Texty: Mladá Boleslav, AS 2004, č. 4, s. 32 - 34, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

Neřízená střela z Mladé Boleslavi – představujeme nováčka na celostátní scéně

Jedním ze souborů, které se poprvé dostaly na jakoukoliv celostátní přehlídku, bylo Divadýlko na dlani z Mladé Boleslavi. Na přehlídce Femad Poděbrady / Divadelní Třebíč uvedlo v poděbradském divadle Na kovárně svou úpravu Witkiewiczovy Bláznivé lokomotivy. Když jsem oslovila principála Petra Matouška a jeho lidi, vyhřívali se na studeném slunci, a i když se jim představení nepovedlo podle představ, nevypadali sklesle. Řekli mi, že přijdou všichni. Všichni rovná se Petr Matoušek, Simona Hájková, Kateřina Krušková, Jitka Bartošová a Jiří Filip. Mluvili také všichni, ale trochu jeden přes druhého, takže se to moc nedalo rozluštit. Na štěstí jsem měla svolení, že všechno mohu svalit na Petra. Tak se i stalo.
Kdy Divadýlko vzniklo?
Na sklonku léta 1998 a první inscenací byla o rok později hra Jeden den velkokněžny podle literární předlohy Oldřicha Daňka.
Hodně jste zdůrazňovali název souboru Divadýlko. Proč?
Pojmenování divadélko nám přišlo hodně knižní a svázané s nějakými divadelními konvencemi. Název divadýlko naznačuje, že jsme chvilkami hodně rozverní, když se nám to povede.
Vy jste i věkově mladý soubor…
Já a dva kolegové jsme starší, ostatní jsou opravdu hodně mladí.
Znamená to, že je to pro většinu členů první divadelní zkušenost?
Naopak, většina už někde hrála, např. i v okolí Boleslavi. Já jsem byl nějakou dobu v Dobrovítu v Dobrovici. Někteří se poznali v mladoboleslavském divadle poezie, které je poměrně úspěšné. Párkrát se už dostalo na Wolkrův Prostějov. Skupina lidí, která se od něj odtrhla, chtěla jít vlastní cestou. Ti zralejší mají za sebou členství v souboru Kolár, to bylo někdy v osmdesátých letech.
Co bylo impulsem ke vzniku Divadýlka?
Divadlo poezie nás už nebavilo, zdálo se nám, že nic nového nepoznáváme. Nejprve jsme odešli dva, postupně se k nám přidávali další. Hned s první inscenací jsme se dostali na krajskou přehlídku do Rakovníka (na Wintrův Rakovník se dělá celokrajský výběr, poznámka redakce). Celkem jsme byli vybráni už třikrát. S Velkokněžnou, potom Malé noční hry a letos s Šílenou lokomotivou. Malé noční hry byl pokus hrát hodně na vážno, hodně drsně a ve tmě. Také proto nám porota v Rakovníku řekla, že si nejvíc užila tmu. Já bych řekl, že to bylo kino náročného diváka. Také za Goldflamův Horror nás sepsuli, a to bylo dobře. My většinou nemáme problém s porotou, hodně se s jejím názorem ztotožňujeme. Krokem vedle byla Strniskova Goldoniáda. Tam se lámala jakoby klasická režie jednoho člověka. Je to však postaveno na nápadech a improvizacích, v souboru bylo hodně nových lidí, kteří na to neměli. Bylo to takové oťukávání, které už v Lokomotivě funguje. Všichni jsme na inscenaci spolupracovali. Ještě jsem zapomněl, že také hrajeme aktovku Biletářka, kterou možná znáte v podání Evy Holubové.
Při pohledu na dramaturgii souboru se nemohu nezeptat, a co role režiséra?
My se střídáme, nejvíc já a Radek Kotlaba, který v Lokomotivě hraje postavu strojvedoucího Tengra. Já jsem dělal Velkokněžnu a Goldoniádu a o Malé noční hry jsme se podělili.
Jak vznikala Šílená lokomotiva?
Hledali jsme, co dál, Radek přinesl text. On nám vlastně dělá dramaturga, má docela přehled. Vznikla velká diskuse, zda to vůbec máme dělat. Řekli jsme, pokud ano, musí to být legrace a bavit se musíme i sami. V podstatě jsme si hráli s textem a nápady se zapisovaly. Každý byl spolutvůrcem. Každé představení je z cca 20 % jiné. To k žánru kabaretu patří. Např. scénář, který měla porota tady k dispozici, už neplatí. Kabaret je kontaktní záležitostí a my jsme v Poděbradech neustáli, že žádná odezva nebyla. Také s námi cloumala odpovědnost, a tak jsme zaplatili nováčkovskou daň.
Tím si musí projít každý soubor, to se předem nedá nazkoušet. Zdá se mi, že pro Divadýlko platí, co inscenace, to jiný styl?
