Texty: Val. Meziříčí, Josef Fabián: Loutkové divadlo ve Valašském Meziříčí . Rkp. 2005.

Loutkové divadlo ve Valašském Meziříčí nemá žádnou souvislou historii, je to příběh plný začátků, konců a zase nových začátků. Pří pátrání v nejstarší historii jsme zjistili, že v roce 1850 žil ve městě Josef Dubský, profesionální loutkář s povolením hrát loutkové divadlo na Novojičínsku, Opavsku a Uherskohradišťsku. Další osamocená zpráva zase říká, že loutkové divadlo bylo součástí Valašského trhu, konaného 5. 8. 1888.
Sokolové ve svém almanachu z roku 1934 uvádějí, že hráli ojediněle loutkové divadlo již od roku 1904. Sokol tehdy měl divadlo, které vybudoval Alois Haas a jehož fotografie se nám dokonce zachovala. Divadlo přečkalo i požár sokolovny v roce 1909, protože bylo uloženo ve skladě na dvoře a loutky ve skříních na chodbě od nálevny, ale potom se s ním už nehrálo a bylo prodáno do Štramberku.
Gymnaziální profesor Karel Fišer zase uvádí, že jeho kolega z gymnázia Stanislav Trejbal, který tam učil v letech v letech 1912 – 1917, hrál loutkové divadlo ve městě s divadlem patřícím Čtenářskému kroužku a že po něm ve hraní pokračoval. Divadlo ale nemělo své stálé působiště a tak jeho hraní provázely problémy s neustálým stěhováním a stavěním, takže nakonec divadlo leželo dva roky na půdě a v roce 1926 bylo prodáno Okresní péči do Hranic. Fišer si místo toho za dotaci Ministerstva školství a národní osvěty ČSR pořídil malé loutkové divadlo a kočoval s ním po vesnicích. Jenže i to bylo spojeno s velkými problémy a tak se později raději věnoval režírování sokolského divadla.
Když byl krásenský rodák a sochař Leopold Christ ve druhé měšťance, tedy krátce po první světové válce, stal se tam předsedou dorostu Československého Červeného kříže. Na radu učitele Jemelíka si tehdy dorostenci koupili od Karla Dadáka loutkové divadlo s marionetami 30 cm vysokými a hrávali pro veřejnost v místnosti nad bytem ředitele měšťanky Šíra. Loutkové divadlo hrála ve městě po první světové válce i Družina československých válečných poškozenců. Hrávali v hotelu U Pokorných (později hotel Přerov), ale kdy, co a jak, nevíme. Víme jen, že hráli ještě v roce 1931, kdy končili sezónu hrou Františka Ptáčka Princezna Nafta. Dalším zapomenutým loutkovým divadlem je divadlo skautské družiny Havranů, v níž byl pozdější herec Václav Hanus, pozdější režisér Národního divadla Václav Kašlík a pozdější profesor VŠUP Ladislav Pícha. Ti měli čtrnáct loutek a hráli ve skautská klubovně na dvoře radnice v první polovině roku 1933, přesněji řečeno od 26. února do 12. března, kdy odehráli tři hry ve čtyřech představeních. Pak družina zanikla a s ní i divadlo.
Koncem roku 1929 zapůjčil odborný učitel Dubský z Krásna meziříčské sokolské jednotě své divadlo s marionetami 40 cm vysokými a hrálo se v sále sokolovny před jevištěm. V roce 1931 si Sokolové založili loutkářský odbor a rozhodli pořídit si vlastní loutkové divadlo. Do jeho budování se pustili zejména Kašlík a Dubský a přestože ten odešel v roce 1930 do Zlína, podařilo se Kašlíkovi divadlo dokončit a již 28. října 1931 se hrála na novém jevišti první hra, Schmoranzův Začarovaný les.. Kašlík pro divadlo vyrobil marionety 58 cm veliké a hrálo se s nimi i v roce 1932 a 1933, i když ne tak často, jak si loutkáři plánovali. Problém byl totiž v tom, že museli neustále stavět a bourat divadlo ve velkém sále, což přivedlo Kašlíka k myšlence upravit sousední malý sál tak, aby v něm byla stálá loutková scéna. Poprvé se zde hrála 4. března 1934 hra Matěje Kopeckého Pan Franc ze zámku.
