Texty: Recenze na Kouzelnou lampu Aladinovu. Popelka Rakovník 2005.

Kouzelná lampa Aladinova
(Divadelní spolek J. K. Tyla Brodek u Přerova)
Saša Lichý napsal svou Kouzelnou lampu Aladinovu, pohádku vytvořenou
z motivů proslulých arabských Pohádek tisíce a jedné noci,
v 50. letech a text do jisté míry nese stopy doby svého vzniku. Je to vidět
zejména na místy až neúnosné mnohomluvnosti a popisnosti textu, který
není ovšem prost ani problému fabulačních (např. příběh startující motiv,
Bázimova snaha opustit kavárnu a varovat Sultána před intrikou, která se
na něj chystá, posléze, když má skutečně možnost tak učinit, zcela „vyšumí“).
Soubor z Brodku u Přerova a jeho režisérka Eva Procházková našli
však nakonec odvahu do textu razantně „sáhnout“ a podařilo se jim to,
že nejsme unavováni přílišným „kecáním“ a inscenace má potřebný rytmus
a spád, nutný pro divácky zajímavé vyprávění příběhu.

Právě důsledné vyprávění smysluplného,
jasného a zřetelného příběhu,
který nepostrádá patřičný humor a disponuje
výrazným, identifikaci dětského
publika umožňujícím hrdinou, to je záměr
brodecké inscenace, která jej také na slušné
úrovni naplňuje. Je laděna důsledně
naivistickým způsobem – až po půvabné
břišní tanečnice, přesně zapadající do
přiznané „české hry na Orient“ a jednoduchou,
orientální metodiku hravě evokující
hudbu. Má samozřejmě své chyby
– poněkud herecky váznoucí první scénu,
malý akcent na stav neustálého smrtelného
ohrožení,v němž se Aladin ocitá (jako
by se nebezpečí nebralo až tak vážně),
nevysvětlený přesun flétny od Princezny
k Aladinovi (chybí už v textu, ale režie
tento problém nedokázala vyřešit) i třeba
nedostatečný akcent na některé klíčové
momenty, jakým je kupříkladu Háršahinovo
oznámení o úspěšné výstavbě zámku
atd. Ale znovu opakuji – je to stále rozhodně
slušná inscenace.
Herecké výkony jsou také na dobré
úrovni, nad níž se pozvedly především
výkony představitelů Háršahina a Matky,
především kvůli důsledné práci s mírou
odstupu od postavy (ostatní postavy přece
jen občas upadnou do ilustrativního psychologizování).
Otázkou je do jisté míry
také pojetí postavy Aladina (byť se v zásadě
jedná o velmi poctivý výkon, schopný
„táhnout“ inscenaci), který se z předpokládaného
myšlenkově mrštného filuty, aktivně
tvořícího situaci, posunul spíše do polohy
dobrosrdečného českého Honzy, kterému
se (občas až náhodou) podaří z nastalé
situace vykličkovat.
V naivním řádu inscenace funguje
výtečně také technicky dobře vymyšlená
scéna (vytvořená na principu knihy,
jíž postupně listujeme), která jako dobře
vymyšlený princip řešení prostoru napomáhá
dobře i rytmizaci a tempu přestaveb.
Mimo tento princip stojí ovšem jinak zdařilé
kostýmy, které se vyznačují příliš realistickou,
„televizní“ doslovností.
Sečteno a podrženo: brodecký soubor
v rámci svých (dobře odhadnutých)
možností zdařile a srozumitelně publiku
prezentoval klasický pohádkový příběh.
Můžeme namítnout, že si tak tato inscenace
neklade příliš vysoké ambice. Ovšem to,
čeho dosáhla, není v amatérském divadle
pro děti jevem vůbec běžným (zato však
vysoce potřebným). šotek