Texty: KOMPAS – MALÉ DIVADLO STŘEDOŠKOLÁKŮ, Jana Machalická

KOMPAS – MALÉ DIVADLO STŘEDOŠKOLÁKŮ
Jana Machalická

Prehistorie amatérského divadelního souboru Kompas při SVVŠ Turnov začíná už v roce 1953, od počátku je jeho dění spojeno s osobností turnovského pedagoga Jaromíra Horáčka (1924). Rodák z Jilemnice, absolvent filozofické fakulty v Praze začal učit český jazyk a literaturu na Jedenáctileté střední škole v Turnově v roce 1953. Působil zde téměř třicet let - v roce 1970 byl odvolán z funkce ředitele a přešel na turnovskou střední zdravotní školu.
Horáček byl synem literáta a sběratele krkonošského folkloru a už na gymnáziu v Jilemnici psal básně, skládal písničky a hrál ochotnické divadlo. Jedním z jeho spolužáků byl i syn kantora ze Zálesní Lhoty Jiří Šlitr. Horáček se pak během vysokoškolských studií v Praze těšil, že se jako pedagog bude věnovat amatérské umělecké činnosti, i když, jak sám přiznává, zprvu si neuměl představit, jak skloubí výuku a tyto aktivity. V průběhu let ovšem nejenom obojí výtečně propojil, ale na turnovském gymnáziu vychoval několik generací mladých lidí, kteří si uchovali vztah k literatuře jako takové, zejména pak k divadlu a poezii. A to i přesto, že posléze věnovali povoláním, která byla vzdálená humanitnímu zaměření. A nejenom to, Horáček je svým přístupem motivoval a vštěpoval jim etické hodnoty, což v dobách minulého režimu bylo zvlášť motivující a potřebné. Tento fakt lze stěží vyčíst v dostupných pramenech a literatuře, ale pamětníci jeho dlouholetého pedagogického působení stále vzpomínají a vyjadřují se o jeho působení s úctou. Ostatně, když byl z kádrových důvodů na počátku normalizace z gymnázia vyhozen, měli jeho studenti od nového vedení školy zakázáno se s ním stýkat. Přesto ho během chmelových brigád, kam on jezdil se zdravotní školou, tajně navštěvovali a udržovali s ním kontakty.
Na začátku Kompasu je „žňová kulturní úderka“, která vznikla před prázdninami v roce 1953. Studenti tehdy pomáhali při žních a Horáček dal dohromady skupinu, která secvičila jednoduchý program, v němž se střídaly sborové a sólové písně s tancem, verši a humorným výstupem. „Čtrnáct dní jsme kočovali z obce do obce, přes den pomáhali na polích, což krylo režii. V práci jsme se poznávali s večerním publikem, které k nám potom bylo srdečnější.“1) Podobný program se opakoval i o dalších prázdninách, během roku však skupina pracovala jen příležitostně. Soustavněji však působil taneční soubor, jehož choreografie byla dílem pedagožky Zdeny Knížkové, která opatřovala kroje podle archivních materiálů z turnovského muzea. Horáček se ve zvolna se rozvíjejícím souboru staral o hudební program, s ním ještě jako muzikanti spolupracovali Pavel Krejčí, Antonín Dudek a František Šonský.
V roce 1955 se soubor s komponovaným programem, který měl ještě formu volně poskládaného pořadu, zúčastnil krajské přehlídky Lidové umělecké tvořivosti v Železném Brodě a postoupil na celostátní festival. Způsob práce s mládeží, který těžil z folklorních zdrojů a poezie, byl však považován za málo angažovaný a neměl přílišnou podporu oficiálních míst, určitý zlom a liberalizaci přineslo až obnovení Soutěží tvořivosti mládeže v roce 1956. „Naskytla se větší možnost kontaktů mezi školami, soubory i mladými lidmi, příležitost ke srovnávání i vzájemným podnětům. Zdálo se nám, že přichází jako na zavolanou, jako příznak pochopené správné zásady, že mladé lidi sdružuje společný zájem,“ zapsal si Jaromír Horáček do své osobní pečlivě vedené kroniky.2) V roce 1957 se tak do obnovené STM soubor přihlásil a opět šlo o víceméně folklorní pásmo s názvem Rozezpíváme celý svět. Určité novum byl konferující pár - dívka a chlapec, kteří verši spojovali vystoupení zpěváků, herců a tanečníků. Horáček přiznává, že pásmo mělo budovatelský nádech nutného optimismu, ale zároveň šlo o nadšení a upřímnou snahu studentů. V ústředním kole STM v roce 1957 v Ostravě zvítězili ve skupině začínajících souborů, což vzbudilo zájem dalších spolužáků. Názvy pořadů mluví samy za sebe - Turnovsko v červáncích národního probuzení či Jsemť já z kraje muzikantů (z deníků vzpomínek a korespondence Karla Havlíčka Borovského). Šlo většinou o scénické koláže, které kombinovaly písně, různé verše (i satirické), scénky, úryvky, taneční výstupy.
