Texty: Jihlava, AS 2004, č. 3, s. 66 - 67. rozhovor Lenka Lázňovská.

JAK ŽIJE DE FACTO MIMO

Jedním ze souborů, které na sebe v posledních několika letech výrazně upozornily, a to dokonce ve třech oblastech (autorské činoherní divadlo, divadlo dospělých pro děti a divadlo poezie), je jihlavský soubor De Facto Mimo. Také v letošní sezóně má už v kapse nominaci na Jiráskův Hronov z loňské Popelky. Působí ve vlastním prostoru a způsobem práce není opravdu běžným souborem. Na to, jak soubor vznikl, jak žije a co má v plánu, jsme se na Divadelní Třebíči zeptali členky vedení Dáši Brtnické. Rozhovoru se nebránila a dokonce řekla, že jistou medializaci vítá, neboť ji potřebují. Byť jde o soubor zatím v mnohém výjimečný, určitě může být cestou k nezávislé scéně, což je v zahraničí jev uprostřed mezi amatérským divadlem a zřizovaným profesionálním souborem s jistou pevnou dotací.
Dášo, kdy soubor vznikl?
V roce 2000. Tehdy vzniklo registrované občanské sdružení a já jsem získala do pronájmu prostor. Hned vysvětlím, jak to spolu souvisí. Když jsme začali dělat divadlo do nekukátkového prostoru, museli jsme najít, kde by se dalo realizovat to, čemu dnes říkáme projekty. Tak dlouho jsem chodila na magistrát za úředníky, až se podařilo objevit dílnu bývalého OPBH, kterou se město pokoušelo pronajmout k podnikání. Prostory ve dvoře však nikdo nechtěl. V okamžiku, kde je získala do pronájmu, jsme založili sdružení, které tak mělo kde působit.
Za jakých podmínek jste prostor získala ?
Pronajali mi to na deset let se symbolickým nájem 1000,- Kč ročně s podmínkou, že tam provedeme stavební úpravy. Takže jsme se do toho vlastníma rukama pustili.
Co jste dělali?
Vybourali jsme příčku, přestavěli záchod, natřeli všechno na černo, konkrétně tu místnost, v níž jsme chtěli hrát.
Kde jste na to vzali peníze?
Už jsem to někde říkala. Zní to hrozně. Prodala jsem auto, něco se zaplatilo z toho. Hodně jsme si udělali sami s minimálními náklady. Fyzickou prací se na tom podílelo tak deset až dvanáct lidí. Máme spoustu fotodokumentace a krátký dokument vysílal televizní Salón moravský. Dnes je zajímavé vidět dramatika, režiséra, scénografa Martina Koláře se sbíječkou. Takhle jsme začínali. Podařilo se nám přesvědčit řadu přátel, takže jsme něco pořídili sponzorsky. To ale neznamená, že to stačilo. Spoustu věcí jsme nezvládli a dnes ten prostor není v takovém stavu, jak bychom potřebovali. Máme starý kotel, špatné rozvody apod.
Počítáte s tím, že se investice vrátí?
Nemyslím si, že to bude návratná investice. Spíše bych byla ráda, kdyby si nás někdo všiml (myslím si, že se nám aktivity daří) a zapojil se buď tím, že by nám to pomohl dokončit, nebo by se našel jiný odpovídající prostor.
Takže hledáte investora nebo architekta či podílníka?
Všechno je možné. Potřebujeme buď investici nebo technickou spolupráci např. architekta, projektanta nebo najít další prostor. Začali jsme jednat s magistrátem, je to zatím na dobré cestě, uvidíme. Jistě možnou alternativou je, že se o prostor, to je o náklady podělíme s někým jiným.
Z časového hlediska jste všechno zvládli poměrně rychle.
Podařilo se dát správné lidi na správné místo, takže za relativně krátkou dobu to začalo dobře fungovat.
Jako občanské sdružení můžete využívat granty z veřejných zdrojů. Vím, že jste uspěli v grantovém řízení Ministerstva kultury. Daří se Vám i na kraji a ve městě?
Daří. Např. na letošní rok nám město slíbilo příspěvek na Jihlavské kulturní léto, na část venkovní přehlídka divadel. S touto aktivitou jsme začali už dlouho před tím než jsme získali vlastní prostory. Pokud projekt získá podporu Ministerstva kultury, pohlíží se na něj jinak. Má větší šanci uspět v dalších grantových řízeních a lépe se dá prezentovat veřejnosti.
Vím, že pořádáte krajské postupové přehlídky, festival slovenských divadel apod. Můžete představit ještě nějaké další projekty?
Hlavní činností jsou vlastní inscenace.
Kolik jich v současné době máte?
Myslím, že čtyři nebo pět. Funguje to tak, že spolek tvoří několik skupin kolem osobností, které pracují na vlastních věcech. Nejvýraznější postavou je Martin Kolář. Má vzdělání, talent, je schopný hru napsat, režijně a výtvarně zpracovat, má vztah k činohře i k loutkovému divadlu. Pořád slyšíme, že nejsou hry ze současnosti a přitom Martin je píše. On není z hlediska marketingu průbojný, což je škoda. Určitě by se mohl prosadit jako autor. Podle mého názoru je Hukot 4 na úrovni Žiju s věšákem a čepicí. René Levínského či her kladenského V.A.D., které pronikly na profesionální scény. Ostatně Hukot 4, byť naráží na elektrárenskou loby a na fakt, že např. ČEZ sponzoruje řadu divadel, dává jedno brněnské divadlo.
Skupina M. Koláře se věnuje autorskému činohernímu divadlu a divadlu pro děti. Poměrně úspěšné jsou z hlediska národních přehlídek i další dvě skupiny…
