Texty: Strotzer, M.: OPĚRNÝ PILÍŘ HORAŽĎOVICE. AS 2000, č. 2

OPĚRNÝ PILÍŘ HORAŽĎOVICE

Historie Horažďovic je spojena s dějinami staroslavné Práchně, s hradištěm, které bylo od 10. století opěrným pilířem vlády Přemyslovců. K současnosti tohoto malebného města patří to, že je pevným opěrným pilířem kultivace amatérského divadla v západních Čechách. Ve dnech 10. - 12. března 2000 se zde uskutečnila již XVII. oblastní přehlídka, umožňující prezentaci a konfrontaci nejlepších výsledků práce západočeských divadelníků, odbornou reflexi jejich inscenací a v neposlední řadě setkání lidí, jež spojuje společná záliba a zájem. Na programu horažďovické přehlídky se tentokrát objevilo pět soutěžních představení a jedno navíc v závěru přehlídky, v němž sehrála domácí loutkoherecká skupina Rolnička hru Vizionář z cimrmanovského rezervoáru pánů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Dramaturgie přehlídky byla velice pestrá a kvalitní.
Horažďovické jeviště uvítalo letos jako první Divadlo Bez Zákulisí ze Sokolova, které uvedlo v režii Bohumila Gondíka hru amerických autorů George Simona Kaufmana a Mosse Harta Přišel na večeři. Volba tohoto titulu, náležejícího mezi slavná díla americké komediografie, byla stejně vděčná jako ošidná. Vděčná v tom, že jde o řemeslně velice dobře napsanou komedii, nabitou překvapivými situacemi a gagy a skýtající mnoho hereckých příležitostí. Ošidná v tom, že se v ní pod slupkou vypjaté manipulace skrývá hlubší tematická rovina o tom, kam až sahá svoboda jednotlivce. Sdělení obou těchto tematických linií klade nezměrné nároky na režiséra i každého jednoho herce. Souboru se tuto komedii, čítající nejméně 21 postav, podařilo dobře typově obsadit, s výjimkou obsazení role Loraine. To je v současných podmínkách obdivuhodné. Umožnilo to sdělit divákům přehledně spletitý příběh. Tam, kde herci překračovali mez interpretace textu a vpravdě jednali slovem i gestem v autory daných okolnostech, zaujali publikum a přiměli ho k smíchovým reakcím. Tyto reakce by mohly být daleko četnější a intenzivnější, kdyby režie a herci dosáhli většího ponoru a vyjasnili smysl jednotlivých dramatických situací a precizovali řídící herecké úkoly nejen z hlediska příběhu, ale i tématu hry. Např. tak, jak se to podařilo - a je vedlejší zda záměrně či bezděčně - Petru Burianovi při ztvárnění role Doktora Bradlleye (cena).
Mladý kolektiv Divadlo Ludvíci, člen Neprofesionální scény Plzeň, v jehož čele stojí režisér David Haták, učinil jeden z dalších návratů k dílu bratří Mrštíků, k Maryše. Nazval jej Marie aneb Tys ho otrávila. Tentokrát šlo o pokus nahlédnout látku po svém – zpřítomnit ji, respektive využít ji jako prostředek sdělení vlastních postojů a stanovisek. Tento návrat a zpřítomnění látky soubor realizoval jazykovou úpravou textu (od Brna k Plzni). Úprava však respektuje a zachovává de facto základní dějová fakta původní předlohy. Dále pak volbou jiného principu herectví oproti formě, pro jakou byla původní hra napsána, tj. namísto herectví psychologických motivací a prožitku jsme byli svědky herectví demonstrace charakterů a postojů. Zdá se, že předloha tento princip umožňuje a pro inscenaci souboru, který nemá možnost hru typově obsadit, je principem nosným a účinným. Dalším prostředkem je scénografie (Bohumila Skrbková – cena), a to jak ve zdařilém výtvarném a funkčním pojednání dekorací, tak zejména ve využití kostýmních prvků a jejich pohybu (použití) v průběhu hry. Nicméně, nabízí se v tomto ohledu jejich domyšlení a rozšíření. Podstatným zpřítomňujícím prostředkem je však výklad dramatických osob, zvláště Maryši – Marie, Vávry a Francka – Františka a z toho plynoucí vyústění hry. Marie (Petra Jarošová – cena) je zde rovnoprávným partnerem, který se nepoddá, je to kvetoucí selka plná sil. Vávra (Pavel Kopeček) má jen pramálo z opravdového sedláka a to, že by byl schopen uhodit ženu, je velice nepravděpodobné. František (Jaroslav Fidrmuc) je spíše chlapec než chlap. Jde u něho spíše o zalíbení než o opravdovou a vášnivou lásku. Změna ve výkladu osob není tak očividná u všech, týká se však i epizodních postav, např. Stařenky. Ta tu není ztělesněním životní zkušenosti a moudrosti, nýbrž osobou lhostejnou a vyhýbavou. Završení těchto posunů je mj. v tom, že Marie Vávru neotráví, ale odchází s Františkem.