Chceme si zkusit různé věci, musí nás to v tu chvíli oslovit a bavit. Kabaret nás lákal svou variabilitou. Víme, že další inscenace už kabaretem nebudou. Chystáme Feldekův Horror v horráni, sami jsme si to přeložili a dali název Hrůza v myslivně. Připravujeme také humorné jednoaktovky Sakiho. Myslím, že jsme hodně aktivní. Jsme taková neřízená střela. Některé soubory dělají jednu hru ročně, my stihneme třeba dvě a mezi tím spoustu dalších aktivit, skeče, historická intemerzza, divadelní festival apod.
Kolik Vás je?
Aktivních lidí asi 13, celá Šílená lokomotiva plus asi dva, tři další. Máme také řadu členů, kteří už v něčem hráli a teď si dávají pauzu. Celkem máme asi třicet členů. Postupně se začíná přelévat skupina mladých. Se Simonou totiž vedeme v Boleslavi dětský divadelní kroužek. Kluci ze Stínadel v Lokomotivě jsou z tohoto kroužku.
Máte přehled o dalších amatérských divadlech v Mladé Boleslavi?
Je to jednoduché. V Mladé Boleslavi mezi dospělými působí pouze ono divadlo poezie a my. Kolár zahynul na nezájem. Starší odpadali, mladá krev tam nepřišla. Klasické divadlo je nelákalo. Nabízeli mi, abychom byli Kolárem, ale nechtěli jsme. Dlaň v názvu našeho souboru znamená spoustu věcí. Je to facka po nezdařeném představení, nebo naopak potlesk, když se zadaří, dlaň je také podaná ruka. Naše divadlo je malé, a proto na dlani. V Boleslavi, pokud víme, je soubor na ZUŠ a nějaké dětské soubory. Je to také problém prostorů. Do profesionálního divadla nás nepustí, respektive musel by se platit vysoký pronájem.
Kde zkoušíte?
Ve vlastně nedivadelním sále mateřské školy, kde jedna členka učí. Je to taková větší kancelář. Snad budeme mít brzy domovskou scénu v novém divadle, které staví jeden člověk z nějakého starého klubu. Měli bychom tam vytvářet program.
Město soubor podporuje?
My v létě pořádáme divadelní festival Léto na dlani a už druhý rok jsme na to dostali grant. Na vlastní činnost nedostáváme. Jsme občanské sdružení a musíme si poradit. Např. zkoušíme nabízet skeče jako placenou reklamu. Při předvádění auta připravíme scénku na téma, kolik se tam vejde. Cestu do Rakovníka si rádi zaplatíme a pojedeme tam, i když nás nevyberou, kvůli divadlu i skvělým lidem jako je paní Mutinská.
Jak jste přijali zprávu, že pojedete na celostátní přehlídku?
Byl to šok, ale také povzbuzení a obava. Chceme-li růst, potřebujeme další zkušenosti. Divadlo děláme, protože nás baví, ale je příjemné, že se inscenace setkala s takovým ohlasem. Máme to těžší než zavedené soubory. Dokázali jsme, že to jde začít od nuly a prosadit se.
Co jste říkali dalším představením na přehlídce?
Nečekali jsme takovou úroveň. Líbil se nám Woody Allen ze Zlína, já miluji jeho filmy. Sám bych se do toho však nepustil, Allen má tak silnou osobní poetiku, že je patrně nepřenosná. Problém jsme měli s inscenací Na dotek. Fungovalo to, bylo to dobře vystavěné, ale např. já sám se tak nechovám ani v soukromí. Říkám svůj osobní pocit.
Co souboru přinesla účast na přehlídce?
Osobní uspokojení, že se naše práce povedla, i mé uspokojení jako principála souboru, který všechno musí zařídit, že soubor funguje, že kolektiv na sebe začíná slyšet. Možná jsme se o stupínek dostali dál.
Nikdo rád neslyší kritiku, unesli jste ji?
Měli jsme zatím štěstí na poroty. Rádi si poslechneme názor fundovaných lidí, kteří se divadlem zabývají celý život. Možná, že jsme ještě mladí a pokorní. To jistě neznamená, že nás nemrzí, když řeknou, že jim se to nelíbilo. Mrzí a hodně. Dokázali pojmenovat problém, který jsme sami cítili, takže měli pravdu. Je nesmysl bránit se kritice. Dává nám dar. Hodně se naučíme také na rozborových seminářích. Vloni jsme sami pořádali divadelní dílnu s Vaškem Martincem a dalšími. Tam jsem si poprvé, a to jsem se třikrát hlásil na DAMU, psychicky sáhl až na dno. Byl jsem duševně svlečený až do naha. Je pravda, že někteří po této zkušenosti už na další hodinu nepřišli.
Kde si soubor dobíjí baterky?
Chodíme po horách. Říkáme si, že je důležité, abychom to dělali společně. Není to vůbec o divadle, tedy žádné soustředění.
Jste dobrá parta?
Řekl bych, že ano. Máme se celkem rádi. Jsme otevření pro každého, je už na něm, zda vydrží.
Děkuji za rozhovor.

Připravila Lenka Lázňovská