Úspěch v Ostravě nastartoval určitou proměnu směrem k autorskému divadlu a pevnějšímu jevištnímu tvaru. V té době se už na práci souboru podíleli dva studenti Karel Kříž a Ladislav Rybišar (posléze absolventi pražské DAMU). Byli ovlivněni nástupem tzv. divadel malých forem, která se ve zvýšené míře etablovala právě na přelomu padesátých a šedesátých let (Reduta, Paravan, Rokoko, Divadlo Na zábradlí). Pro tehdejší sedmnácti-, osmnácti- letou mládež, která ve školním věku zažila zglajchšaltovaná a totálně zpolitizovaná padesátá léta, byla tato rodící se poetika, těžící z hravé imaginace, závanem svobody, stylem, s nímž se chtěli ztotožnit.
Pod tímto vlivem se proměnil i amatérský soubor turnovského gymnázia. Poetika divadel malých forem pro něj byla přiznanou inspirací, začaly vznikat vlastní texty, které byly osobité, i když někdy pochopitelně naivní či eklektické. V roce 1957 Kříž s Rybišarem připravili pořad s názvem U nás jaro nekončí, který byl dalším krokem k autorskému divadlu, k němuž soubor nyní zřetelně směřoval. V té době už se utvořil zárodek organizační struktury souboru, fungoval tzv. štáb, který tvořilo asi osm až devět lidí a byl jakýmsi kolektivním vedením souboru. Ve vedení se doplňovali Horáček, Kříž a Rybišar. Postupně v dalších letech fungovala téměř profesionální agenda (propagační oddělení, provozní oddělení, administrativní oddělení, oddělení kostýmů a masek apod.), která se blížila organizaci profesionálního souboru. Soupis jednotlivých členů s jejich funkcí je toho dokladem, zároveň však vypovídá o tom, jak Kompas plně pohlcoval životy svých členů a ti jej brali naprosto vážně. Zájem o členství v souboru byl stále vysoký, Jaromír Horáček vzpomíná, že se brzo musely pořádat přijímací zkoušky. Ostatně seznam, který také podává výmluvné svědectví o době, končí dovětkem: „Počet členů je stále ještě neúnosný. Definitivně zůstanou v souboru pouze plně aktivní členové.“3)
Název pořadu U nás jaro nekončí vznikl podle tehdy populární písně a šlo opět o koláž z písní, šansonů, satirických scének. Spojovacím rámcem této estrády byly výstupy konferenciérů, těžištěm byly písničky Vlastimila Pantůčka, již scénicky rozpracované a propojené se satirickými skeči, které sice nepřekročily dané mantinely, ale i tak byly považovány za odvážné a setkaly se s ohlasem. Tehdy poprvé se o soubor zajímal i Československý rozhlas, který natočil sestřih vystoupení v jedné vesnici v okolí Turnova, pochvalně se vyjádřil i autor písniček. Na konci školního roku v červenci 1958 se soubor s tímto komponovaným večerem opět zúčastnil ústředního kola STM, který se konal v Bratislavě. Výsledkem bylo druhé místo v kategorii do 18 let a kromě toho se uskutečnilo další vystoupení ještě v Zavaru u Trnavy, které doprovázely bouřlivé ovace. Přišla celá vesnice a nadšený zápis do souborové kroniky dnes tak trochu vzbuzuje úsměv - „súbor zanechal nezabudnutelnú spomienku na mládež z bratskej země, čo potvrdzuje večné priatelstvo Čechov a Slovákov...“

CESTA K AUTORSKÉMU DIVADLU