Podmínky sokolských loutkářů se sice zlepšily, ale 21. lednem končí zápisy o činnosti loutkářského souboru a pak se musíme spokojit se zápisy jednoty, které o loutkovém divadle nepodávají dobré zprávy. Dozvídáme se, že v dubnu 1937 bylo uvažováno o tom najít někoho, který by si loutkové divadlo vzal na starost, což asi nevyšlo, neboť zápis z února 1938 zase hovoří o příčinách odmlčení loutkového divadla. Víme ale, že v roce 1940 slíbili loutkáři odehrát Sirotka v Radhošti a František Demel ve své práci Valašské Meziříčí ve spárech hákového kříže uvádí, že od 1. ledna 1941 byl ostravským Oberlandrátem zastaven divadelní provoz, ale že se do dubna ještě hrály tři loutkové hry, povolené v minulém roce. Z toho vyplývá, že v letech 1935 – 1941 se občas loutkové divadlo v sokolovně hrálo. Dle povolovacího spisu se nakonec hrál i ten Sirotek v Radhošti. Když sokolovnu zabrali Němci, odnesl Miloš Kašlík některé loutky domů a tím je vlastně zachránil, neboť to, co v sokolovně zůstalo, bylo po válce zničeno částečně lidmi a částečně balvanem, který na sokolovnu spadl, když Němci při ústupu vyhodili do vzduch železniční most.
Podle archivních dokumentů ale víme, že se loutkové divadlo ve městě hrálo i v době války, neboť v sezóně 1940 – 1941 sehrála loutková skupina Rady starších církve československé 17 her a hrála snad až do roku 1944. A jen o něco později, od podzimu 1942 do podzimu 1943, hrál loutkové divadlo také Dobroslav Tesař s Vlastou Dolákovou a Ester Ballnerovou. To ale skončilo, když nejprve Vlasta Doláková a potom i Dobroslav Tesař odešli do divadla Tvar, které potom Tesař vedl.
Když se Sokolové po válce do sokolovny vrátili, obnovili i loutkové divadlo. Nový loutkářský odbor byl ustaven 11. září 1946 a o čtyři dny později se už hrálo Koření z černého trhu a 6. října další pohádka Kovář Honza a čert. Jenže to bylo zhruba na rok zase vše, neboť do divadelního sálku pršelo a muselo se opravovat. Po opravě se mělo hrát k Mikuláši 1947 Váňovo dobrodružství, ale oprava se poněkud protáhla a tak se hrála až 22. února 1948 pohádka Květy Jírové Švec a čert. Pak se ještě 7. března hrála hra Bavlnka a Rorejs a tím zápisy divadelního odboru končí, přestože se určitě hrálo přinejmenším do 28. února 1949, což dokazují doklady o vyúčtování dalších her. Ale pak už vše jenom chátralo a pouze dva čerty a draka se později podařilo opravit pro loutkové divadlo Dětem závodního klubu n.p. Tesla.
Toto divadlo začalo maňáskovým představením v rámci mikulášské nadílky v roce 1949, pokračovalo v roce 1950 další maňáskovou pohádkou na Puškinovy motivy a pak, v roce 1951, dostali divadelníci od Krajské odborové rady ve Zlíně přenosné divadlo s marionetami 35 cm. Jenže klub neměl žádné vhodné prostory a tak divadlo leželo ještě rok ve skladě, než se ho ujal ing. Josef Šulc a dal dohromady loutkářský soubor. Hrálo se v klubu na náměstí a do konce března 1953 bylo uvedeno sedm pohádek. Pak se klub přestavoval a vzniklo v něm jeviště pro půlmetrové marionety, pod nímž byl prostor pro herce čtoucí role. Ti seděli čelem k divákům a představení sledovali v zrcadlech. Na otevření divadla si soubor vybral pohádku Kašpárkův první krok do života, ale ta měla hodně loutek a kulis, které bylo nutno vyrobit, a tak se vše protahovalo, přestože loutky se k divadlu připojil akademický sochař Ambrož Špetík, který se tvorbě loutkek a scény věnoval.
Ani s voděním loutek to nebylo snadné, protože zkušenosti s voděním marionet měli jen vedoucí divadla ing. Josef Šulc a Jan Vala, ostatní se to museli teprve naučit. Nicméně 6. prosince 1953 se konala premiéra Kašpárkova prvního kroku a potom ještě několik repríz. V roce 1954 se hrála Kainarova Zlatovláska, Cincibukovy Hrátky na cestách a s malým divadlem z roku 1951 Šulcův Vodník, který se hrál ve Valašské Bystřici. Potom odešel Šulc do Ostravy a divadlo předal Valovi, který v listopadu uvedl premiéru pohádky Sůl nad zlato. Hrálo se i v roce 1955, v němž se soubor přihlásil do soutěže a postoupil do krajského kola, na léto nacvičil zase dvě pohádky s maňásky. Systematické daje o tomto divadle končí 8. června 1955. Vala odešel na vojnu a Šulc, který se vrátil z Ostravy, neměl už na divadlo čas. Sice se ještě hrálo, ale bez vedoucího to nešlo.
