Texty: SUCHÝ, Ondřej: Šedesátými léty s Kapsou plnou talentů, text ex Pódia z krabičky

Pódia z krabičky. Praha, NIPOS 2005, s. 37-47.

ŠEDESÁTÝMI LÉTY S KAPSOU PLNOU TALENTŮ

Ondřej Suchý


KARLOVARSKÉ DIVADÉLKO KAPSA BYLO JEDNÍM Z PRVNÍCH MALÝCH DIVADEL (a také jedním z nejlepších)

Kapitola o (dnes už to lze říci bez nadsázky) legendárním karlovarském divadélku Kapsa, by podle vzpomínek a svědectví většiny bývalých členů této malé scény z karlovarské čtvrti Drahovice mohla mít podtitul „Panu učiteli s láskou“. Učitel češtiny, profesor Vratislav Bartůněk, který na konci padesátých let založil v Karlových Varech divadlo malých forem, určitě netušil, kolik osobností z jeho žáků v průběhu následujících let vyroste, vlastně i díky jeho zálibě. Většina z nich vděčí za „nastartování“ své umělecké dráhy právě jemu. On je nadchl pro divadlo, on jim pomáhal objevovat svět moderní literatury, on tak umožnil mnohým budoucím hercům, básníkům a hudebníkům, aby se pod hlavičkou malého divadélka, zaštítěného jeho osobností, seberealizovali.
Když jsem se pokoušel přiblížit atmosféru panující v Kapse, její způsob tvorby, hledal jsem tehdejší scénáře, útržky repertoáru, fotografie a jiné dokumenty. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že jediná soustavně vedená dokumentace byla majetkem Vratislava Bartůňka a po jeho smrti přišla vniveč. Toto pozdní „setkání s Kapsou“ jsem tak musel opřít o některé články z dobového tisku a především o vzpomínky pamětníků.


KAPSA SE UŽ NEVRÁTILA
V devadesátých letech se objevil v týdeníku Tvorba (č. 41, 1990) pod titulkem KAPSA se
vrací tento článek:
Nikdo ze studentů karlovarské jedenáctiletky, ba ani jejich profesor češtiny Vratislav Bartůněk netušil, že jejich dramatický kroužek, založený na podzim roku 1959, přeroste v legendu. Spíše se předpokládal osud mnoha jiných podobných kroužků, které končily prvním vystoupením pro SRPŠ. I karlovarští studenti začali Klicperovou Veselohrou na mostě, ale nepřipadalo jim to moc současné a jen málo veselé. Všechno by asi skončilo, kdyby... To kdyby zaznamenala kronika souboru: »...ale ani chlapcům, ani mně se to moc nelíbilo, najednou se objevilo přání, udělat něco ze života jich samých... Tehdy na podzim 1959 vznikl nápad napsat si pořad o mladých, pořad malých forem, ovšem útvar svébytný, který by nekopíroval ani estrády, ale ani malé scénky z Prahy ...«
Vzniklo tedy pásmo z textů dílem »plamenných«, dílem vlastních, vše bylo pojmenováno dobově »Posviťme si na sebe«, které soubor předvedl veřejnosti, především studentské, a hrálo celých deset let. KAPSA: KAbaret, Poezie, SAtira. Přišly úspěchy v tehdejší STM (1. cena v r. 1960), na Wolkerových Prostějovech, Šrámkových Píscích a podobných přehlídkách. KAPSA hrála v Karlových Varech ve vlastním sálku, ale vyjížděla i na venkov, stala se součástí kulturního života našeho největšího lázeňského města, a dá se říci, překročila jeho kulturní obzor.
Souborem prošla řada lidí, kteří později vstoupili na divadelní scénu jako profesionálové, zapsali se do české poezie či žurnalistiky. KAPSA skončila v r. 1970. Soubor byl rozpuštěn, prof. Bartůněk musel opustit školu, »normalizace« zabrala i sálek, ve kterém se hrálo, dvacet let sloužil schůzování.
KAPSA se vrací. Prof. Bartůněk zve na sobotu 13. října všechny bývalé členy studentského souboru, který působil nejprve pod názvem Štycháček, později KAPSA, na schůzku v prostorách bývalého divadélka.
Tato výzva se ke mně dostala bohužel až s letitým zpožděním, v době, kdy jsem se zároveň dozvěděl, že prof. Bartůněk není už mezi živými. Zemřel 15. prosince 1993.

