Texty: AS 2004, č. 3, s. 35 - 36. Anna Ratajská.

Klicperovy divadelní dny v Sadské

Klicperovy divadelní dny v Sadské se letos konaly od 23.4. do 25.4.2004. V porotě jsme se sešli ve složení Kateřina Baranowská, Josef Horák a Anna Ratajská. O postup na Krakonošův divadelní podzim se ucházelo pět souborů. Byl tu tudíž předpoklad, že by se mohlo objevit něco zajímavého. První představení v pátek večer tuto naději potvrdilo. Soubor z Libochovic přivezl Stroupežnického Naše furianty. V úpravě Miroslava Macháčka a režii Jaroslava Kodeše odehrál velmi kvalitní představení. Nemluvím tu o divadelním zázraku, ale ten ani nikdo nečekal. Soubor se nepokoušel o žádné nové vidění předlohy, naopak naplnil tu stávající jak jen to bylo nejlépe možné. V tom vidím největší plus. Přirozená schopnost jevištní existence, čitelně a dobře vybudované situace a vztahy a především jevištní pravdivost a fortel konvenující s tématem i žánrem, pokládám, spolu s vydařenou hudební složkou, za největší klady představení. Nicméně zádrhel tu byl. Nevím, jestli už v režijním výkladu nebo později při realizaci inscenace. Ale trochu se vytrácelo, zvlášť ve střední části, ono směšné furiantství. Další důležitou věcí, na kterou by ještě stálo za to se soustředit, je konflikt vznikající z objevení paličského listu. Napětí a tempo, které by mělo ruku v ruce s tímto objevením a následným řešením nastat, se tu jaksi nekonalo. Spíš jen proběhlo v textu, a to je rozhodně málo. V tomto bodě představení temporytmicky a významově ztrácí. Celková vybavenost souboru je ale na takové úrovni, že by neměl být problém toto dořešit a dopracovat.
Sobota nám pak všem vzala trochu vítr z plachet. Dopolední představení odehrál soubor V.O.S.A. z Vestce. Mladý, teprve druhou sezónu existující soubor si vybral hru Františka Ringo Čecha Dívčí válka. A právě už ve výběru textu je největší problém. Snad by se někdy někde našel někdo, kdo by si s tímto dílkem dokázal poradit. Budu-li upřímná, neumím si to představit. Snad by se dalo použít téma, snad i žánr travestie, jíž tato hra je, pokud se vůbec nějak dá zařadit. Soubor toto na samém začátku i naznačil, když jako expozici předvedl autorský forbínový dialog. Bylo to vtipné, hravé, současné, ale bohužel krátké. Dále už následovala interpretace původního textu tak, jak ho známe. Vulgární humor, který si nabubřele klade nárok být nazýván lidovým. Soubor je režijně i herecky velmi nezkušený a bylo by to patrně znát i v předvedení jakékoli jiné předlohy. V tomto spojení s Dívčí válkou bylo vše daleko patrnější a bylo nám z toho smutno. A tak doufám, že tahle skvělá partička si příště vybere možná opět nějakou veselou hříčku, leč kvalitnější.
Na odpolední představení jsme se dost těšili. Text Normana Robbinse Hrobka s vyhlídkou se nám po přečtení zdál být dobře hratelný a věřili jsme, že pokud soubor bude respektovat, co autor napsal a jak to napsal, tak máme spolu s diváky šanci se bavit. Všechno bylo jinak. Ačkoli bylo již v programu avizováno, že v podání souboru Zornice Maršovice uvidíme černou komedii, což je žánr velmi vděčný, nedělo se tak. S dávkou dobré vůle mohlo jít snad o detektivku. Charaktery postav byly mnohde pouze načrtnuty, stejně tak vztahy mezi nimi. Celé nedorozumění ohledně toho, co se vlastně hraje, začíná výtvarnou a světelnou složkou představení, které nenabízí žádnou, nebo spíše mylnou atmosféru. Překvapením je postava Dory v podání Jiřiny Hrebičíkové, která celou hru předvádí naprosto přesnou rozkošnou figurku právě z černé komedie. Tím ostřeji pak vylézá na povrch všechno ostatní, co se žánrově zcela míjí. Nesmějeme se, nebojíme, zůstáváme nedotčeni. Škoda.
Večerní představení, které uzavřelo divadelní sobotu bylo smutnou tečkou dne. DS Bystřice u Benešova zahrál divadelní prvotinu Jana Míky, jinak autora televizního seriálu Život na zámku a také známé Šípkové Růženky. Soubor je s autorem v přátelském kontaktu a cítil se potěšen, že mohl jako první uvést jeho divadelní hru. Tady snad může být původ omylu, které se prostě stávají. Nehodlám hodnotit kvality mediálních předloh pana Míky. Avšak tento počin, jenž jsme zhlédli, je cosi, pro co jsme jen těžko hledali pojmenování. Shodli jsme se nakonec, že hra Věčně tvá nevěrná by snad mohla obstát, byla-li by pojata jako bakalářský příběh nebo estrádní scénka. V tomto případě nevalná zápletka s ještě nevalnější pointou trvá kolem dvou hodin, a to se skoro nedá vydržet. Přičemž, stejně jako všechny soubory předtím i tento se skládá z příjemných a pro divadlo zapálených lidí.
V neděli v deset hodin dopoledne se ozvaly pekelné zvuky a na forbíně probíhá úvodní dialog pohádky Ženich pro čertici, kterou právě začal hrát domácí soubor Klicpera Sadská. Jsem po včerejšku napnutá a ostražitá. Postupně napětí opadává a dostavuje se libý pocit diváka, který je vtažen do příběhu, ač je tím příběhem pohádka pro děti. Pohádka mající všechny náležitosti. Poctivě, s elánem a správnou dávkou stylizace. Nedostatky, o kterých by se dalo mluvit jsou spíše režijně technického charakteru a není jich mnoho. Navíc jsou snadno odstranitelné, pokud bude chtít režisérka na inscenaci ještě pracovat. I přes překážky v podobě nutnosti hrát pohádku bez jedné postavy, již předepisují autoři H. Lisická a J.M. Bourek, a jinou, mužskou postavu nahradit herečkou, si soubor poradil a všechny nás potěšil. Bylo to nesporně druhé nejlepší představení přehlídky.
A tak tedy shrnuto a podtrženo. Začátek a konec přehlídky byly divadelně naplněny, prostředek byl takový jaký byl. Není každé představení posvícení.
Anna Ratajská