V roce 1957 se o divadlo v klubu Tesly začali zajímat loutkáři z Báňských projektů, vedení Rudolfem Fiedlerem, a vypadalo to, že se zase začne hrát, ale nezačalo. Vlastně se dá říci, že od léta 1955 do roku 1958 byla činnost divadla přerušena a hrálo se jen sporadicky. Pak se souboru ujal Jaroslav Šindler a v dubnu 1958 se opět hrály Hračky na cestách.a pak některé další hry, ale poslední dokumentovanou hrou je Drimlova Šuki – Muki, která měla premiéru 24. března 1959 a potom několik repríz. Tou poslední, 10. prosince 1959, divadlo Dětem s hraním skončilo. Pak se ho ještě pokoušeli nějací zájemci oživit v roce 1972, kteří dokonce opravili jeviště, techniku i loutky, ale divadlo neobnovili.
Zmíněných loutkářů z Báňských projektů nebylo mnoho. Pan Fiedler s manželkou a 5 – 6 dalších. Závodní výbor jim koupil 50 cm velké maňásky a oni hráli pro zaměstnance Báňských projektů, ale protože měli snadno rozebíratelnou scénu a mohli hrát téměř všude, brzy také hráli. Nejen v rámci města, ale i v rámci okresu. V pamětech pana Fiedlera je zajímavý údaj, že byl učiněn pokus přetáhnout je do Sdruženého klubu pracujících, kde jim slíbili vybudovat stálou scénu v bývalém Lidovém domě. Při té příležitosti pan Vojvodík ukázal v roce 1958 Fiedlerovi čtrnáct padesáticentimetrových marionet z lípového dřeva, které údajně převzal ze zrušeného Orla. Prý byly Orly zakoupeny v roce 1930 od nějakého řezbáře a zřejmě se s nimi před druhou světovou válkou hrálo, ale zatím jsem o tom nenašel jediný důkaz. Stejně jako o tom, kde tyto loutky skončily.
Fiedler byl velmi aktivní, absolvoval roční kurs pro režiséry loutkových divadel, sestavil pro okres Valašské Meziříčí poradní sbor a zorganizoval pro loutkáře dvojí školení včetně výstavy loutek, rekvizit a divadelních knížek. Vzápětí vznikly nová loutková divadla nejen ve Valašských dřevařských závodech (Miroslav Valter) a ve spořitelně (Ladislav Sladký), kde měli divadlo umístěno ve výklenu vedle trezoru, ale i v Zubří a s malými maňásky se začalo hrát skoro ve všech mateřských školách ve městě a v pionýrském domě. Jenže zanedlouho došlo ke zrušení okresu Valašské Meziříčí a k reorganizaci řady podniků a institucí, takže jak rychle to všechno začalo, tak rychle to zase skončilo.
Na loutkářský soubor Rudého koutku Valašských dřevařských závodů sepsal krátkou vzpomínku jejich vedoucí Miroslav Valter. To byl sice divadelník, ale nebyl loutkář a k myšlence založit loutkové divadlo ho přivedl kulturní referent podniku Bohumil Pipek s tím, že loutky a scénu si mohou vybrat ve slovenském Martině, kde se loutková divadla vyráběla. Dřevaři si ale nejprve dovezenou scénu upravili a teprve pak dali dohromady herecký soubor, který hrál nejen v podnikové jídelně, ale i v pionýrském domě a protože divadlo mělo k dispozici i automobil, také po okolních vesnicích. Poprvé hráli v prosinci 1958 v rámci nadílky Dědy Mráze dvě krátké pohádky: O zvířátkách a O bázlivém rytíři. Další hra byla náročnější, protože šlo o kombinaci loutek s živým hercem (Valtrem) a bylo třeba vybudovat novou, třístupňovou scénu, a se třetí hrou, pohádkou O pejskovi a kočičce, již byli loutkáři pozváni na 6. Krajský festival loutek do Vsetína. Tím ale vše skončilo, neboť pak byl podnik zrušen a s ním zmizelo i divadlo.
V devadesátých letech dvacátého století byl učiněn Domem dětí a mládeže pokus obnovit loutkové divadlo pod vedením Rudolfa Fiedlera, jenže zůstalo jen u pokusu. Pan Fiedler zanedlouho zemřel a zůstalo tam po něm jen několik loutek.