PROZATÍM POSLEDNÍ ZPRÁVA O REPERTOÁRU KAPSY
Toto je dosud nejúplnější seznam premiér divadélka Kapsa. Vycházel jsem ze seznamů zveřejněných v Místopisu českého amatérského divadla (vyd. IPOS, Praha 2001), ze seminární práce Libora Vodičky Hnutí divadel malých forem - amatérských i profesionálních - v letech 1959 - 1968 /mimo území města Prahy/. (Brno, Filozofická fakulta MU, Ústav divadelní a filmové vědy 1996) a z archivu bývalého člena Kapsy Jiřího Cingroše.
1959-1960 Posviťme si na sebe - pořad sestavený z vlastní tvorby, autoři Zeno Kaprál, Ivan Wernisch, Luděk Šnepp, Rudolf Křesťan - vítězství v ústředním kole STM v Nitře
Na garmošku zahráli
1960-1961 Bílá loď
1961 Hledá se muž s dekou
1962 S.O.S.
1962 Byl jednou jeden jeden - vítězství na Wolkerově Prostějově
1962 Skandál s čikuli
Každý z nás čestně tavil kov
1963 Oprýskané nebe
1963 Tři K v Kapse
Večer pro vás
Večer o vás
1964 Verše A-klubu
1964 Já ne - to ty
1964 Hele, Člověk - večer z málo známých prací Karla Čapka
1964 Prostě znovu - večer poezie Františka Gellnera a Josefa Hanzlíka
1965 Plamen v Kapse a Kapsa v Plameni - satirický text-appeal
1965-1966? Noční rybí zpěv - zhudebněné verše Christiana Morgensterna a recitované písňové texty Jiřího Suchého
Ameriko, Ameriko
Blues o lidech
Nebudu zpívat o hrdinech
1966 Leacockovy Literární poklesky
Co jsem viděl v trávě
Nevracej se sám
No a co
Jugoslávská poezie
Človíček - Ludvík Aškenazy
Čapkovy apokryfy
Kapsa se časem stala útočištěm dalších mladých amatérských souborů, jako bylo např. divadla Známí-neznámí, Existence, Riziko. V působišti Kapsy, Osvětové besedě v Drahovicích, uvedla Kočovná společnost Kočka (principál a protagonista Kim Novák) 2. literárně poetický a satirický kabaret.
V roce 1970 byla Kapse činnost úředně zastavena a z jejích divadelních prostor se stalo - agitační středisko…

