Texty: Černý František: S kritikem o kritice Divadelní revue 2/2005

Text z archivu
Jako vzpomínku na divadelního kritika a historika Vladimíra Procházku (1919-1997), který by se loni v prosinci dožil pětaosmdesátin, ale i jako dokument, který leccos říká o práci divadelního kritika i o divadle let ne ještě tak vzdálených, zveřejňuji tento rozhovor z roku 1989, připravený k Vladimírovým sedmdesátinám. Tiskem však nevyšel. Protože číslo Tvorby, do něhož byl už zalomen, vyšlo právě v týdnu, kdy u nás došlo k velkým společenským změnám, soudruzi z redakce, jubilantovi přátelé, text pohotově z čísla vyhodili. Takže i proto má svou zajímavost. František Černý
S kritikem o kritice
V druhé polovině našeho století nevěnuje se v Praze divadelní kritice už tolik kritiků jako v jeho první půli, ač pro rozvoj divadla, a také pro orientaci a kultivaci diváků, je divadelní kritika stále nenahraditelná. Kromě toho kritik zaznamenává pro příští časy svědectví o dobové společenské a umělecké hodnotě pomíjivého divadelního díla, za něž mu jsou historikové, i když jeho soud je vždy do značné míry subjektivní, velice vděční. Jedním z mála českých divadelních kritiků, kteří o divadle píší již několik desítek let, je Vladimír Procházka, za nímž jsem se v předvečer jeho sedmdesátky - oslaví ji 2. prosince - vydal na kus řeči.……………..
Vzpomínám si, že jsi ještě jako vysokoškolák šel kvůli recenzi pro Tvorbu na dopolední generální zkoušku Tylových Kutnohorských havířů ve Vladislavském sále na Hradě, bylo to v roce 1949 ke Dni horníků, a mě jsi vzal s sebou. Referent na Havíře, inscenované ostravským divadlem v Kuršově režii podle mého soudu výborně, byl jedním z tvých prvních?
Začalo to všechno už před válkou. Již v roce 1938 jsem se společně s přítelem Josefem Šindelářem postavil - pod šifrou J.K. - v dělnickém časopise proti lokálněpatriotické pravici na obranu právě zde ochotníky uváděné Těžké Barbory z repertoáru Osvobozeného. Je to tedy už padesát jedna let. Netušil jsem samozřejmě, že to byl pro mě začátek příznačný a rozhodující. Ke konci okupace pod vlivem Emanuela Famíry, spoluvězně z pankrácké věznice, jsem se seznámil s tendencemi levicové avantgardy a pokoušel se o umění dokonce vysoce zjednodušeně teoretizovat.
Začalo to tedy všechno na Mělníce -
Máš pravdu, nespadlo to s nebe. Trochu už to zřejmě souviselo s naší rodinou. Otec byl talentovaným barytonistou, později studoval zpěv u Bohumila Benoniho. Měl nabídky i k profesionálnímu angažmá, ale z rodinných, finančních důvodů je nikdy nemohl přijmout. Temperamentní činoherní ochotnicí byla také moje teta, otcova sestra. Už v mládí byl velmi dobrým hercem-ochotníkem dnes již zemřelý můj mladší bratr Zdeněk, později profesionál, hrál v Trutnově, na Kladně, v Divadle Jiřího Wolkra, naposled v Kolíně. AMU vystudoval můj nejmladší bratr Bořík, který dnes je v Divadle Na zábradlí a předtím byl v Mladé Boleslavi, Liberci, Olomouci a v Divadle za branou. A pokračuje to také v další generaci. Můj syn je, jak víš, dramaturgem v Činoherním klubu, Zdeňkův syn Aleš právě začíná profesionální hereckou dráhu. Tak nějak to všechno začalo a pokračuje. Já sám jako levicově orientovaný středoškolák jsem byl pln ideálů marxistické avantgardy, ve třicátých letech jsem nadšeně navštěvoval Burianovo D, uctíval Osvobozené V + W a Ježka. V té době jsem viděl i některé Frejkovy inscenace v Národním. Starší mělnický spolužák Jaroslav Krombholc mi rád hrál na klavír operní klasiku i Ervína Schulhoffa, společně jsme ochotničili, v jediném večeru on dirigoval Mozarta (jistě velmi talentovaně), já režíroval MoliŹra (jistě velmi diletantsky). Ovšem plna múzičnosti a celodenního zpěvu od opery po šantán byla má matka. Ta na mě a asi i na mé bratry zapůsobila nejvíc. Jeden se však trochu odrodil, stal se inženýrem ekonomie, ale téměř sám se naučil hrát na klavír. A co jsem dělal dál? Hodně jsem četl, mladicky dumal o pokrokovém umění a byl pln poctivé víry v rychlou uskutečnitelnost socialistických ideálů. Jen co porazíme fašismus, pak už to půjde jako na drátkách! Fašismus poražen byl, ale drátky se nám hodně zapletly.