Texty: Hvozdná, LAURIN, František: Recenze na Gazdinu Robu. Zpravodaj JH 2005.

KROUŽEK DIVADELNÍCH OCHOTNÍKÙ HVOZDNÁ
GABRIELA PREISSOVÁ: GAZDINA ROBA
Byli lidé byli...
Roku 1889 stála před 27 letou Preissovou
dvě hvězdná léta. Ve dvou sezonách po so-
bě uvedlo Národní divadlo Gazdinu robu
a Její pastorkyňu. Úspěch zastánců nové
dramaturgie zhořkl devastujícími kritikami.
Např. „... chtěla být pravdivou, ale stala se
odpornou...“, „... z Národního chrámu uměn
je nutné četné překupníky vymrskat...!“
Byli lidé byli a do mladé Preissové
zatloukli hřebík až do jejích téměř 90ti let
života, aby již nic lepšího nenapsala. Spousta
toho, čím provokovala tenkrát měšťanské
salony, samozřejmě doba odvanula. Co však
zůstalo, je téměř antický půdorys dramatu,
vášnivě spalující jednání postav a snad i jistá
nezměnitelná osudovost.
Inscenace Dušana Sitka je budována
v baladické rovině ve volnějším temporytmu,
režisér pracuje s kontrastním světlem,
scénická hudba spoluvytváří atmosféru
a předěly situací. I v textové rovině působivě
dovypráví příběh cesty jejich lidským
údělem.
Snad mě ostatní účinkující omluví (slouží
dobře záměrům inscenace), že zmíním
především Alenu Balajkovou v postavě Evy. Je
vnitřně bohatá, citlivá i citová, až nepříjemně
hrdá a obtížně komunikativní. Své repliky ze
sebe vytrhává v opakující se kadenci. Smrtí
dítěte ztrácí poslední kotvu. Ano, postavě
v tomto pojetí snad opravdu ze světa do srdce
vchází jen bolest. Je sebestředná, umanulá,
prosazující své cíle snad natruc všem. Ano,
ona si své pasti přirpavuje sama. Mánek
Jana Balajky je temperamentní, jevištně
výrazný, plasticky zobrazující závěrečnou
proměnu a zradu. Samko Pavla Gabrhelíka
je citlivý, opatrný, nese svůj úděl nedůvěřivě
k vlastnímu osudu. I jeho osud zradil.
Tři výkony v rámci přehlídky velmi
pozoruhodné. Scéna vychází ze dvou
asketických bílých stěn, kruhu v pozadí a nez-
bytného mobiliáře. Pokud vím, docházelo
v průběhu repríz k vývoji metaforické roviny,
nejvýraznější zůstává holčička, symbol
čistoty a snad i obraz mrtvé dcerky lákající
Evu ke skoku do života bez bolesti.
Jak je těžké se domluvit, jak je snadné stát
se obětí vlastních pastí... byli lidé byli... a my
tak budem, světa nepřebudem.
František Laurin