Současné sokolské loutkové divadlo ve Valašském Meziříčí bylo založeno v březnu 1996 a již o měsíc později absolvovaly jeho členky první seminář o výrobě loutek u pana profesora Havlíka v sokolovně Praha – Smíchov. Při mikulášské nadílce roku 1996 již v malém sále sokolovny sehrály maňáskovou pohádku Perníková chaloupka, kterou potom zopakovaly v místním muzeu na výstavě loutek a o Vánocích sehrály další nacvičenou pohádku O pejskovi a kočičce. S nápadem založit loutkové divadlo přišla Milena Hadašová, k níž se přidala Zdena Šustková, výtvarnice Jana Fabiánová a Jitka Vahalíková a několik dalších žen. Jenže většina z nich se tomu nevěnovala tak, jak bylo třeba, a tak se zrodila myšlenka udělat z toho dětské loutkové divadlo. Dětský loutkářský oddíl TJ Sokol Valašské Meziříčí byl založen 1. října 1997 a od té doby má divadlo i svůj název Pimprlaty. Už 5. prosince vystoupily děti s obnovenou pohádkou O pejskovi a kočičce a hned ji zajeli zahrát také do Frenštátu, kde místo peněz dostaly za odměnu 25 starších, většinou vyřezávaných marionet, které pak pro divadlo zrestaurovala Helena Galbavá. A od té doby hrají každý rok a vždycky sehrají v sezóně 10 – 15 představení, z toho tak asi dvě představení jsou premiérová a zbytek reprízy. A výtěžek z hraní investují zpět do divadla. Pokud ovšem nějaký je, protože i když mají stále plno, hrají často zadarmo nebo výtěžek ze vstupného věnují na různé humanitární účely.
Vedení divadla záhy převzala Jana Fabiánová, která pro divadlo nejen navrhuje a tvoří scény a loutky, ale také absolvovala několik odborných kursů, včetně kursu hraní s marionetami. A nevzdělává se jen sama, na cesty za loutkářským vzděláním bere sebou i malé loutkáře, například na Loutkářskou Chrudim nebo do pražského muzea loutek. A ostatní dospělí, například Fanynka Piškulová nebo Dana Svobodová, pomáhají jak mohou. Pimprlata také začala hrát vlastní hry, nejprve pohádku Princezna a drak Jitky Vahalíkové a potom pohádky Jiřího Vymětala a Ivany Bublíkové, herců divadla Schod, kteří pro Pimprlata ale nejen píší a upravují hry, ale také po Jitce převzali jejich režírování. Mezi Schodem a Pimprlaty tak vlastně vznikla jakási personální unie, neboť kromě jmenovaných příležitostně pomáhají Pimprlatům i další herci Schodu a technik tohoto divadla Dalibor Cibulec zase pomáhá Pimprlatům řešit jejich technické problémy divadla.
A ty byly hned od počátku nemalé. Nejprve bylo třeba si nějaké divadlo vybudovat a tak si Pimprlata vybudovala přenosnou scénu, kterou si pro svá představení v sokolovně stavěla v malém sále, ale tam se konají i další akce a tak tam scéna nemohla stát trvale a musela být často bourána. Proto Pimprlata již brzy usilovala o vybudování stálé loutkové scény v sokolovně a díky vytrvalosti zejména Jany Fabiánové se jim to i podařilo a 28. března 2002 bylo „Loutkové divadélko“ pro šedesát diváků slavnostně otevřeno pohádkami Čaroděj Kopr a Mlsná drak. Ale tím to neskončilo, bylo vylepšovalo se ozvučení a osvětlení divadla, což nakonec vedlo k umístění technika za hlediště, bylo třeba vyřešit videokamerou snímání scény pro mluvící aktéry divadla, kteří jsou v místnosti vedle jeviště a viděli špatně na scénu, a dnes se zase řeší nedostatečná klimatizace divadla, která při systému dvojpředstavení, který Pimprlata pro velký zájem zavedla, nevyhovuje.
Loutkové divadlo Pimprlata je stále vybavenější a zkušenější a hraje už nejen v sokolovně a na dalších místech ve Valašském Meziříčí, ale jezdí hrát i na různé divadelní přehlídky, například na sokolské loutkářské soutěže do Přerova a Olomouce, na valašský divadelní festival v Hovězí, nebo i jen tak na pozvání, kterých dostává stále více. V souboru je dnes dvanáct dětí a šest dospělých členů a mají ještě hodně plánů. Včetně toho, že začnou hrát s opravenými marionetami, které v sokolovně trpělivě čekají na svou příležitost již od roku 1998.

Bibliografie: Karel Fišer: Loutková divadla ve Valašském Meziříčí, Loutkář 1920/21, s. 120
Památník sokolského divadla ve Valašském Meziříčí, Valašské Meziříčí, 1934 KK s. 89 a 90.
Josef Šulc: O loutkovém divadle ve Valašském Meziříčí, rukopis, muzeum Valašské Meziříčí
Miroslav Valter: Loutkářský soubor Rudého koutku Valašských dřevařských závodů n.p. ve Valašském Meziříčí, rukopis, muzeum Valašské Meziříčí
Rudolf Fiedler: Loutkářství ve Valašském Meziříčí v letech 1956 – 1985, rukopis, muzeum Valašské Meziříčí
Materiály divadla Pimprlata

Archivy: muzeum ve Valašském Meziříčí

Poznámka: zpracoval Josef Fabián