Texty: KORČÁK, Jakub: Recenze hry Mnoho povyku pro nic. Zpravodaj JH 2005.

Mnoho povyku pro nic
Podařilo se! Shakespeare ožil, ovace
v závěru vzdaly inscenaci zasloužený hold.
Prázdná scéna, socha, která svými postoji
a roztodivnými atributy vtipně komentuje
témata jednotlivých výstupů. Převedení do
světa současné zlaté mládeže a mocenských
elit souzní s duchem textu a zároveň
bezprostředně rezonuje se zkušeností diváků.
Hudební, kostýmové i situační narážky
na hrdiny populárních seriálů vyvolávají smích
a přitom se nevzpírají podstatě díla. Přeci
však není možné pouze zvolat: jen tak dál!
Mnoho povyku pro nic je zdánlivě nenáročná
komedie: klasické shakespearovské zrcadlo
– jedna intrika dobrá, druhá zlá a šťastný
konec nakonec - „povyku mnoho jako
v sitcomu a pro nic jako v telenovele“ – ostatně
„jak se vám líbí“ a „cokoli chcete“. I tak se
to dá říct. Přeci jen je zde však ještě něco víc:
shakespearovský jazyk. Shakespeare začíná
a končí v textu, říkají klasikové. Shakespeare
je především láska k jazyku, bez práce
s jazykem je Shakespeare nuda. A právě zde,
je podle mého, možno hledat kámen úrazu.
Uvědomme si, že trvalo dost dlouho, než
publikum začalo vskutku poslouchat, co
postavy říkají. Zábavnost vyplývala ze složky
vizuální. Diskotéka – byť slušně provedená –
nahradila břitký vtip a slovní souboje a slova
se ztrácela v přívalech popu. Civilní kostýmy
jako by svéděly ke „zcivilnění“ mluvy –
k oné všeobecné všední pravděpodobnosti
bez náboje. Shakespeare to je však objevení
důvodu mluvit určitým nadneseným
způsobem – všední energie zde nestačí. Je
příznačné, že ve druhé části hry, kdy začíná
takzvaně „o něco jít“ problémů s textem
ubývá. Kupříkladu ve scéně „intrikování“,
kdy má být Benedick získán pro Beatrici,
reagovalo publikum zvláště na šťavnaté
repliky guvernéra Leonata vděčným smíchem.
Podobně i půvabné slovní souboje Benedicka
a Beatrice, pro něž bývá hra především
inscenována, nalézají diváckou odezvu
teprve ve scéně jejich vypjatého vyznání.
Do té doby vše překrývá banální civilismus
a slovo je používáno pouze jako doprovodný
prostředek k vizuální stránce inscenace.
I já se přiznávám, že to do značně přispívá
k utlumení divácké pozornosti a postupně
se vkrádá pocit zdlouhavosti a nudy.
Obávám se, že z této přibližnosti při práci
s jazykem pramení i neurčitost mizanscén
v první části inscenace. Prostorové
uspořádání není možno opřít o žádný
vnitřní náboj, pokud se rezignuje
na dimenzi ostrovtipu a slovních soubojů
a setrvá se u ochablé výměny informací.
U Shakespeara však není důležité pouze to,
co se říká, ale i jak se to říká. Ještě štěstí, že
nakonec „konec vše napraví“ a odcházíme
s radostným pocitem, že to, co se odehrálo,
nebyla jen „slova, slova, slova“.
Jakub Korčák