Texty: Hvozdná, HRDINOVÁ, Jarmila: Recenze na Gazdinu robu. Zpravodaj JH 2005.

Byli lidé byli, ale se minuli...
Inscenace Gazdiny roby hvozdenského
souboru zastupuje na letošním Jiráskově
Hronově tvorbu (nejen) venkovských
ochotnických souborů, které vycházejí
z tzv. pevné dramaturgie, tvořené často
hrami klasického dramatického odkazu,
inscenovanými prostředky tradiční
interpretace, jež v dobrém slova smyslu
slouží autorovi a textu.
Tato větev z amatérského stromu má svou
letitou tradici a je dobře, že se vedle autorského
a jiného divadla pravidelně na festivalových
jevištích objevuje.
Kroužek divadelních ochotníků z Hvozdné
předvedl před čtyřmi lety v Hronově Maryšu
a nyní si vybral Gazdinu robu, na níž ho
podle programové brožury zaujal tragický
příběh ženy, která „příliš vyčnívala a byla
za to potrestána svým okolím“. Konflikt
hry Gabriely Preissové je silně zakotvený
v společenské realitě konce 19. století
a vytržení z tohoto kontextu je problematické,
jak dokazuje nedávné aktualizované
„bazénové“ pojetí režiséra Jiřího Pokorného
v pražském Divadle Na zábradlí - jakkoli je
po herecké stránce silné, příběh sám vyznívá
v moderních souvislostech nesmyslně.
Hvozdenská inscenace respektuje prostředí
i dobu a pro obojí se snaží najít odpovídající
scénografické vyjádření, opřené o folklórní
prvky ve scéně, kostýmech i hudebním
podkresu, který přináší v úvodu existenciální
téma lidského míjení, jehož jednu konkrétní
podobu Gazdina roba představuje. A jakkoli
některé z motivů tohoto míjení čas oslabil
(mj. nesmiřitelnost katolíků s luterány
i znejasnění termínů gazdina a roba),
ukazuje se, že základní konfklit přirozeného
citu a společenských bariér bránících jeho
legálnímu naplnění zůstává stále živý,
dramaticky nosný a divácky přitažlivý.
Preissová nabízí bohaté dramatické postavy,
z nichž žádná není jednoznačně černobíle
vymezená, a to ve vděčných dramatických
situacích.
Hvozdenský soubor má pro hlavní role
dobré herecké obsazení a k dokonalosti
schází jen málo, i když to málo je někdy pro
výklad postavy dost podstatné. Krajčírka Eva
Aleny Balajkové je už od počátku příliš ovládaná
tragickým vyústěním postavy, je v ní až
příliš úzkosti a usouženosti na úkor nezkrotné
vášně, která ji žene k Mánkovi - a Mánka
k ní. Na tomto dojmu má podíl i poněkud nešťastná
mluvní manýra představitelky, která
klesavou intonací zbavuje věty dramatické
naléhavosti. Ale jinak je její Eva ve své důvěře
v Mánkovu planou rozhodnost působivá,
čistá a tragická. Mánek Jana Balajky dobře
těží z rozporu mezi chlapským zevnějškem
a slabošstvím postavy, pozoruhodný výklad
nabízí Libuše Voráčová pro Mešjanovku
– namísto tradiční tvrdé a hrdé selky ji hraje
jako potměšile nasládlou dobračku, která své
jedovatosti rozdává jako špatně vypečená
cukrátka. Tomuto laskavému teroru se ale
podléhá daleko rychleji a nebezpečněji než
furiantské pýše. Pavel Gabrhelík akcentuje
Samkovu u poddajnost a nejistotu pramenící
z postižení, čitelnější by mohla být jeho
proměna po čtyřletém ztroskotaném manželství.
Hvozdenská Gazdina roba je solidně
vystavěná inscenace, jejíž přesvědčivost
zrazují některé zbytečné detaily – například
nerozumím, proč znějí písničky jen z reproduktoru
a ne živě, problematické je pro
mě i využívání dětských postav. A když už
je Evina smrt vyjádřena znakem – odchází
do nebytí za svou mrtvou dcerkou -, proč
potom ještě musí „skočit do Dunaje“? Nedotaženosti
by se našly i v hereckém partnerství
a průběžném jednání postav, ale to jsou pro
mne jen kazy na jinak velmi solidně, poctivě
a působivě vyloženém textu inscenačně nikoli
snadného klasického dramatu.
Radmila Hrdinová