Texty: Kladno, KORČÁK, Jakub: Recenze Rozmarného léta. Zpravodaj JH 2005, č. 3, s. 6.

Fragmenty Rozmarného léta
Soubor V. A. D. Kladno vstoupil
v minulých letech do povědomí především
úspěšnou autorskou komedií Rozpaky
zubaře Svatopluka Nováka. Nyní se
poprvé představuje s inscenací založenou
na interpretaci známého textu. Volba
Vančurova Rozmarného léta působí na první
pohled logicky: v souboru se pro klíčové
postavy nabízí přinejmenším inspirativní
obsazení a zdálo by se, že i vančurovská
poetika se zvláštním druhem humoru by
mohla v souboru nalézt odezvu. Při hledání
scénického řešení soubor v mnohém
potvrzuje dříve prokázané kvality. Projevuje
se jeho hravost, vynalézavost, nápaditost,
smysl pro humor, překvapivé pointování
situací i pro hru s rekvizitami. Většina diváků
si pravděpodobně s potěšením připomene
nahazování majorova rybářského prutu,
Důrovu nevěru, při níž mimovolně naráží
na ochablou svěšenou ruku spící manželky
či na nápaditě řešené Arnoštkovo kouzlení.
V průběhu představení však do popředí stále
naléhavěji vystupuje otázka, zda všechny ty
nápady a nápadečky pro postižení podstaty
světa Vančurových postav vskutku postačí.
Inscenace se postupně tříští na jednotlivé
scénky, epizody, fragmenty, které postrádají
jednotícího ducha – onen, chcete-li,
existenciální rozměr; onu vůli ke smyslu,
která vše jako tajemný faustovský „tmel, jímž
svět je utmelen“ drží pohromadě. Dokonce
i vynalézavá scéna nabízející v plovárenských
šatnách zároveň „mansiony“ překvapivě
odkrývající svá tajemství a v zápětí se pouhým
otočením měnící v Arnoštkův komediantský
vůz se věčnými přestavbami postupně stává
překážkou a retardující přítěží. Svižná
kubánská hudba se sice hezky poslouchá
a vnáší oživení, ale beznadějně se vzpírá
onomu vančurovskému ulpívání v bezčasí,
oné rozmarnosti a marnosti nezdařilého léta.
Bez postižení vnitřní existenciální podstaty
se stylizovaný text interpretům vzpírá
v ústech, tříští se a rozpadá v marné snaze
zakrýt bezradnost všeobecnou civilistní
pravděpodobností. Celkově lze říci, že
se jedná o inscenaci v mnoha směrech
inspirativní, vynalézavou, zábavnou a tvo-
řivou, která se však příliš spoléhá na vlastní
autorský vklad a inscenační nápady na úkor
hlubšího porozumění bytostné podstatě
vančurovského světa. Tento z postmoderního
hlediska zanedbatelný prohřešek se nakonec
obrací proti samotným tvůrcům. Inscenace
ztrácí tah a stává se stále zdlouhavějším
sledem více či méně vtipných scének a vý-
stupů. Přesto se domnívám, že se ve vývoji
souboru jedná o významný a důležitý počin,
který otevírá další vývojové cesty.
Jakub Korčák