S koláží U nás jaro nekončí soubor objel celý okres a odehrál přes stovku repríz. V roce 1958 se také vyvlékl z povinné firmy ČSM a přijal název Divadélko Kompas (KOlektiv Moderní Poezie A Satiry). U nás jaro nekončí bylo určitým mezníkem v práci souboru, od něj vedla cesta k dalším pokusům o prokomponovaný režijní tvar a ke svébytné poetice mladého autorského divadla. Je zajímavé, že v krátkém zhodnocení Kompasu, které v roce 1968 pro almanach k 60 letům střední školy v Turnově napsal člen souboru Vladimír Burjánek se naopak lze dočíst, že „Kompas nebyl nikdy divadlem autorským v pravém slova smyslu, spíše divadlem reprodukčním, i když pokusy o samostatnou práci literární tu byly.“4) Zjevně se za víc než třicet let proměnila hodnotová kritéria, protože inscenace Kompasu minimálně od roku 1957 vykazovaly všechny znaky autorského divadla nehledě nato, že nikdy předtím ani potom nešlo o uvádění pevných textů. Od počátečních estrád, pro něž studenti psali mezitexty, scénky a Jaromír Horáček i hudbu, Kompas uváděl vlastní adaptace či dramatizace literárních předloh. Postupně dokonce vznikaly původní skeče a jiné kratší dramatické útvary a Horáčkovo vedení studentů k vlastní tvorbě, především poezii bylo svým způsobem ojedinělé. Tak se zrodil přidružený Kolektiv začínajících autorů, který pravidelně zásoboval soubor svými pokusy. Studentská poezie byla později páteří tvorby Kompasu a na jejím základě vznikly i samostatné pořady, které byly osobité a svěží právě proto, že jejich autory byli mladí studenti (Sonatina pro mrkací pannu, Mandragora). Šlo o verše někdy naivní, ale upřímné, přemýšlivé, něžné a poetické.
Kompas ovšem jako autorské divadlo proslavila, zejména tzv. panoptika. Už při uvádění pořadu U nás jaro nekončí, kde byla řada satirických výstupů, autoři zjistili, že nejlépe zabírá satira naměřená ke konkrétnímu problému. „V té době už Lelkova skupina z Liberce šila pořady přímo na míru místních poměrů a svou zasvěceností i bezprostředností strhovala obecenstvo. Také v rozhlase i v tisku jsme poznávali možnosti adresné satiry, humoru, jemuž smích není cílem, ale prostředkem. A tak nás zaujala myšlenka, zda bychom se něčeho podobného nemohli odvážit i s našimi omezenými možnostmi,“ rekapituluje Horáček vznik „panoptikálních okének“, která přibližně od roku 1958 významně oživovala tvorbu Kompasu.5) Poprvé se objevila v další úspěšné estrádní revui s názvem Plnou parou. Koláž z malých jevištních forem vycházela z jednoduchého, avšak vděčného nápadu - námořnického ladění celého děje počínaje scénou a kostýmy a komickou dvojicí konče. Šlo o dva „námořníky“ - hubeného, vyčouhlého Láďu a dobromyslného cvalíka Maxe, kteří se v neckách plaví po Jizeře k mysu Dobré nálady. Zvolený styl, který tak trochu kopíroval forbíny Voskovce a Wericha a inspiroval se také pořadem Darka Vostřela a Jiřího Šaška Vzhůru po Rio Botičo (Rokoko), se ukázal jako mimořádně vděčný pro přirozený kontakt s diváky. K živé komediálnosti přispěly i revuálně laděné taneční výstupy, na hudbu Jaromíra Horáčka, živá studentská kapela, které se ovšem říkalo „rytmická skupina“. Vrcholem revue byla ovšem již zmíněná panoptika. Ta, jak píše Jaromír Horáček „spolehlivě rozbouřila sál“6)
