Texty: Recenzce Pučálkovic Aminy. Popelka Rakovník 2005.

Pučálkovic Amina (Malá scéna Zlín)
Zajímavým oživením přece jen takřka výlučně pohádkové Popelky se
stala inscenace zlínské Malé scény, která přivezla dramatizaci známé
dětské knížky Jindřicha Plachty Pučálkovic Amina. Půvabný příběh
o rodině, která nalezne po odjezdu cirkusu jim zapomenuté žirafátko a
začne se o něj (v domnění, že se jedná o štěně) starat. Kouzlo Plachtovy
knížky spočívá především v humorném podání střetu běžného rodinného
života Pučálků s mimořádnosti, tj. s vyrostlou žirafou Aminou, která zaplní
pochopitelně takřka celý skromný žižkovský byt Pučálků a způsobí jim
tak mnohé komplikace. Přesto se Pučálkovi nedokáží s Aminou rozloučit
a na závěr Amina odchází s celým činžovním domem na zádech do dálné
Afriky – to jest světa prostého dotěrných novinářů, obtěžujících turistů,
necitlivých politiků a zoologických zahrad. V tom je jisté (byť do jisté míry
schematické) poslání zlínské inscenace.
Její problém je především v oslabení
zmíněného základního konfliktu,
tj. v nepatřičnosti přítomnosti mohutné
žirafy v standardním městském bytě.
Nevzniká prostě v prvním plánu divácký
zážitek z totální okupace bytu zvířetem
(a tím pádem z naprostého narušení
života Pučálků) – žirafa odpočívá
spokojeně v malé ohrádce a rodinný
provoz se zdá být poměrně v pořádku.
Důraz prostě není na vztah zvířecího
a lidského světa položen dostatečně
– ve scéně návštěvy Ministra a jeho
ženy u Pučálků. Místo šoku ze zvířete
z Aminy vidíme jen vykukující hlavičku,
pozornost je stržena nikoli jí, ale
drastickou karikaturou Ministrovy ženy.
Pozastřena jsou také místa, kdy je možnost
demonstrovat Amininu výjimečnost
v lidském světě – scéna, kdy Amina
místo požárníků uhasí Pučálkovic dům,
jako by měla prošumět co nejrychleji a
závěr, kdy jej odnáší na svých zádech
do Afriky, je před oponou pouze slovně
dopovězen (inscenace zde jakoby
místo vygradovaného konce pouze
přestala) a ilustrován přítomností jednoho
domorodce. Pes je zakopán už
ve scénografickém řešení, které se drží
zbytečně „při zemi“ – co do invence,
ne co do technické náročnosti, – nedokáže
nabídnout dostatek „fórů“ pro
využití jednoduché plyšové loutky znázorňující
Aminu a není vůbec technicky
schopné zvládnout závěrečné odnesení
domu, což by vyžadovalo (domníváme
se, že prospěšné) rozbití dosavadní
iluzívnosti scény.
Dalším problémem se zdá být
v dramatizaci struktura Plachtovy
knížky, spočívající v řazení kratičkých,
lineárně navazujících epizod – ve
snaze zdivadelnit je se uchylují zlínští
namnoze k realistickému rozehrávání,
které ovšem způsobuje často rozvádění
podružností. Výstupy metaře a hlášení
rádia, které pouze vyplňují přestavby a
časově umísťují jednotlivé sekvence příběhu,
jsou občas skoro delší než tyto
sekvence samy, jasně nastolené vztahy
(mezi jednotlivými členy rodiny Pučálků)
jsou různými realistickými detaily
pouze ilustrovány – viz zpěv koledy,
mající za úkol pouze nastolit povšechnou
náladu spokojených vánoc. Zápletka
s reklamním agentem, rozvedená
ještě jeho nepříliš invenční písní, skončí
do ztracena – pan Pučálka zakoupí za
stržené peníze rádio a děj jde nerušeně
dál. V tomto divadelním stylu kratičkých
scének navíc nabývá na mimořádné
důležitosti přesný rytmus, jehož
zlínští (zejména vinou technicky ne zcela
zvládnutých přestaveb) na řadě míst
nedosáhli.
Je to nepochybně škoda, neboť
zlínští jsou souborem sympatickým,
v inscenaci nabídnou několik pěkných
hereckých výkonů (Renata Švrčková
jako Reportérka.....) a začátek jejich
inscenace v přesném timingu sliboval
mnohem, mnohem víc. Jako by ale
pozapomněli, že Pučálkovic Amina by
měla být především o Amině a odsunuli
ji spíše do polohy služebné rekvizity.
šotek