BÝVALÍ ČLENOVÉ KAPSY V ZPOMÍNAJÍ…
Omlouvám se všem někdejším „kapsářům“, které jsem v souvislosti s touto kapitolou neoslovil, i když pochybuji, že by se našel někdo, kdo by mi to vyčítal. Vždyť ani Vratislavu Bartůňkovi se nepodařilo svolat své „ztracené ovečky“ všechny. Jsem proto rád, že jsem se nakonec dostal alespoň k některým z těch, kdo se v průběhu několika dalších desetiletí prosadili na české kulturní scéně. Jejich vzpomínky a svědectví jsem zaznamenával buď z přímého vyprávění, nebo mi je oslovení sami napsali.
Pamětníky uvádím v abecedním pořadí.
Herečka Radka FIDLEROVÁ, dnes členka divadla ROKOKO
(V Kapse hrála např. v představeních Skandál s čikuli, S.O.S. aj.)
„Kapsa - úžasná etapa pro pubertu! Mohli jsme zpívat, tancovat, hrát, četli jsme texty, a do toho se nám pletlo nové výtvarno, které se začalo projevovat v časopisech Plamen a Host do domu. Popravdě - ze všeho nejvíc mě ovšem zajímala pubertální exhibice. S Danou Kolářovou jsem chodila do školy už od třetí třídy (až jsme spolu skončily na DAMU). Byly jsme věčně v opozici. Odmítala jsem filozofii à la Beatles, ba dokonce i Semafor, protože to bylo moc „lehounký“. Nějakou rozkošnost, tu jsme odmítaly svorně, lákalo nás naopak vše sebezničující, zdrcující, sebevražedné! V době Kapsy jsme s Danou hltaly Literárky a všechno jsme z nich okamžitě „řešily“; vidím to jako dnes - seděly jsme u nás doma, nohy na topení, a pojídaly při tom mražené švestky…“
Hudebník a herec Ladislav GERENDÁŠ
(V Kapse hrál na piáno v představení Noční rybí zpěv)
„Divadélko Kapsa při SVVŠ v Karlových Varech bylo v šedesátých letech na Karlovarsku velice známým a respektovaným stánkem, ve kterém studenti /dnes gymnázia/ společně i láskyplně brnkali na strunku semaforskou. Bylo to krásné, záviděníhodné a bez šance se mezi ně vetřít, protože já tenkrát zahříval lavici, bohužel, ve škole úplně jiné, s poetikou divadla Semafor zcela nekompatibilní. Střední průmyslová škola strojnická v Ostrově nad Ohří totiž akcentovala při našem vývinu spíš litinu a ocel. Jednoho dne však přímo nad mým rýsovacím prknem vyšlo slunce. Kapsa chystala Noční rybí zpěv z veršů Morgensterna a Suchého a klavírista Václav Kasík, který tenkrát generální ředitelování v Českém rozhlasu, myslím, ani neplánoval, onemocněl, odřekl, nechtěl anebo zapomněl. A tak jsem se já v tom divadle ocitl.
Mám-li si však teď zavzpomínat na své kolegy, písničky a "příhody z natáčení", v duchu vidím jenom Zuzanu Jurčíkovou, kterou jsem z divadla pravidelně doprovázel do prudkého kopce až před její trvalé bydliště.
Bylo to krásné, záviděníhodné a bez šance prožít si to znovu.“
Skladatel a hudebník Miki JELÍNEK
(Uplatňoval se v Kapse jako skladatel. Můj dotaz na jeho působení v tomto divadélku pojal téměř jako literární zadání a svoji úvahu na téma Kapsa nadepsal titulkem: Jen tak něco málo o zápalkách…)
JEN TAK NĚCO MÁLO O ZÁPALKÁCH
Jednou jsem sepisoval stručný životopis, v jehož úvodu stálo zhruba toto: narodil jsem se v srbské vesničce u rumunských hranic, tak malé, že jsem ji nikdy ani nespatřil. Přemýšlím, proč mi tahle věta vytanula právě ve chvíli, kdy se zkouším na okamžik vypravit proti proudu času do nevzhledného drahovického činžáku, v němž sídlila Kapsa. Divadélko to bylo malé, ba nepatrné. Přesto ale dovedlo spoustu lidí poznamenat na celý život. Proto asi ta vesnička: tam jsi přišel na svět a jinde, právě v tom šedivém rohovém domě, o šestnáct let později, jsi do světa konečně vstoupil. A o tom to vlastně všechno bylo.
Není náhodou, že se do předsálí Kapsy vstupovalo dveřmi, které vypadaly, jako by vedly do obyčejného bytu. Kabaret, poezie, satira. V době, kdy jsem přišel já, satira byla naštěstí už tak prokazatelně opuštěna, že ani z kouta nevylezla. Možná by bylo na místě potrápit mysl otázkou, jaké vlastně bylo to umění, které jste na malém jevišti mohli vidět. Tu otázku jsem si zkusmo položil a s údivem, ačkoli zároveň i trochu logicky, musím konstatovat, že věrohodnou odpověď dohromady nedám. K tomu jsou asi povolanější ti, kteří nás tehdy viděli zvenčí. Ano, byly festivaly, byla ocenění i uznání. Ale my uvnitř jsme se v podstatě jen snažili, více či méně, lépe či hůře, a přitom jsme - mnozí - tak nějak nabírali dech na všechno, co mělo teprve přijít.
A bylo-li v kom něco aspoň trochu hořlavého, měl prostě štěstí, že našel místo, kde měli sirky. Sirkonoš Vratislav Bartůněk (po maturitě už jen Vráťa), s jehož osobností je Kapsa neodmysliteně spojena, dovedl rozněcovat se silou opravdového žhářského labužníka. Ačkoliv jsem v Kapse prožil jenom jedinou sezonu a účinkoval v pouhých dvou inscenacích, ten jediný rok mě stačil nasměrovat na dlouhou řadu let a jakoby náhodou mě postrčil do podivuhodného světa, se kterým jsem, nutno podotknout, nikdy předtím vážně nepočítal. Nebyla to jen intelektuální iniciace, ale stejně tak i začátek na sebe navazujících událostí, na které by za jiných okolností možná nikdy nedošlo.