Šlo o krátké scény, které se pro každé představení psaly nově a začínaly vystoupením „hlasatelky“ v maketě televizní obrazovky. Panoptika psali studenti a i díky nim vznikl již uvedený Kroužek začínajících autorů - KZA. „Měli jsme dejme tomu vystoupit v Modřišicích. Štáb se scházel každé pondělí k večeru. Pověřil dva členy vedení. Ti se předem rozjeli do vesnice. Mluvili se sousedy, ptali se, nač lidé hubují, ohlásili se na Národním výboru a vždycky přivezli deset, patnáct i víc kritických námětů. Vybral jsem nejvděčnější, přepsal s průklepy na stroji a rozdal našim adeptům. Vždycky se několik věcí chytilo. Co nevyužili, hleděl jsem využít sám. Nebylo to stereotypní. Přicházeli jsme na nové a nové formy. Nejčastěji scénky, či kuplety na známou notu, někdy dokonce s původní melodií, hodil se epigram, anekdota, vděčné ironické minipohádky, pantomima, dokonce i módní pseudopřehlídka umožňující účinné narážky. Panoptikum uvozovalo před sebou kvarteto, pro něž jsem na rytmus a melodii Blues pro tebe napsal motivující text.“7)

Jdeme zvát vážené publikum
Právě začíná panoptikum
Tu ve vitríně každý hledá
Co se jinde spatřit nedá
Čili zkrátka, co je málem unikum

Píseň jak křemínek zakřeše
S veselou do proudu veteše
Jen prosím račte s naším kolotočem
Kde se zpívá o tom, o čem
Zpívají si vrabci na střeše8)

V letech 1958-1961 tak vzniklo množství drobnějších satirických útvarů, které tepaly tzv. nešvary socialismu. Jejich divácký úspěch spočíval hlavně v tom, že vycházely z místních poměrů. Šlo o hnůj, který zůstal na návsi, o byrokratické zádrhely, které komplikovaly pracovní nadšení, špatné zásobování, drobné podvody, nezametené chodníky, neodklizené bouračky, léta neopravované stavby. Dnes se podobná kritika jeví téměř komicky, ale na počátku šedesátých let šlo de facto o první veřejné pranýřování nedostatků, byť v regionálním rozměru. Kupodivu někdy i po takovém zásahu došlo k nápravě. „Do velké politiky jsme se nepouštěli, narážky a kritický postoj stačil, dál už jsme nemohli jít“ popisuje Horáček limity socialistické satiry.9) Nicméně panoptika byla mimořádně úspěšná a přes sto textů vydalo jako přílohu Ochotnické divadlo pod názvem Právě začíná panoptikum. Další výběr O čem vrabci štěbetali vyšel jako příloha Osvětové práce a konečně je publikovalo i Krajské nakladatelství v Liberci (Estráda radostného mládí 1960) Panoptika po třech let skončila velmi přirozeně, najednou bylo až příliš zjevné, že jde o vady systému a nikoliv o drobné nešvary. „Čím dál víc jsme cítili, že kolem nás jde o víc než o padající omítky, nezametené chodníky a podpultové zboží v krámě.“10)
Revue Plnou parou postoupila do ústředního kola STM v Brně, kde získala první cenu a rozhlas i televize dokonce natočily její krátký sestřih. Kompas měl slávu, z kraje přišel finanční příspěvek a soubor se rozhodl využít jej na cestu k moři do Rumunska. V letovisku Mamaia pak revui celkem třikrát s ohlasem uvedli. Soubor přitahoval i studenty z jiných středních škol v Turnově - z ekonomické, šperkařské, ale i z liberecké strojní fakulty. V souboru také začínali dva posléze profesionální herci Václav Knop (absolvent DAMU, v angažmá například v Činoherním studiu Ústí nad Labem) a Hynek Pech (angažmá Hradec Králové). Pravidelná a zjevně obohacující byla i spolupráce se soubory několika gymnázii - v Boskovicích, Pardubicích, Jilemnici a s Divadélkem Kapsa, které fungovalo při gymnáziu v Karlových Varech. Kompas jezdil prakticky do všech možných vesnic, vesniček a městeček v okolí Turnova, o čemž svědčí stohy účtů za dopravu, zápisů z jednání a další četná korespondence s místní samosprávou.11)


NA HRANICÍCH MOŽNOSTÍ AMATÉRSKÉHO DIVADLA
