Texty: CÍSAŘ, Jan: Recenzce Hamleta. Zpravodaj JH 2005.

Ubavit se k smrti
To představení má některé až pozoruhodně
kvalitní vlastnosti. Pracuje výborně
s prostorem, jenž má vzácně dokonalou
sugestivní expresionistickou scénu: černý
horizont a černé boční výkryty, dva jednoduché
praktikábly a velmi promyšlené vymezené
svícení ostrými kužely světla. Tutéž
kvalitu mají i kostýmy a také mizanscéna.
K tomu přistupuje „velkooperní“ styl, jenž se
dostává až do polohy wagnerovské, včetně
„dramatické“ hudby a působivých kostýmů,
které tvarují postavy. Např. Fortinbras, jenž
jako by svým kostýmem přišel z Lohengrina.
A konečně: herci mají schopnost držet rovněž
ve verbálním a nonverbálním projevu
tuto vysokou expresivitu. Prostě: svým
způsobem velmi dobře udělané „velké“ divadlo.
A proti této divadelně propracované
vizuálně-zvukové složce jdou záměrně velice
primitivní verše, jež volí velmi, velmi drsné
výrazy. Vzniká tvrdý, razantní kontrast mezi
tímto velkým divadlem a jeho expresívností,
z něhož se rodí vtipy, které z jisté části mají
ráz recese, ale z daleko větší části jsou to prostě
„kameňáky“.
Na tomto principu stojí celá první
polovina do přestávky. Přiznám se upřímně:
nepatřil jsem k těm, jenž by se tím bavil. Ale
jak známo: de gustibus non est disputandum;
proti gustu žádný disputát. Leč na co jsem
byl zvědavý, byla polovina druhá. Když
jsem si totiž text četl, zaujala mne velice,
ba nejvíce, jistá proměna nejznámějšího
verše ze Shakespearova textu, jež zní takto:
Zabít nebo nebýt, to je o co běží. Byl jsem
strašně zvědavý, jak se v té druhé polovině
inscenace s tímto proměněným citátem
naloží, vzhledem k dalšímu vývoji děje, který
nakonec díky zabíjení, jež se Hamlet naučí,
vynese tohoto slabocha na trůn. Dožil jsem
se překvapení, které jsem nečekal, protože
jsem předpokládal, že jsou jen dvě možnosti:
buď se toto heslo bude sledem událostí
a situací ironizovat nebo vyroste jako v nové,
nelítostně kruté téma. Nestalo se jedno ani
druhé, ale to zabíjení jako jediná možnost
žití pokračovalo jako zdroj zábavy, jež se
tak od „kameňáků“ dostávala až k jakési
agresivitě a militantnosti nezastavujíc se před
ničím – ani před smrtí. Jak ostatně přímo
názorně ukázala „nehamletovská“ přidaná
„scénka“ na závěr potvrzující, že zábava je
vlastně jakýmsi druhem bytí, existence.
Nikdy jsem nevedl přímou paralelu mezi
velikostí umění a morálkou díla i autora.
Myslím si, že je to velice složitá a nesmírně
citlivá vazba a že ani dílo (ani autor) ani ten,
kdo se snaží o interpretaci, nemá nahrazovat
kritéria estetická kritérii morálními. Ale o co
se asi má snažit, je hledat smysl toho, o čem
mluví. Obávám se, že v případě představení,
o němž píšu, se nic takového neděje. Jde jen
a jen o to učinit ze všeho zábavu.
Ubavit se k smrti.
Jan Císař