně
28.11.2005 15:54:18