Dalším významovým i stylovým posunem v tvorbě souboru byla inscenace Májová romance v režii Karla Kříže, která vznikla k 15. výročí osvobození. Šlo o dramatizaci povídek několika autorů, které tematicky spojovaly osudy mladých lidí v době od mnichovského paktu, tedy předvečeru druhé světové války až po Pražské povstání v roce 1945. Jaromír Horáček napsal na úvod, vlastní text a intermezzo a inscenace měla celkem pět částí, které tvořily povídky Alexeje Pludka (Dvě okna do dvora), Marie Majerové (Alenka píše deník), Bohuslava Březovského (Železný strop), Petera Karvaše Píšťalka a vzpomínky rudoarmějce (Zlatá Praha). V inscenaci se podařilo vybudovat nostalgickou a lehce zjitřenou atmosféru, v níž se jednotlivá minidramata zajímavě propojovala. Na ústřední přehlídce STM získala Májová romance druhé místo. Porota měla výhrady k obsazení, údajně vadilo, že mladí lidé hráli postavy, jejichž charaktery nemohli obsáhnout životní zkušeností. V dalším roce Kompas uvedl poetický kabaret Kouzla nejsou čáry (režie Karel Kříž a Ladislav Rybišar). Ústřední postavou byl kouzelník, který komentoval své triky a uváděl námětové části. Kabaret měl i nápadité výtvarné řešení Karla Kříže - šikmu, nad kterou visel rám s provazy. Ten zrcadlově vytvářel dojem šikmého stropu. Kabaret se hrál i na Pražském hradě a na Haškově Lipnici, krátký sestřih opět pořídila televize.
V té době se už budovala stálá scéna Kompasu. Vznikla svépomocí ze starého krámu a sál pro sto diváků nesl název Scéna mladých. “Vztah k souboru byl v té době tak intenzivní, že jsme během jediných prázdnin odpracovali na těchto úpravách každý v průměru 15 půldnů,“ líčí Horáček budování scény. Brzy vznikl nápad hrát pravidelně, což se ujalo, a i přesto že Turnov měl tehdy 12 000 obyvatel, zájem byl stále dostačující. Nicméně pravidelné hraní kladlo obrovské nároky na čas, postupně se ještě doplnil repertoár a dvě sezony se hrálo několikrát do měsíce. Vydávaly se programy a plakáty, a to vše v konečném výsledku znamenalo, že Kompas se dostal na hranice možností amatérského divadla. Kolem studentských režisérů Kříže a Rybišara se utvořily dílčí štáby a toto rozdělení sil vnitřnímu životu souboru příliš neprospívalo. Vystupování na stálé scéně už nemělo takovou romantickou přitažlivost a postupně přestávalo působit i kouzlo vlastního divadelního prostoru.
Již před vybudováním stálé scény vycházel i souborový věstník, který informoval hlavně o dění v souboru a uveřejňoval různé publicistické útvary, například divadelní slovník, kde se vysvětlovaly divadelní pojmy, nechyběly ani rozhovory zprávy odjinud apod. Například číslu z 15. 10. 1962 dominují plamenné výzvy k rychlému dokončení prací, aby mohla být otevřena Scéna mladých, dále je zde rozhovor s režisérem inscenace Tlustý pradědeček Karlem Křížem s titulem Aby tlustý pradědeček nebyl hubený, který docela dobře dokumentuje studentský styl psaní:
Já: Chceš ho tedy krmit SUNAREM?
K. K.: Ano, pokud ovšem pod tímto pojmem rozumíš totéž co já, tj. SUNAR - Společně Upraveno, Napsáno a Realizováno. Podtrhuji pochopitelně na začátku věty velké S, neboť o to právě jde. Divadlo je umění kolektivní a proto vždy záleží na všech, jak to dopadne.
Já: Abychom se vrátili k počátečnímu Sunaru: Chceš ho používat také proto, aby byl nakonec lehce stravitelný dětem?
K. K .: Nechtěl bych totiž, aby musel být nesnadno stravitelný Rozuměj. Nebude to elektrický vláček za pět tisíc a rozbitý za pět minut a aspoň doufám, ale prostá veselá hra pro nejvděčnější publikum. Tím ovšem zdaleka nevylučuji technické možnosti Scény mladých.