Tak, jak se zdá herecký princip demonstrace možný a textu se v zásadě nepříčí, tak se naopak vzpírají některé reálie hry, spjaté se sociálními podmínkami. Řešení se přitom skýtá v důsledném nastolení jiných podmínek, respektive v hereckém zpracování replik a situací. V myšlenkovém vyznění jde hra od osudovosti podmíněné sociálními hledisky a od lásky, která je hybatelem života i smrti, k vzetí osudu do svých rukou, ale také k čemusi, co se sice nazývá láskou, co však není láskou na život a na smrt. Premiérové představení Ludvíků, jak jsme ho v Horažďovicích viděli, vypovídalo především o tom, jak zlaciněly a zbanálněly lidské vztahy.
Viděli jsme provokující uchopení klasiky a pozoruhodný divadelní tvar, který nás poutal a překvapoval, který byl namnoze zajímavý kolektivní souhrou i jednotlivými hereckými kreacemi, který nás nutil k zamyšlení. Výhrady byly uplatněny zvláště k otevření a závěru hry, kdy zvolený princip herectví nebyl důsledný, respektive pocítili jsme použití jiných prostředků, aniž by nám byl z jeviště zveřejněn důvod. Po pohovoru se souborem bylo zřetelné, že nešlo až tak o nedůslednost inscenátorů, ale o nedůstatečnost ve zveřejnění toho, co měli na mysli, tj. realizovat hru ve hře, z které představitelé Marie a Františka unikají proto, že se vzpírají obsahu i formě životní existence, tak jak ji líčí Maryša bří Mrštíků.
Třetí představení přehlídky měl sehrát Divadelní soubor Dialog z Plzně. Jeho nastudování Molièrovy komedie Lékařem proti své vůli jsme však neviděli, neboť soubor svojí účast odvolal. Na jeho místo nastoupil jiný plzeňský soubor, a sice Činoherní amatérské studio DS Žumbera s inscenací původního textu režiséra souboru Ladislava Synka Síla poezie aneb Jak si pořídit parohy. Synkův text vychází z comedie dell´arte a ctí její principy, inscenace rovněž. Hraje se o tom, co pojmenovává a vystihuje název. Viděli jsme představení, které potěšilo. Ačkoliv zde byla zjevná disproporce v hereckém vybavení protagonistů hry, v řádu, v kterém byla inscenace budována to lze považovat za nedůležité, možná i za záměrné. Hybatelem příběhu je postava Lucindy, kterou hrála řemeslně dobře vybavená Kristina Kohoutová s plným nasazením a s živelností souznící s tématem, ale také s citem pro míru a vkus (cena).
Soubor tento svůj kus projektoval pro hraní venku. Jeho přenesením na kukátkové jeviště horažďovického kulturního domu a do jeho světel vyvolalo některé otázky, na které by patrně při plenérovém či pouličním provedení nedošlo. Byla to otázka průvodu maškar, přesněji jeho v tempu neměnného použití jako živé opony, oddělující jednotlivé epizody příběhu hry. V kukátkovém provedení průvod působil retardujícím dojmem a bylo by zapotřebí jeho tempo a rytmus proměňovat s ubývajícím časem představení až ke zkratce. Stejně tak, a navíc neorganicky, působil flašinetář se svou písní.
Příjemné odpoledne, strávené při představení tohoto plzeňského souboru, navodilo myšlenku využít jej v doprovodném programu letošního Jiráskova Hronova. Základním kamenem jeho úspěchu byl mj. autorský přínos Ladislava Synka (cena).
Divadelní studio D 3 v Karlových Varech připravilo v režii Anny Ratajské inscenaci hry Lva Blatného Smrt na prodej. Uvedení hry je znovuobjevením pozapomenutého prvorepublikového autora, někdejšího dramaturga Národního divadla v Brně, spoluzakladatele brněnské Literární skupiny a redaktora jejího časopisu Host. Jeho banální tragifraška, jak sám autor hru žánrově vymezuje, se odehrává v době začínající hospodářské krize v prostředí rodiny a jejího okolí, v prostředí lidí na dně společnosti. Bizarní příběh expresionistického ladění se line kolem prodeje oběšencova provazu, který by se mohl stát zdrojem prostředků k získání věna pozůstalé dcery po otci alkoholikovi, po němž jinak nezbyla než bída. Tuto příběhovou linii protíná jiná, která je zobrazením možnosti prodávat sebe, své tělo a duši. To vše je obklopeno klimatem panující „národní politiky“.
