Texty: ZEMANĆÍKOVÁ, Alena: Recenze inscenace povídky Vzpomínka na dívku ze skla.

Ještě jednou k Wolkrovu Prostějovu
V “divadelní HROMADĚ” č. 37/2003 referují paní Ema Zámečníková a Václav Bartoš na stranách 33 a 34 o celostátním festivalu poezie Wolkrův Prostějov 2003. Jako odpověď předkládám recenzi lektorky paní Aleny Zemančíkové ze zpravodaje Wolkrova Prostějova č. 3, která svědčí o erudovanosti a zdvořilosti lektorů na 46. Wolkrově Prostějově a bezprostřední odezvu diváků na královéhradecké představení “Dívka ze skla”.
Jana Štefánková
odborná pracovnice Artamy pro umělecký přednes

Jesličky z Hradce Králové přijely s inscenací povídky Tennessee Williamse Vzpomínka na dívku ze skla: tato krátká próza je skicou pro budoucí drama Skleněný zvěřinec, které patří ke klasickým dílům dramatu 20. století. Hrdinkou povídky je dívka Laura, bytost jako ze skla, podobná figurkám ze své sbírky, neschopná dostát nárokům, které klade všední život a její rodina. Tvůrci inscenaci posunuli v dramatizaci postavu Laury z obrazu zvláštní, nezařaditelné a vyšinuté bytosti mezi zástupce generační vzpoury proti realitě dospělých. Tím získali ohlas a porozumění publika, krutě však postavu zjednodušili proti autorskému předobrazu.
Samo inscenační ztvárnění se rovněž ubíralo cestou tvrdých a jednoznačných řešení v hudbě i scénografii: Laura i matka mají "druhé já" (Laura lyrickou dívku s flétnou, matka ženu - hospodyni u klavíru), přičemž hudební motivy, kterými jsou postavy provázeny, jsou vybrány jako by mechanicky, podle vzorce - dur x moll = tvrdá x něžná, křehká.
V inscenaci chybělo leccos z toho, co by bylo stačilo převzít z textu povídky, a prostředky jevištní, které měly sdělení obohatit, "zdivadelnit", působily okoukaně, pod úrovní předlohy (např. výjevy snového života, který Laura vede s postavami své oblíbené četby).
Paradoxně se v inscenaci ukázala pouze relativní platnost některých pravidel: např. toho, že živá hudba na jevišti je vždycky přínos. V povídce, kde významným motivem je gramofon a z něho se linoucí staré šlágry, je náhle dívka s flétnou a jiná u klavíru úkazem z oboru školních postupů.
Představení je lepší v úmyslu než v provedení, které se bohužel spokojilo s řešeními - jak už bylo řečeno - pod úrovní prozaické předlohy. Vyšinutá Laura, s níž celé generace diváků v hledištích celého světa cítí, protože část její bytosti plné úzkostí a strachu cítí i v sobě, se v tomto případě navzdory své povaze inscenátorům vzepřela: nepřestala sice docela být sama sebou, ale ztratila mihotavý lesk figurky ze skla.
Alena Zemančíková

Laura je bytost, se kterou se snadno identifikujeme. Je velkou metaforou všech našich úzkostí a strachů. /Alena Zemančíková/.
Já jsem do poslední chvíle odmítal věřit, že ta bílá dívka je míněna vážně. Že tak banálním způsobem ztělesní nitro. Tím se ta věc pro mě posunula až ke kýči. Téma funguje. Ale nevím, jestli díky té inscenaci, nebo navzdory té inscenaci. /Radovan Lipus/
Je to rozplizlý v rytmu. /Hana Kofránková/.

Bezprostřední divácké pocity:
- budu o tom muset ještě přemýšlet
- bude se mi po tom dobře usínat
- nepoznamenalo nás to
- jsem překvapená
- křišťálová opravdovost
- křehkost
- lehkost
- profesionalita, která se u amatérů jen tak nevidí
- skvělá scénografie
- krásné, lyrické, chtěla jsem plakat, ale rozsvítili mi
- děsný, slečna poezie
- přišla mi výborná ta hra
- líbila se mi postava té dívky s flétnou, fakt dobrá


Nejsme si tak úplně jistí, že reflexe otištěné ve Zpravodaji WP jsou odpovědí na článek Emy Zámečníkové.
red.