Já: Nakonec tvé přání k hercům a štábu TP - nebo ještě lépe vzkaz Pradědečka, Pošťáka a Kouzelníka, kteří hru tvoří
K. K. : Aby SUNAR nebyl Souhrnem Universálních Nesmyslů a Recesí.12)

Tlustý pradědeček byl dramatizací tří pohádek Josefa Čapka - Pošťácké, Doktorské a Loupežnické. Písničky k nim napsal Jaromír Horáček a v režii Karla Kříže vznikl hravý, poetický muzikál pro děti, inscenace měla v mnohém ohledu profesionální parametry a naznačovala i jakým směrem se bude ubírat styl budoucího profesionála. Obsáhla leccos z jeho typické imaginace a múzičnosti a měla také velký ohlas u dětského publika. Šlo o Křížovu poslední práci pro Kompas, neboť v té době už studoval pražskou DAMU, zatímco Rybišar, další ze studentů, které Kompas nasměroval na profesionální divadelní dráhu, ještě zůstával. Předčasně zemřelý Ladislav Rybišar (1941-1993), navzdory tomu, že pamětníci jej označovali za tvůrce s velkým citem pro mizancénu, nakonec po absolvování DAMU zakotvil v rozhlase, nejprve v krajských redakcích, v Hradci Králové, v Ústí nad Labem, v Liberci a nakonec působil v Praze.
Na repertoár Scény mladých přibyly i dvě inscenace, které vznikly v režii Ladislava Rybišara v roce 1962 - Dům z písku a Orbis Pick-tus. Dům z písku měl podtitul Barevné vystřihovánky pro velké a šlo opět o koláž ze současné poezie, která se blížila lyrickému kabaretu, v němž se pracovalo s metaforou a symbolem a černobílou výtvarnou stylizací. Pořad doprovodily besedy o poezii a výstava. Orbis Pick-tus, byl výborem ze satirické tvorby J. R. Picka a Miloše Macourka. Šlo opět o kabaretní formu s otevřenou strukturou, která kombinovala text-appealové prvky, činoherní, hudební a taneční (pantomimické) výstupy. Apelativní, satirický ráz textů - bajek a rébusů vystihlo dynamické aranžmá, dobře zakomponované byly i vstupy živého studentského orchestru. Výrazná divadelnost se objevila i ve světelných efektech a atmosféře. Inscenaci ocenil i J. R. Pick, který Kompas pozval do Prahy na dvě vystoupení - do Paravanu a do Semaforu. Rybišarův Orbis Pick-tus a Křížův Tlustý pradědeček představovaly vyvrcholení činnosti Kompasu a víceméně uzavřely nejprogresivnější etapu jeho vývoje.

ZPĚT K DIVADLU POEZIE

To už se formovala skupina mladších studentů - Petr Kučera uvedl pod názvem Objevy montáž z veršů Jaromíra Horáčka a drobných studentských próz. Objevy Kompas uvedl také na Wolkrově Prostějově, kde žádné ocenění nezískaly, důvody Horáček viděl ve střetu dosavadní poetiky s novými proudy současné dramatiky. „Naivní projev mladých veršovců, herců i začínajícího režiséra (i když talentovaného a citlivého) byl těžko souměřitelný s vítěznými soubory, vedenými profesionálními umělci. Byl odlišný i od jejich básnických předloh, nesených tehdy už nástupem absurdního divadla, které je pro interprety na jevišti se teprve rozbíhající sotva nosné a únosné. Přesto jsme se k Objevům i později nejednou vraceli.“13)
Ladislav Rybišar se s užším kroužkem ještě pokusil nastudovat Linhartové Prostor k rozlišení, projekt však zůstal nedokončený. Hlavním důvodem byl sice nedostatek času a Rybišarovo dojíždění, ale Horáček přiznává, že si realizaci náročného textu a divácké přijetí neuměl představit. Ze zcela jiného stylu vycházel de facto poslední celovečerní pořad Písničky bez premiéry, hudbu pro něj napsali Pavel Dvořák a Milan Řež, texty Vladimír Burjánek. Recitál měl úspěch, písničky byly vtipné i melodicky osobité S režií si tvůrčí tým příliš hlavu nelámal, sázel především na improvizaci a bezprostřednost, která bavila diváky i je. Evidentně šlo o další vývojový směr, který byl odklonem od předchozího snažení reprezentovaného Křížem a Rybišarem. To si uvědomoval i Jaromír Horáček, který napsal, že vytčený úkol představení splnilo. „Písničky doprovázené novou kytarovou skupinou si získaly značnou oblibu a s některými z nich se setkáváme i na snímcích Československého rozhlasu. Nešlo tentokrát o texty hluboce filozofické. Vznikaly jako vědomá antiteze našeho předchozího hledání, ale přece je na nich patrné, že autoři prošli jemnou školou divadla poezie…“14)
