Texty: Recenze na Čertovu dceru. Popelka Rakovník 2005.

Čertova dcera (Divadlo Na Vyhlídce Tábor)
Souboru Divadla Na Vyhlídce knížka Pavla Šruta „Dlouhán Tom a
Prcek Tom a jiné velice americké pohádky“ pravděpodobně skutečně
učarovala. Po Tuláckých pohádkách, které jsme viděli na Popelce loni,
připravil totiž letos další inscenaci na těchto „pohádkách“ založenou, tentokrát
pod názvem jednoho ze dvou uváděných příběhů nazvanou Čertova
dcera. Slovo pohádka dávám do uvozovek záměrně, protože v případě
Šrutových adaptací amerických příběhů nejde o pohádky v evropském
smyslu slova, spíše o různé bizarní historky poněkud „hospodského“ charakteru
(což není vůbec míněno hanlivě). A jestliže o prvním dnes uvedeném
příběhu (Jakub a čertova dcera) by se ještě částečně dalo jako o
pohádce hovořit, v případě příběhu druhého (Jak se Pedro dostal do nebe
a z nebe) jde spíše jen o jednoduchou anekdotku.

Zmocňujeme –li se těchto jednoduše
a nespoutaně fabulovaných příběhů
na divadle a ještě v podobě pásma,
které obě pohádky spojuje jen velmi volně
obecným rámcem (v našem případě
jde o vyprávění dvou andělů strážných,
líčících dva zapeklité případy ze své
práce), majícím opravdu pouze tuto
užitnou, spojovací funkci, je zřejmé, že
prvořadý důraz není kladen na vyprávění
těchto příběhů samých, ale na způsob
tohoto vyprávění. To není míněno
jako výtka z formalismu, ale jako prosté
konstatování, že při tomto způsobu
inscenování je skutečně prvotní a klíčovou
hra na pohádku a s pohádkou jako
taková, že ona je výsledným smyslem
inscenace. Že tedy záleží především
na tom, kolik hravosti, divadelní invence
a „ozvláštňujících“ nápadů soubor
do vyprávění těchto příběhů přinese (a
pozvedne se tak nad pouhou ilustraci
probíhajícího děje).
V tomto smyslu se táborským daří
zejména v povídce první (je to i tím,
že je přece jen stále „obehráván“ jasný
a zřetelný příběh), kdy soubor pracuje
účinně s humornou zkratkou (když
bezmocnému Jakubovi pomůže Sára
kouzlem s plněním Čertova nezvládnutelného
úkolu, napodruhé už očekává
její pomoc automaticky), s výtvarnou
metaforou (šátek, který představuje
Jakuba, se „změní“ v Jakuba reálného,
který jej pak nosí) je scénicky invenční
(viz výtečné řešení Orla i Čertova „pekloběhu“)
a které navíc vévodí výtečný
výkon Františka Oplatky coby Čerta. I
zde však výrazně „spadne řemen“ ve
scéně Jakubovy cesty na trh pro maso,
kde dochází pouze k popisné jevištní
ilustraci (pro příběh nadto nevýznamné)
akce ve srovnání s jinými, hravě
náznakovými rekvizitami.
Hůře je v povídce druhé, kterou otevře
obsáhlá scéna dialogu mezi
Pedrem a svatým Petrem, která se najednou
propadne do polohy psychologicko
– realistického „textování“. Druhým
výrazným pádem diváckého zájmu je
scéna „andělského mejdanu“, působící
už jen jako nastavovaná kaše a sloužící
zjevně jen tomu, aby zazněla opilecká
píseň (alkohol, zjevně už leitmotiv
letošní Popelky, je zde skutečně nikoliv
k něčemu odkazujícím prostředkem, ale
cílem). Vůbec se inscenace ve své druhé
části, zejména ve scénách „buzerace“
andělů Pánembohem, dostává až
do polohy kabaretu pro dospělé nežli
pohádkového představení – a zajímá
tak logicky spíše pubescenty než děti.
Soubor Divadla Na Vyhlídce je
nepochybně sehranou, herecky
dosti kvalitní a na jevišti kompaktně
působící „partou“, nadto výrazně muzikální
(písně, velmi důležitá složka představení,
byly hudebně i textově povedené).
A přestože ne všechna místa jeho
inscenace jsou dostatečně kreativně
uchopena (po lopatě řečeno – nápady
nevydržely po celou dobu představení),
připravil divákům Popelky příjemný
zážitek z invenční divadelnosti.
šotek