Texty: HRDINOVÁ, Jarmila: Recenze hry Nemoc. Zpravodaj JH 2005.

Učesaná Nemoc
Elfriede Jelinekové
Hry rakouské spisovatelky, dramatičky
a levicově orientované intelektuálky Elfriede
Jelinekové si české divadlo teprve objevuje,
zejména poté, co tato nesnadně komunikující
a provokující dáma získala loni Nobelovu
cenu za literaturu. Hru, kterou na hronovskou
přehlídku do „off programu“ (ale je vůbec
rozlišitelné a podstatné, co je tu vlastně off
a co ne?) přivezli nikoli amatéři, ale budoucí
profesionálové, studenti brněnské JAMU,
uvedlo v minulé sezóně ústecké Činoherní
studio.
Ve hře Nemoc aneb Moderní ženy
vystupují dva páry: zdravotní sestra Emily
je lesbická upírka se sadistickými sklony
a Carmilla je žena v domácnosti, matka
šesti dětí, které poté, co se, již mrtvá, sama
stane upírkou a milenkou Emily, postupně
likviduje. Pak je tu ještě doktor Heidkliff,
odborný zubní a ženský lékař a potenciální
snoubenec Emily a daňový poradce
a Carmillin manžel dr. Benno Hundekoffer.
Ti, jimž připadalo včerejší představení
Nemoci jako příliš silné kafe, by měli
zalistovat hrou Elfriede Jelinekové, aby zjistili,
že tím silným nápojem je ve skutečnosti
drsný text, který čtveřice studentů v režii
Jiřího Honzírka rozředila svou inscenací
na poněkud nasládlou Vitakávu.
Naturalistický porod a po něm pitva, při níž
Benno ochutnává maso své ženy, odhazované
doktorem za hlavu jako ohlodané kosti,
hadry na podlahu nasáklé krví z Carmilliných
orgánů a ženy prokousávající hrdla dětí
a sající lačně jejich krev, děti válející se
v kalužích krve a ženy, jimž stékají praménky
krve od úst - to je jen malá ukázka scénických
poznámek, přičemž vlastní text na diváky valí
množství erotických, šokujících a brutálních
konstatování, přirovnání, metafor... Ke cti
Elfriede Jelinekové však nutno říci, že to
není nikterak samoúčelný proud, ale přesně
struktuovaný text s osobitou poetikou
i poezií a snahou po postižení fenoménu žena
(viz druhá polovina názvu hry) a konfrontaci
žena - muž ve zcela jistě specifickém a pro
mnohé šokujícím, ale z hlediska autorky
velmi zaujatě analytickém a vyčerpávajícím
pohledu. Jazyk Elfriede Jelinekové není
ani nahodilý ani snadný a autorka s ním
pracuje velmi složitým způsobem, přičemž
postupně narušuje jeho logickou soudržnost
až do proudu totální destrukce. Tato práce
s jazykem je pro Jelinekovou důležitá, ale
v inscenaci studentů JAMU bohužel nepříliš
patrná.
Jelineková mívá přesnou představu
o interpretaci svých textů. Nikoli náhodou
stojí v záhlaví Nemoci poznámka: Přála bych
si, aby text zněl téměř nepřetržitě, zejména
pokud jde o muže, rychle, agilně, dynamicky,
lehce. Brněnská inscenace ale zvolila přesně
opačný postup - v jakémsi estetizovaném
sebezalíbeném utkvění, posíleném
i podkresem nasládlé hudby, maximálně
zpomaluje tempo a při důkladně vyhrávaném
pravděpodobnostním jednání řetězí situace
v únavně jednotvárně plynoucím proudu.
Můj dojem se pohyboval kdesi mezi
televizní talk show a decentním erotickým
pořadem pro seniory. Hra Elfriede Jelinekové
rozhodně není mým šálkem čaje, ale když už
si ji zvolí čtveřice mladých herců, očekávala
bych daleko razantnější inscenační klíč.
Z této inscenace si odnáším šumění slov, která
poletovala vzduchem jako tenisové míčky
v marné touze dostihnout postupně mizející
diváky. Nezdálo se mi, že by odcházeli
postiženi šokem, spíš nudou. Nedivím se
jim, pokud se s Elfriede Jelinekovou tento
večer nepotkali.
Radmila Hrdinová