V roce 1963 se Jaromír Horáček stal ředitelem turnovského gymnázia a SVVŠ a nebylo v jeho silách vést školu i soubor. Velmi záhy došlo k odklonu od divadelní tvorby, která směřovala k promyšlenější inscenační stavbě a až do roku 1970, kdy Kompas zanikl, se vesměs uváděly jen pásma poezie a písní. V té době se také v souboru střetávaly dvě linie. Jednu reprezentoval přístup Ladislava Rybišara, který usiloval o inscenační preciznost a inklinoval k náročnějším experimentům. Byl kladně hodnocen u kritiky a také měl úspěchy u náročnějších diváků, ale větší ohlas jeho poslední režie neměly. Nejnáročnější byla filozofující Modrá chryzantéma spojující „malá dramata“ Karla Čapka, Jiřího Marka a Miroslava Holuba. Inscenace, na níž se externě podílel i Karel Kříž, usilovala o nový, nezvyklý tvar a ověřovala další možnosti jevištní stylizace. Písničky byly opět dílem Jaromíra Horáčka a byly přijaty velmi dobře, například Song o modré chryzantémě. Představě zastánců druhé linie vyhovoval nejvíc styl Písniček bez premiéry. Režijní uchopení pro ně nebylo až tak důležité, vyznávali kouzlo uvolněného nespoutaného projevu. Také poukazovali na to, jak časově náročné je udržování provozu stálé scény, mluvilo se o tom, že jakási „institucionalizace“ Kompasu změnila původní nadšení v povinnost.
Horáček už po nástupu do ředitelské funkce řešil jiné úkoly týkající se modernizace školy a aktivita Kompasu byla minimální, nakonec se utlumila i činnost Scény mladých (1967). Byl to v podstatě přirozený vývoj, neboť studenti, kteří soubor profilovali, odcházeli. Poetika, jež byla určující pro vrcholné inscenace souboru v letech 1957-1963, postupně odeznívala a nepodařilo se nastartovat adekvátní změny. Tvorba souboru stále více směřovala k pásmům převážně studentské poezie a písní, taková byla Sonatina pro mrkací pannu a Pohádky pro večerníček s účastí Václava Čtvrtka a Radka Pilaře.
Šest, sedm let je ovšem doba, po které přichází stagnace i v profesionálních divadelních organismech. Kompas měl svá specifika amatérského souboru, a přesto dokázal v tak relativně dlouhém období kontinuálně pracovat. V závěru šedesátých let se různě objevovaly narážky typu „Kompas spí“ a soubor se „udržoval“ především poezií. Není jasné, kudy by se ubíral v následujícím desetiletí, neboť bylo zjevné, že v této fázi potřeboval novou inspiraci a energii. Události ale nabraly rychlý spád. V roce 1968 objevil Jaromír Horáček na chmelové brigádě v Jimlíně polorozbořenou zámeckou kapli. Studenti ji uklidili a uspořádali v ní večer poezie při svíčkách, který všechny okouzlil svou autentickou náladou. O rok později studenti chtěli poetické hrátky s kaplí zopakovat. Opatřili si rakev, úbory funebráků a na první výročí sovětské okupace připochodovali na nádraží. Následovalo udání, že studenti se svými pedagogy chtěli pohřbívat demokracii, Horáček a dalších pět kantorů muselo ze školy odejít. Ještě předtím, v červnu 1970 se ale na nádvoří zámku Hrubý Rohozec u Turnova uskutečnil poslední velký pořad Kompasu s názvem Mandragora. Byla to koláž z veršů a písniček v podání živé kapely, na stěnu zámku se promítaly diapozitivy a charakter večera byl vysloveně demonstrativní, šlo o jakýsi studentský protest, který zdaleka nesměřoval jen proti vyhazovu pedagogů, ale odmítal i manýry nastupující normalizace. Jaromír Horáček odešel na turnovskou střední zdravotnickou školu, kde po krátké pauze založil nový soubor s příznačným názvem Mandragora…
Přes pět set vystoupení, dvanáct inscenací, natáčení v rozhlase i televizi, vlastní scéna, časopis, zájezd do Rumunska, to je jen výčet aktivit jednoho amatérského souboru, který svou originalitou i nasazením překročil hranice okresního města. Význam Kompasu však nedokládá jen jeho faktografie, ale spočívá i v tom, co nelze přesně zdokumentovat a vyjádřit - Jaromír Horáček během svého dlouholetého působení naučil své studenty mít rád divadlo a literaturu a ukázal jim, co to je tvořivá práce a jak může člověka obohatit.