První inscenací byl Noční rybí zpěv: recitovaly se písňové texty Jiřího Suchého a zpívaly se básně Christiana Morgensterna. První intimní setkání s poezií, přes Suchého k Nezvalovi, Halasovi a ještě dál, od Morgensterna přes Hiršala ke Kolářovi. Pak Wolkrův Prostějov: Ivan Diviš a nový obzor přes Zahradníčka k Bohuslavu Reynkovi. A to máme zatím jenom Noční rybí zpěv!
Druhá inscenace byla jakási kabaretní záležitost, jejíž název jsem pohříchu zapomněl. Ale měl jsem v ní své dvě první písničky a obě udělaly takový sukces, že nevyhnutelné stalo se postupně zřejmým. Sukces se paradoxně podepsal na mém odchodu z Kapsy, v Kočce si všimli a hodili lano. Cesty po republice, na světě je tolik báječných lidí: Karel Kryl, Antonín Novotný se podepisuje na stěnu maringotky, tady pod Vondráčkovou máte ještě trochu místa, pane prezidente.
Avšak pan prezident překvapivě brzy končí s prezidentováním a kdo by se byl kdy nadál, že jeho konec předznamená i další osudy Kapsy. Krátce na to leze totiž Vráťa sklepním oknem ve Vysočanech do zakonspirovaného suterénu, kde pořádají jakousi obskurní schůzi. Sjezd to byl, jenomže z kopce. Z toho kopce, na kterém v Drahovicích stojí škola. A Vráťa netroškařil, sjel rovnou do slavkovských dolů. Ne že by musel, zkrátka jim navzdory, aby viděli. Ale zkuste něco podpalovat v šachtě. Kabaret, poezie, satira. Stálo ho to zdraví a nakonec i život. Jenomže to už by bylo na jinačí povídání...
Básník a scenárista Zeno KAPRÁL
(Žije a pracuje v Brně. Na mé dotazy stran Kapsy mi odpověděl dopisem, z něhož si dovoluji citovat.)
Když jsem v roce 1959 přišel do Karlových Varů, Kapsa již existovala, jmenovala se Štycháček a byl to soubor studentů jedenáctiletky vedený jejich učitelem češtiny Vratislavem Bartůňkem. Viděl jsem první představení Posviťme si na sebe a sestry Mariku a Radku Fidlerovy v něm, jak zpívají „Včera neděle byla“. Do Radky jsem se rázem zamiloval…
Mám pocit, že v Posviťme si na sebe jsem nějaký svůj text uplatnil, ale nemám ponětí jaký. Nějak to souviselo s narozením dítěte. Na Kapsu se soubor přejmenoval později a skrýval v tom názvu programovou ctižádost dělat kabaret, poezii a satiru; pokukování po sedmi malých formách je tu nabíledni. Nevím, jak se jmenovalo první představení Kapsy, ale domnívám se, že jsem tam měl mimo jiné básničku o cínovém vojáčkovi (vyšla v mé první sbírce veršů Ploty), kterou moc hezky recitovala Daniela Kolářová. V Kapse se hemžila spousta zajímavých lidiček z nichž řada později našla uplatnění v nepraktické části světa dospělosti. Již zmíněné Radka Fidlerová a Dana Kolářová staly se skutečnými herečkami stejně jako Jan Honsa, který se zabil při autonehodě začátkem osmdesátých let. S Janem Honsou jsme připravili pásmo Byl jednou jeden jeden, se kterým jsme byli v Prostějově v roce l962, ale scénář nemám. (…) V době, kdy jsem se v Kapse pohyboval, byli angažováni také pánové Pavel Čadil a Karel Sajfrt s jazzovou kapelou, moji spolužáci z Pedagogického institutu. Snad si s nimi zahrál na klavír i Jaroslav Gillar (v r. 1960, než ukončil studia a odešel do Prahy na divadelní vědu). Já narukoval na podzim l962 na vojnu a členové Kapsy odmaturovali - generaci po nás už tedy neznám. O tom, že v Kapse působil třeba Miki Jelínek, jsem se dozvěděl až v sedmdesátých letech, ani Josefa Mlejnka jsem už nezažil. On ten soubor existoval „beze mne“ vlastně déle než "se mnou" - až do začátku normalizace.
Po listopadu uskutečnilo se ve Varech jakési setkání sirotků Kapsy, neboť Bartůněk umřel. Byly snad i jakési snahy o pokračování, ale nové časy vstupují pokaždé do jiných řek. Je mi líto, že jsi zklamán. Nemám ani žádný dokument, program, fotografii, rukopis, nic nic nic. Tak se nezlob…
Skladatel a hudebník Václav KASÍK, dnes generální ředitel Českého rozhlasu
(V Kapse působil v letech 1962 až 1965, v osobním rozhovoru však nejraději vzpomínal na poslední sezonu…)
Řekne-li se karlovarská Kapsa, vybaví se mi léta, kdy jsem tam působil a z nich pak především maturitní rok, sezona 1964-1965, kdy jsme si zahráli na pány Suchého a Šlitra z Jonáše a tingl-tanglu (Suchého hrál Čestmír Fremr).
V Kapse jsem si poprvé vyzkoušel také své skladatelské ambice, když jsem například zhudebňoval verše Františka Gellnera. Střídali jsme se navzájem s kamarádem muzikantem Jiřím Hodanem, který zase zhudebňoval verše Christiana Morgensterna do představení Noční rybí zpěv. Bohužel - Jiří Hodan byl později členem doprovodné kapely Evy Pilarové, kapely, která tragicky zahynula v letadle při návratu ze zájezdu na Kubu…