Skupina kolem herce Horáckého divadla Petra Soumara, který pochází z plzeňské líhně divadla poezie Aleny Dvořákové, uspěla už svou první inscenací právě tohoto druhu. Loňský Románek se po úspěchu na Wolkrově Prostějovu dostal na JH. O nějaké drobnější věci, jako byla Voda na kafe a další, se pokouším já. Dveře jsou otevřeny i dalším zájemcům. Vím, že doba je složitá. Tvořit mohou studenti, pak jsou lidé hodně zaměstnaní a nakonec přicházejí starší, kteří už vědí, že život není jen práce.
Nežárlí na sebe jednotlivá tvůrčí uskupení?
Myslím, že nikoliv. Skupiny se jednak prolínají a já vím ze sportu, že důležitý pro družstvo je nejenom první, ale i druhý, který na prvního tlačí a postrkuje jej a zároveň sám touží po úspěchu. Mně vyhovuje, když se Martinovi daří a je pod tlakem.
Co když na přehlídce neuspějete?
Ne každá inscenace musí uspět. To není důvod, aby nepokračovala, pokud samozřejmě její aktéři chtějí a domácí diváci na ni chodí.
Kolik máte členů?
Oficiálně zaregistrovaných asi 35, tvůrčí jádro tvoří tak 12 lidí. My ale nefungujeme jako klasický soubor. Myslím to tak, že má-li soubor 20 lidí, hledá hru pro 20 osob. Buď mají režiséra, nebo si ho najmou. My jsme od počátku říkali, má-li někdo režijní ambice, vybere si látku a vybere si lidi. Nevadí, že je najde na ulici nebo v hospodě. Důležité je, že se s nimi domluví a všichni mají chuť. Tito lidé k nám nemají žádné závazky, nemusí se stát členy sdružení.
Takže členové nemají žádné povinnosti?
Příspěvky nemáme a členství je oboustranně bez závazku. Kdo chce být členem, je, když jej někdo potřebuje do projektu, tak ho osloví. Může se zapojit, ale nemusí. Nic se neděje. Myslím si, že tato forma je pro mladé lidi zajímavější než organizovanost.
Spolek má patrně nějakou formální strukturu?
Máme tříčlenné vedení, to je Martin Kolář a já a ještě Jiří, což je také zakládající člen.
Takže jste spíše scéna než soubor?
Souhlasím, jsme volné seskupení lidí, které spojuje zájem o naše aktivity. Před velkými projekty oslovujeme i řadu dalších lidí mimo spolek. Např. když jsme vloni v létě dělali obrovský projekt s divadlem Tejp a mimo jiné jsme z věže sv. Jakuba spouštěli na náměstí loutku v životní velikosti.
To bylo k nějaké historické události?
V Jihlavě se každoročně koná tzv. havířský průvod. Havíři, to je asi 150 kostýmovaných dětí, představujících různé havířské profese, vycházejí z katakomb na náměstí. Je to více než stoletá tradice připomínající těžbu stříbra a někdejší slávu města. K tomu M. Kolář připravuje různá oživení opírající se o historické prameny. V loňském roce jsme chtěli připomenout rovněž historickou událost z roku 1581, kdy středověký kejklíř vystoupil na věž sv. Jakuba, po laně sjel dolů a na kotouči vezl dítě. Vyrobili jsme loutku a realizovali kolem toho asi týdenní atrakci podle scénáře M. Koláře, začínající příjezdem maringotky a vrcholící výstupem kejklíře. Hrála se různá divadla, konaly se koncerty, vařila se polévka pro chudé a rozdával dukát.
Své inscenace hrajete ve vlastním prostoru. Jakou má kapacitu a jak často hrajete?
K nám se vejde asi 60 lidí. Podle Výroční zprávy mi vychází, že hrajeme mimo prázdniny 60 představení, což je více než jedno týdně.
Vy sice neplatíte měsíční nájem, ale musíte hradit energie. Z čeho, ze vstupného?
Jak se nám to podaří. Někdy to hradíme z grantu magistrátu, což je cca 60 až 80 tis. Kč. Pokud nám to smlouva dovolí. Jindy dotaci použijeme na inscenace a energii hradíme ze vstupného. Inscenace děláme pořád hodně levně. Samozřejmě bychom si rádi něco nechali vyrobit, na to ale stále nemáme.
Do spolku jste vložila vlastní peníze, vkládáte do toho i hodně práce a času. Nelitujete toho?
Rozhodně nelituji, na druhé straně bych se ráda věnovala pouze této činnosti. Ideální by bylo, kdyby spolek mohl mě a Martina zaměstnat. Já mám na to v současné době docela málo času. Pracuji totiž pro divadlo v Českých Budějovicích. Snažím se to propojovat a projekty realizovat v obou místech jako např. minifestival ke 440.výročí W. Shakespeara.
Pokud tomu rozumím, vidíte budoucnost souboru ve statutu nezávislé scény?
V případě, že uspějeme v dobudování našeho prostoru, případně získáme jiný, budeme hledat cestu k profesionalizaci našeho souboru zejména jeho vedení. V našem prostoru se už pokoušelo existovat nezávislé divadlo Tejp s projektem Edisoni.
Myslíte si, že u nás opravdu existují nezávislá divadla?
Jsou v Praze a v Českých Budějovicích. To je všechno. Tato forma má právo na život, jen to zatím společnost neumí ošetřit. Např. v grantové politice. Pojem nezávislé divadlo tam nenajdete, nebo pouze výjimečně. Tou výjimkou je městská část Praha 7, která ve svých grantech s tímto pojmem pracuje. Vím, že v Praze jdou cestou transformování divadel na obecně prospěšné společnosti. Jsem však optimistka.
Děkuji za rozhovor a přeji Vám, aby se cesta našla.

Připravila Lenka Lázňovská