Kompas se přirozeně vřadil se do proudu, jenž je označován jako hnutí malých jevištních forem a prosazoval se od konce padesátých let stejnou měrou v profesionálním i amatérském divadle. Bylo tak trochu souhrou náhod, jak se která scéna etablovala a vyvíjela, tvůrčí potenciál, schopný autorského vyjádření Kompasu nechyběl, ale soubor stále zůstával v podmínkách studentské aktivity a k případné profesionalizaci chyběl čas i vůle. Právě ve studentském prostředí ale tkvěla jeho původnost a výběr prostředků. Soubor od doby, kdy se datuje jeho pravidelná divadelní tvorba, samozřejmě inklinoval k inscenačním formám typickým pro zmíněné hnutí - poetický autorský kabaret, scénická montáž a koláž, malý muzikál a zejména pak divadlo poezie, které svou divadelností jasně překračovalo meze recitace. Tyto formy samozřejmě využívaly určité žánrové rozvolněnosti, která byla zdrojem originality. Autoři se rekrutovali ze souboru, případně se podíleli i další studenti školy. Mnohé scénáře vznikaly kolektivně a formou improvizace. Režiséři svou nezkušenost vyvažovali intuicí a fantazií, byli zároveň často i scénografy a práce v malém prostoru bez technických vymožeností jim vlastně byla velkou inspirací, postupně se učili využívat výtvarné znaky, pracovat s metaforou. V Kompasu se od prvních pokusů o inscenační tvar chápala funkce režiséra v tradičním významu. Jako autority, která určuje styl a výslednou podobu, princip kolektivní tvorby dostal šanci až v závěru jeho existence.

POZNÁMKY
1) Horáček, Jaromír: Výchovná práce v souboru. Hradec Králové, Krajský pedagogický ústav 1968.
2) Horáček, Jaromír: Osobní kronika – rukopis.
3) Návrh seznamu členů Divadélka Kompas - rukopis. In: Gymnázium Turnov - Estrádní soubor SVVŠ Turnov Kompas. 5 částí - nezpracováno. Archiv Muzea Českého ráje v Turnově.
4) Burjánek, Vladimír: Kompas. In: Almanach 60 let střední školy v Turnově. Turnov, SVVŠ 1968.
5) Horáček, Jaromír:Výchovná práce v souboru. Hradec Králové, Krajský pedagogický ústav 1968.
6) Horáček, Jaromír: Osobní kronika – rukopis.
7) Horáček, Jaromír: Osobní kronika – rukopis.
8) Právě začíná panoptikum, sestavil Jaromír Horáček, In: Ochotnické divadlo č. 10 (příloha).
9) Horáček, Jaromír: Osobní kronika – rukopis.
10) Horáček, Jaromír: Osobní kronika – rukopis.
11) Gymnázium Turnov - Estrádní soubor SVVŠ Turnov Kompas. 5 částí - nezpracováno. Archiv Muzea Českého ráje v Turnově.
12) Estrádní večerník čtrnáctideník divadélka Kompas 15. 10. 1962.