Herečka Daniela KOLÁŘOVÁ, dnes členka Divadla na Vinohradech
(Dana Kolářová zažila ještě konec Štycháčku, kde si zahrála v pásmu Posviťme si na sebe. Dále hrála např. v představeních Skandál s čikuli, S.O.S., Oprýskané nebe, Tři K v Kapse aj. Odpovídala mi na otázku, co pro ni Kapsa znamenala…)
…bylo to něco navíc, co jsem se doma, ani na střední škole nemohla dozvědět. Bylo to „něžné spiknutí“ absolutně nesourodých lidí, kteří se cíleně nebo ze zmatku v sobě samých snažili číst prózu i poezii. Také jsme poslouchali rádio Luxemburg a milovali jazz a mohli si to společně zpívat nebo o tom alespoň mluvit. Měla jsem třaslavý pocit revolty, ale nemělo to nijak vyhraněné obrysy. Jenom si pamatuju, že definitivně padlo mé rozhodnutí věnovat se sportu. Já vlastně nevím, jestli profesor češtiny Vráťa Bartůněk už tehdy neměl kvůli Kapse nějaká „řízení“. Neříkal nám to. Až po roce 1968, ale to už jsme byli z „hnízda“ pryč…

Fejetonista Rudolf KŘESŤAN
(Podílel se v Kapse autorsky na prvních pásmech a kabaretech - Posviťme si na sebe, Skandál s Čikuli, Tři K v Kapse aj.)
„Na tehdejší jedenáctiletku v Karlových Varech jsem chodil v letech 1957-1960. V roce 1958 profesor češtiny Vratislav Bartůněk založil soubor Štycháček, nazvaný podle jednoho z divadelních reflektorů. Existenci Štycháčku předcházel Bartůňkův úspěšný dramatický kroužek (hrál se např. Hadrián z Římsů). V časech tohoto kroužku byla za pomoci učitelského sboru a s podporou varského Divadla V. Nezvala vytvořena v aule jedenáctiletky jednoduchá divadelní scéna, na níž se pak odehrával kulturní život školy - včetně představení Štycháčku. Jeho první literárně kabaretní pásmo, na němž jsem se částečně podílel autorsky, mělo název odvozený od štycháčku jako takového: Posviťme si na sebe. S tímto představením jsme v roce 1959 získali 1. místo v tehdejší celostátní Soutěži tvořivosti mládeže (přehlídka se odehrála v Nitře). Duší souboru byl už zmíněný profesor Vratislav Bartůněk, který posléze vedl i Kapsu, ale to už bylo v časech, kdy jsem studoval v Praze na novinářské fakultě Karlovy Univerzity a se souborem jsem spolupracoval jen na dálku - například textem kabaretu Skandál s čikuli a také textovými příspěvky do pásma Tři K v Kapse (Vl. Kuncl, Z. Kaprál a R. Křesťan). Domnívám se, že Kapsa povýšila vše, s čím jsme jako její předchůdci ve Štycháčku začínali. Jsem natrvalo vděčný žel už nežijícímu profesoru Bartůňkovi za tvůrčí, přátelskou, neškolometskou a vzájemně si přející atmosféru v souboru, pro který jsem psal a taky jsem v něm hrál, lze-li to tak nazvat. Hovoří-li se někdy o svěžím duchu šedesátých let minulého století, domnívám se, že se rodil už na sklonku let padesátých. Pro nás študáky například v náladě Štycháčku. Čas strávený v jeho řadách byl pro můj další život přinejmenším stejně důležitý jako celé studium na této střední škole.“

