Texty: Kladno, Rozhovor s Kazimírem Lupincem. Zpravodaj JH 2005.

Kazimíra Lupince,
autora dramatizace
a návrhu scény
pro Rozmarné léto

Neměl jste obavu, že většina diváků
bude srovnávat vaše Rozmarné léto
s filmovým?

Ze začátku ano, ale pak jsem dospěl
k jedinému možnému závěru, že se tím
nemůžeme řídit. Skoro bych řekl, že jsem
záměrně film ignoroval, neoživoval si
vzpomínku, aby mě vůbec neovlivňoval.
Knížka je vždycky daleko mnohovrstevnatější.
Divadlo i film mají své prostředky, které samy
vedou člověka k tomu, aby předlohu nějak
posunul a vypíchnul z ní určité okamžiky
a motivy. Například Rudolf Hrušínský trčící
dvě minuty z vody a kouřící doutník by na
divadle asi nezabral... Navíc jsem měl pocit,
že jsme v divadle typově dobře vyzbrojení:
hlavně myslím Arnoštka nebo abbého
a majora.

Jaké motivy a témata vás na Rozmarném
létu zajímaly?

Vančura dokáže svou poetickou řečí
pojmenovat nepojmenovatelné. Líbí se mi
složitý propletenec vztahů a nálad, který
vyjadřuje, jak to prostě chodí.

Proč jste se s V.A.D. odchýlili od autor-
ského divadla?

Baví nás objevovat nové věci a přístupy
a pro nás je nové dělat dramatizace. Je pro
nás zábavné zpracovávat text, se kterým si
nemůžeme neomezeně dělat, co chceme.
Navíc nechci, abychom v autorském divadle
sklouzli do stereotypu: ačkoli se mi zdá, že
zatím každá naše inscenace byla tak jiná,
jak jenom mohla být. Ale když by se na to
podíval někdo zvenčí, možná by řekl, že jsou
dost podobné...
ZuV.