Texty: SCHEJBAL, Milan: Recenze hry Don Juan. Zpravodaj JH 2005.

ŠUMAVSKÝ OCHOTNICKÝ SPOLEK – ŠOS PRACHATICE
JEAN-BAPTISTE POQUELIN – MOLIERE: DON JUAN
Sexuálně se zmítající
Don Juan
Molierův Don Juan patří k evergreenům
českých divadelních scén a to nejen
pro své nesporné kvality, ale i proto, že
řada výrazných režijních osobností cítila
a cítí potřebu se k této předloze vyjádřit
a svébytným způsobem ji inscenovat
(nedávno např. pražské divadlo Rokoko
v režii T. Svobody, kde je Don Juan pojat
jako pop-artová hvězda). Nejinak tomu
je i v případě režiséra Jaromíra Hrušky,
který slavnou Molierovu hru nastudoval
s Šumavským ochotnickým spolkem
Prachatice. Základním úhlem pohledu se
režisérovi stala sexualita, respektive její
proměnlivost a pomíjivost. Setkáváme se
tak s ústřední postavou Juana, který nese
evidentně prvky narcisismu, jenž mnohdy
přerůstá až v jistou zženštilost, kterou
okázale prezentuje a touto neobvyklostí
získává ženská srdce (viz např. scéna
s Perličkou a Mušličkou). Ve své sexuální
bezbřehosti nepohrdne Juan ani mužsky
vyhlížející Donou Carlou (v Hruškově úpravě
Elvířinou sestrou) či Malým bratrem Elvíry
a Carly zjevně ženského pohlaví. Stejně tak
Sganarela, sluhu Dona Juana, hraje herečka,
která však od počátku používá koncovky
mužského rodu a přitom se chová a jedná
jako žena. U této postavy je dle mého názoru
režisérova koncepce nejdůslednější, neboť
v samotném závěru inscenace herečka
sundává paruku a unisono s představitelkou
Elvíry prosí o Juanovu lásku. Tím je zřejmé,
že i ona byla kdysi v Elvířině pozici a jedině
tím, že změnila své pohlaví a stala se sluhou,
může být Juanovi nablízku. Je jen škoda, že
se s tímto motivem nepracuje důsledněji již
od samého začátku, alespoň v náznacích,
neboť je evidentní, že i Juan ví, s kým má tu
čest. Zastánci tradičních morálních hodnot
(Elvíra, Juanův otec, ale i Petřík či Pan
Neděla) pak nemají v tomto „juanovském“
světě šanci.
Takto nabídnuté výsostně
současné téma je jevištně realizováno
s výrazným zaujetím všech aktérů,
podpořeno významotvorným světelným
i zvukovým plánem. Je škoda, že drtivou
většinu inscenace se postavy pohybují
frontálně na forbíně, což odkazuje spíše
k opernímu aranžmá. To pak vede k tomu,
že herci - ať již vědomě či podvědomě
- v zásadě deklamují své názory, než
aby důsledně jednali a realizovali vztahy
v dramatických situacích. Zvláště na jevišti
většího rozměru, jakým Jiráskovo divadlo
je. (Přičemž výkon představitelky Elvíry je
sám o sobě velmi kultivovaný a věrohodný.)
Myslím, že by ústřednímu tématu více
prospěl u některých postav zřetelný životní
postoj, než prezentovaná karikatura (Petřík,
Pan Neděla). Stejně tak přítomnost postavy
Smrti a její zabití Dona Juana (byť na pokyn
Komturova přízraku) značně oslabuje
Juanův trest.
Přes všechny zmíněné problémy
jsme byli, dle mého názoru, svědky poctivého
a divadelně zajímavého pokusu o současný
pohled na klasickou předlohu Molierova
Dona Juana. A za to díky!
Milan Schejbal