Spisovatelka, publicistka, básnířka Dagmar SEDLICKÁ (dříve Ouřadová)
(V Kapse hrála v představeních Hele, člověk, Plamen v Kapse aneb Kapsa v Plameni … aj.)
Buď jak buď, Kapsa pro mě byla začátkem mého vnitřního duchovního a nutno dodat intenzivního života a znamenala pro mě most k vytoužené Praze. Zatímco dnes prcháme na venkov, tenkrát se z maloměst prchalo do Prahy, kde teprve „šlo o život“. Alespoň tak jsem to prožívala já. Díky Kapse jsem navázala své první „světoběžné“ kontakty, neboť na všech oněch celostátních akcích a soutěžích (Jiráskův Hronov, Šrámkův Písek atd.) Kapsa vždy docela slušně bodovala a my její protagonisté jsem se hřáli v její záři. Tímto způsobem jsem ve své „herecké dráze“ mohla plynule pokračovat i po příchodu do Prahy, kam jsem po maturitě odešla studovat filozofii a psychologii na FFUK a při tom hrát u Radima Vašinky v divadle Orfeus, a tam bylo v těch letech života až dost.
Ale zpátky do Kapsy: Její duší a stvořitelem byl prof. Vratislav Bartůněk, neúnavný a charismatický človíček, pro mě něco mezi otcem, kamarádem, bohémem, švihákem, přední karlovarská osobnost, k níž jsme mohli my postpubertální studenti vzhlížet s obdivem a napodobovat ji. Dával nám číst tu správnou literaturu, seznámil nás s Morgensternem a Leacockem. Právě z jejich textů jsme dělali pásma, jako například Plamen v Kapse aneb Kapsa v Plameni. Pořad vznikal ve spolupráci s redakcí časopisu Plamen, jeho redaktoři k nám jezdili a my se cítili ve středu tehdejšího společenského dění a vření oněch báječných šedesátých let. O kousek výše v ročníku byli už tehdy populární Dana Kolářová a Ruda Křesťan, kteří hvězdami zůstali dodnes. A vůbec... Pro mě Kapsa znamenala počátek mého psaní, vzpomínám, že prof. Bartůněk organizoval v rámci Kapsy soutěže poezie a já jednou vyhrála jednu z předních cen se sbírkou Monology - škoda, že ty básničky pohřbil čas a já si už ani jednu nejsem schopna vybavit. Co si ovšem pamatuju hodně dobře, to jsou tváře všech mých prvních gymnaziálních lásek, v jejichž očích jsem byla přitažlivá nepochybně i proto, že mě znaly z prken, která znamenají svět.
Fakt je, že pořady Kapsy v pavlačovém divadélku v Drahovicích byly vždy narvané spolužáky a jejich kamarády a spousta věcí se děla právě kolem nich.


O KAPSE Z DOBOVÉHO TISKU
Nepodařilo se mi toho nashromáždit mnoho (proč, vysvětlím závěrem), ale i z té následující malé ukázky je patrné, že cesta Kapsy byla opravdu většinou úspěšná.

VELKÁ úroda MALÝCH forem
Vedle profesionálních kulturních zařízení pracuje v našem městě oficiálně šest souborů amatérských, které proti tradičnímu způsobu inscenování celovečerních her našly zalíbení v moderním divadelním žánru, kterému říkáme malé formy. Skutečnost, že z Karlových Var soutěžily v krajském kole ze šesti souborů (RKV, Kapsa, Kasako, Sako, Imperiál, Malá scéna) čtyři, z nichž dva (Kapsa a Kasako) postupují do ústředního kola, by ještě nemusela být důvodem k obzvláštní pozornosti, třebaže je to samo o sobě uznáním a oceněním dobré práce souborů LUT.
Divadélko Kapsa, soubor Kasako a Malá scéna začínají podstatně zasahovat do našeho kulturního života. Jejich vystoupení před veřejností nejsou již jen příležitostnou nebo okrajovou událostí, ale zcela, a nebojím se použít toho slova, programově vyplňují jistou část kulturního dění v našem městě. A také proto, že každé ze zmíněných divadélek svým způsobem a formami práce usiluje o vlastní výraz a tvář, aniž bychom v jejich stylu nalézali doslovné znaky epigonství divadel podobného druhu (Semafor, Paravan apod.), i když tato divadla byla beze sporu inspirátory.
Věnujme pozornost například divadélku Kapsa (dř. Štycháček). Pamatujeme se živě na začátky této scény, kdy skupina studentů za vedení Vr. Bartůňka odvážně vystoupila s literárním pásmem „Posviťme si na sebe“ a kdy jedinou předností začínajících aktérů byla nesmírná chuť a elán. Práce v kolektivu cílevědomě vedeném postupem doby nezůstala jen u textů uznávaných spisovatelů a básníků, ale inspirovala členy kolektivu k vlastním literárním pokusům, které začaly v pásmech, revuích, poetických provokacích, převažovat. Tato bohatá tvůrčí žeň umožnila divadélku Kapsa uvést od počátku roku 1962 tři premiéry převážně vlastních prací, dál s „Čikuli“ uvedou i na ústředních přehlídkách STM. Mezera v hereckých zkušenostech nahrazována nakažlivou chutí a nadšením se pomalu vyplňovala a dnes již má divadélko několik talentovaných hereckých adeptů a adeptek. Má své textaře i skladatele písní a má také své obecenstvo, převážně mladé, které má neobyčejně aktivní zájem…
(E. Kasal, karlovarský Lázeňský časopis, 1963)