Nelze než vyzdvihnout počin režisérky Anny Ratajské a souboru, tj. navrácení hry neoprávněně pomíjeného autora na divadelní jeviště a záměr apelativně touto hrou promlouvat k současnosti. Oceněníhodnými jsou neskonalá péče, s jakou byla inscenace Blatného hry nastudována, neméně tak herecké vybavení členů karlovarského souboru. Navzdory těmto nepochybným kladům, se inscenační výsledek jevil velice rozpačitým a problematickým. Zdá se, že by bylo jen přínosem, kdyby došlo ke krácení expozice hry. Výchozí dramatická situace (oběšencův obraz na prodej) přichází téměř po 20 minutách hry. Ale to není to nejpodstatnější. Největším problémem se jeví žánrový posun směrem od frašky až k naturalisticky pojednané scéně, která předchází rozhodnutí matky Hadlákové vzít si život, posuny od ostrých kontur postav a střihů do gagů do navozování „poetizující“ atmosféry některých obrazů. Dále pak v upozadění či v jakémsi realistickém začlenění toho, co ve hře prezentuje „národní politiku“ a konečně v úpravě, která významově převrací autorův záměr naruby. Matka Hadláková se u autora rozhodne pro oběšení ve chvíli, kdy nevidí jinou cestu k odvrácení své dcery od úmyslu stát se prostitutkou. V inscenaci se tak stane ve chvíli, kdy se zdá reálné vytěžit peníze z prodeje provazu, na kterém se oběsil otec Hadlák. S tím souvisel v inscenaci nezřetelně vybudovaný vztah Hadlákové k Jindřichovi, nápadníku její dcery.
Rozprava s členy souboru ozřejmila, že nejde o případ, kdy se inscenátoři nedostatečně zabývají předlohou a traktují ji bez hlubšího ponoru zvnějšku tak, aby bylo vše pravděpodobné. Zdá se, že jde o opačný problém, o tak velké ponoření, v němž došlo ke ztrátě orientace, kde vlastní přání a vize nechaly zapomenout na to, že dobrý autor obsah své hry zakódoval do jedinečné formy, že porušit jedno, znamená přetvořit druhé. Nejblíže autorovi a nejdále v hereckém ztvárnění se přes vše, co jsem zde vylíčil, dostali Jaroslav Weinlich v roli Korčáka a Kateřina Panochová v roli dcery Zuzany - u autora Hermíny (ceny).
Posledním soutěžním představením byla Kočičí hra Istvána Örkénye v nastudování Spolku divadelních ochotníků v Radnicích a v režii Jaroslava Vyčichla. O inscenaci jsme již psali na stránkách AS č. 4 a 6/1999 v souvislosti s přehlídkami ve Žluticích a ve Vysokém n.J. Proto jen krátký dovětek od toho, kdo viděl tuto inscenaci již ve Vysokém n.J. a kdo ne zcela souzněl s tím, jak byla oficiálně reflektována. Vzpomínám si na nápaditý a pěkně provedený závěr inscenace, v němž je „kočičí hra“ naturalizována představitelkami Erži, Gizely a Myšky. S touto scénou byl spjat můj pocit, k jehož vyostření došlo paradoxně právě díky tomuto bezvadnému závěru, totiž absence této „kočičí hry“ v motivacích a v jednání dramatických postav v průběhu celé hry, tj. ve zveřejňovaní „kočičí hry“ ve vztazích plných napětí, z napětí plynoucího ze zakrývání reality a nejniternějších citů a pocitů. Tento dojem, že sdělování a vnímání základního tématu - samoty a její tíhy - se realizuje spíše vnějšími výrazovými prostředky, jsem měl na horažďovickém představení znásobený. Patrně tím, že došlo k určitému zmechanizování, a to jak v mluvním, tak v gestickém projevu. Nejraději bych škrtnul, co jsem právě napsal, protože vím, že je to o hercích a režisérovi, jejichž divadelní vybavenosti a práce si nesmírně vážím. Neškrtnul jsem to, protože právě proto k nim nemůžu být neupřímný.
V Horažďovicích jsem byl na přehlídce i vůbec poprvé. Maratón představení, porad s kolegy porotci Mášou Caltovou a Václavem Beránkem, rozborový seminář a slavnostní zakončení přehlídky mi neumožnil nic víc, než se zabývat divadlem. Jen díky vytržení, kterého se dostalo účastníkům přehlídky při přijetí starostou města Václavem Trčkem v obnovených krásných prostorách zámku, jsem zavětřil, jak kouzelné místo prostředím a lidmi si západočeské amatérské divadlo vyvolilo za svůj opěrný pilíř. Stejně tak, když jsem po divadelně nabitém dnu odcházel z kulturního domu, abych se v klidu hotelového pokoje připravil na rozborový seminář, jsem si nemohl nevšimnout jiné neméně pozitivní skutečnosti. A sice, že pro západočeské divadelníky den neskončil, že se sešli a setrvávají, aby při hudbě, tanci a povídání strávili všechny dosažitelné chvíle pospolu.
Milan Strotzer