Texty: HRDINOVÁ, Jarmila: Recenze Japonské frašky Kjógen. Zpravodaj JH 2005.

MALÉ DIVADLO KJÓGENU – NAGOMI KJÓGENKAI ČR
JAPONSKÉ FRAŠKY KJÓGEN:
MNICH, KOSTRA A JEJÍ OBAL + ZLODĚJ TOMELŮ + PAPOUŠKOVÁNÍ
Já jsem jeden zdejší èlovìk
Tři pánové, jejichž jména se mi
v programové brožuře bohužel nepodařilo
objevit (a je to škoda, protože byli výborní),
zahráli v Sále Josefa Čapka tři japonské
frašky kjógen. Jejich Malé divadlo kjógenu
složené z profesionálů a poloprofesionálů
vzniklo jako důsledek dílny kjógenu konané
před pěti lety a k dokonalosti se propracovalo
pod vlivem mistra kjógenu Šigejamy Šime.
Kjógeny jsou „bláznivá slova“ - drobné
anekdotické mezihry vkládané do japonského
divadla NÓ pro odlehčení. Jsou vystavěné
na jedné základní zápletce, pracující se směšnou
situací, v níž se velice často konfrontuje
chytrák s méně důvtipným partnerem a která
ústí v předem odhadnutelnou pointu, jež je
zdrojem jistého naučení.
Nejsem odborníkem na japonské divadlo,
ale takto ke mně promlouvaly kjógeny
o mnichovi doslova opakujícím mistrova
ponaučení pro různé životní situace, o zloději
tomelů, ochotném se postupně vydávat
za vránu, opici i káně a - pro můj pocit trochu
zdlouhavější - třetí „papouškovací“ fraška.
Tři protagonisté Malého divadla kjógenu
jsou dokonalí od japonských kostýmů přes
precizní pohybovou a gestickou stylizaci až
k mluvě, která - odhlédnuto od jejich
autentické japonštiny - nápaditě převádí
do češtiny obřadnou intonační stylizaci
japonských herců kjógenu. A nedosti
na tom. Oni při vší péči o to, aby byli dokonale
japonští, dokážou využít a do svého
herectví zakomponovat i vědomí té napjaté
vibrující struny mezi japonskou a českou
jevištní mentalitou a vytěžit z ní další rovinu
komiky, aniž by se dopouštěli parodie.
„Já jsem jeden zdejší člověk,“ definuje svou
postavu opakovaně jeden z herců kjógenu.
V provedení Malého (českého) divadla (japonského)
kjógenu nabývá ta věta na významu
téměř erbovním.
Je radostné pozorovat reakce publika,
drážděného k osvobozujícímu smíchu
rozporem mezi zpomaleným pohybem
japonského herectví a věcnou logikou replik
typu „Mám naspěch“ anebo objevujícího
v předstihu před jevištěm nonsensové
řetězení nepatřičných odpovědí mnicha
z první frašky o mnichovi, kostře a jejím
obalu. Miroslav Horníček kdysi v Hovorech
H mluvil o tom, že je mu blízká anekdota,
při níž si divák musí rozbalit pointu sám jako
bonbón ukrytý v papírovém obalu, neboli
musí vykonat jistou intelektuální námahu
k tomu, aby se pobavil a ne byl pouze baven.
Při včerejších kjógenech jsem si na tuhle
větu vzpomněla. V publiku to totiž šustilo
(obrazně řečeno) rozbalovanými stanioly
point.
Radmila Hrdinová