PLAMEN V KAPSE aneb KAPSA V PLAMENI (z programu Šrámkova Písku, 1965)
Co o nich víme:
Divadélko si našli a vybudovali sami. Počet členů souboru 22 mužů a 8 žen. Vedoucí Vratislav Bartůněk, učitel češtiny a občanské výchovy na SVVŠ. Soubor začínal svoji činnost na podzim 1959 pořadem sestaveným převážně z vlastních prací členů souboru, mezi nimiž byli Zeno Kaprál, Rudolf Křesťan, Luděk Šnepp a Ivan Wernisch. Pořad „Posviťme si na sebe“, který vynesl začínajícímu kolektivu titul vítěze ústředního kola STM v oboru estrádních skupin, byl typický pro celou jejich další práci: dobrá úroveň, vlastní texty a zároveň se zde objevuje dvojí dramaturgická linie: poezie a to, čemu se říká malé jevištní formy.
Proč KAPSA ? Jsou v ní ukryta tři slova: KAbaret, Poezie a SAtira.
A PLAMEN? Vy neznáte literární měsíčník Svazu čs. spisovatelů? No proto, hned jsme si mysleli, že svou neznalost jen předstíráte.

HELE, ČLOVĚK (z programu Šrámkova Písku, 1965)
KAPSA není exkluzivní skupinou mladých umělců, činících si nárok na avantgardní tvorbu v oboru divadel poezie a malých jevištních forem. Je spíše volným sdružením mladých lidí, kteří mají zájem o literaturu, poezii, kteří jsou schopni něco napsat, sestavit, zrežírovat a kteří mají odhodlání předvést to veřejnosti. Činnost tohoto kolektivu má největší význam právě v tom, že zde mladí lidé získávají vztah k umění, učí se mu rozumět a snaží se, aby stejný vztah získal i divák. Jde zde tedy především o praktickou, estetickou výchovu mladých lidí a o rozvíjení jejich tvůrčích schopností. Dalším kladem je vnitrosouborové soužití, kde se nenásilným způsobem vyučuje odpovědnosti ke kolektivu, vzájemnému respektování, nepodceňování či nepřezírání práce tak neumělecké, jako je třeba zametání scény a tisíce drobných prací, které pomáhají vytvářet to, čím Kapsa je. Při větší úctě k umělecké úrovni souboru spatřujeme právě v těchto dvou bodech největší klad jeho existence.
Hlavní dík za vznik souboru patří bezesporu jeho vedoucímu s. V. Bartůňkovi, učiteli češtiny a občanské výchovy na SVVŠ, který si našel nejen novou cestu ve své profesi, ale i novou cestu k mladým.

…a nakonec
Pavel Bošek v článku DEVÁTÝ ŠRÁMKŮV PÍSEK (Amatérská scéna 12/1965)
…Kapsa, zejména dík cílevědomé dramaturgii svého vedoucího /…/ bezesporu patří mezi to nejlepší, co v této oblasti zájmové činnosti máme. Jejich pásma „Plamen v Kapse…“ i „Hele člověk“ /…/ byla inscenována přesně ve smyslu promyšlené dramaturgické koncepce a hrána mladými kultivovanými interprety s nesmírným vkusem…

UKÁZKY Z PŮVODNÍ TVORBY DIVADÉLKA KAPSA:
Zeno Kaprál
CÍNOVÉ HLAVY
Cínový vojáčku v zelené čepici
vojenské sukno jsi darmo protrhal
Nestřílíš nemůžeš zvlh ti střelný prach
sekané olovo jsi někde poztrácel
To se přece nehodí - koukej jak ti šavle cinká
jak ti kručí v břiše
Jako by celá kavalkáda
celé tvé královské vojsko
do pochodu dupalo
Nebubej na buben cínový vojáčku
prodej ho cestou kup si kořalku
napij se na zdraví napij se na válku
cínový vojáčku a napiš domů mámě
Cínový vojáčku nemyslíš na návrat?
Ještě se tolikrát mineš
ještě se tolikrát škrábneš
o bludnou kulku o kořen
o svoji vlastní nohu cínovou
Nemyslíš na návrat?
Tak neutíkej z pole
Cínový vojáčku nelži a neříkej
že nemáš kam dát flintu
Pojď hodíme ji do žita
do žita ještě zeleného
ať si tam reziví
ať se tam vzteká
ať si tam cvaká spouští o drny
Tvůj otlučený generál nepřijde nepřijde ani polní maršálek
vždyť jsou už bez nohou a oba mají cínové hlavy
(S. O. S., 1962)

Jan Honsa
LUDVÍCI
A támhle naproti stojí dům
v noci v něm spává
můj kamarád Ludvík
a my mu říkáme že Lojza
já už ani nevím
Ten dům má vrata ze zelený
barvy
a dírku na dopisy uprostřed
a na noviny a teda celý svět
Já jsem tam jednou byl
polštáře ke stropu
a mají pijáno
a jeho sestra umí pěkně hrát
tu píseň o husách
co v zimě na sněhu se pasou
a mají půdu se šňůrami
a prádlo věší ani okno
neotevřou
a s utěrkami po kapsách
se bojí sednout na židli
a mají dvorek zazděný
až po uši
a na něm žumpu bezednou
kam hází zbytky od oběda
včerejší dopisy
včerejší noviny
no zkrátka celý svět
(OPRÝSKANÉ NEBE, 1963)

Zeno Kaprál
CESTA
Cesty které vedou lesem
bývají překříženy kmeny
Odpočíváme u takového
zátarasu
a déšť na sebe
čekat nenechá
Není v mé moci
zastavit tu spoušť
A les je plný překážek
nahromaděných na sobě
Není tak lehké projít
Můžeš se ještě vrátit
a šlapat s ostatními silnicí
Když tam náhodou padne
strom
ani tříska pro štěstí
nevybyde
(OPRÝSKANÉ NEBE, 1963)

VYTŘEPÁNO Z KAPSY:
Kdo pracuje hlavou, má si před započetím práce na ni plivnout?
Plán: „Plníte mne údivem.“
I malý člověk může být velké zvíře.
Nikomu nepomůže k růstu, taháme-li ho za ucho.
(PLAMEN V KAPSE aneb KAPSA V PLAMENI, 1965)


ZÁVĚREM KONKRÉTNĚ – A SMUTNĚ
Jestliže v roce 1970 Kapsa zanikla, ve druhé polovině devadesátých let údajně zanikl bohatý archiv tohoto divadélka. Když jsem se v roce 1998 obrátil ve svém pořadu Padesátník na posluchače Českého rozhlasu 2 - Praha s výzvou, aby mi pomohli se sbíráním informací o amatérských divadlech malých forem let šedesátých, ozvalo se několik pamětníků. Jeden z nich mi slíbil, že se bude v Karlových Varech pídit po archivu prof. Vratislava Bartůňka, v němž by prý měla být nejen bohatá dokumentace činnosti Kapsy, ale dokonce i nějaké amatérsky pořízené magnetofonové nahrávky z představení a také nějaké filmy, natočené na formát 8 mm. Vzpomínám, jak jsem posluchače ujistil o svém zájmu (tehdy zvláště o ony nahrávky a filmy) a jak jsem napjatě čekal na novou odpověď. Přišla záhy a obsahovala smutnou zprávu: Po smrti prof. Bartůňka údajně celý archiv skončil v popelnicích… Víc nevím, už je to také řádka let, ani jméno onoho posluchače, snažícího se mi vyhovět, si už nepamatuji. Pamatuji si jen ten smutek, který mne tenkrát přepadl. Tím spíš zde musím ještě jednou poděkovat někdejšímu karlovarskému studentu a členu Kapsy (hrajícímu i píšícímu) Jiřímu Cingrošovi, jehož mi čirá náhoda přivedla do cesty a který přispěl zatím alespoň tím, co měl uloženo po ruce, aby pamětihodné divadélko z Karlových Varů zůstalo živé alespoň ve vzpomínce…