Texty: KUBIŠTA, Ondřej: Přírodní divadla v českých zemích. Diplomní bak, práce DAMU 2003. 1.část

Divadelní fakulta
AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V PRAZE
DIPLOMOVÁ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Ondřej Kubišta

PŘÍRODNÍ DIVADLA V ČESKÝCH ZEMÍCH

katedra produkce

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Jan Dvořák
Praha, 2003

Prohlašuji, že jsem diplomovou bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.

Ondřej Kubišta


V Praze, dne
Anotace
Vedle velkého množství divadelních budov a sálů existují také na území České republiky přírodní divadla tj. lesní, zahradní, parková divadla a přírodní amfiteátry. Od 18. století jsou zmínky o prvních přírodních divadlech v zámeckých parcích a zejména na konci 19. století a celé 20. století byla a až do současnosti jsou tato divadla oblíbená. Toto je první ucelený pohled na problematiku přírodních divadel s popsaným historickým vývojem tohoto fenoménu, charakteristikou a úplným seznamem lokalit, kde se vyskytovala a vyskytují. Detailně je popsáno přírodní divadlo v Šárce v Praze a závěrem je pozornost věnována specifice producentské a produkční práce v tomto atypickém divadelním prostoru. Součástí této práce jsou obrazové přílohy, zejména bohatá fotodokumentace.

The first part of this work is engaged in the history of open - air theatres in Europe, the second part describes history of open - air theatres in the Czech countries, the third part deals with open - air theatre in the area of Divoká Šárka in Prague. The fourth part is the list of open - air theatres in Czech Republic with their characteristics, dates and sources. The fifth part is engaged in Productions in open - air theatres. The last but not least part is photo documentation of present state of these objects.


Obsah


stránka

1. Úvod 6
2. Přírodní divadla ve světě 8
3. Přírodní divadla v Českých zemích 11
4. Přírodní divadlo v Šárce 14
5. Heslář 19
6. Produkční minimum 52
7. Závěr a poděkování 56
8. Poznámky 58
9. Literatura 61
10. Prameny 63
11. Televize 63
12. Internet 63
13. Seznam obrazových příloh 64




motto:
“Divadelní umění ukazuje člověka na cestě. Mezi zemí a nebem. Při hledání tajemství. Když směřuje od svého intelektu k smyslům, a od pociťování vnějšího k vnitřní zkušenosti. Od každodenního k svátku. Divadlo je schopno vyvolat prožitek přetvoření a přeměny. Přemáhat čas a prostor. Právě divadelní prostor může být při těchto procesech obzvlášť užitečným a někdy přímo dokonalým nástrojem. Požadavky v této oblasti se plní nejobtížněji, přitom však jsou nejdůležitější. Realizují se tehdy, je-li možné divadelní prostor zasadit do míst, v nichž se protínají příroda a kultura, všední i posvátné prostory. Prostor se organizuje tak, aby už sám obsahoval náboj transgrese a transcendence, a tedy umožňoval překračovat vlastní přehrady a omezení, zniterňovat vnější, vyzařovat, zmocňovat se přilehlých prostorů i celého kosmu, začlenit nekonečné do sféry ukončeného, přetvářet měřitelné a neomezené. Takovéto vlastnosti měly nejčastěji rozmanité plenérové prostory, z čehož pramení neustálá, naprosto iracionální a v severněji položených zemích i v současných velkých městských aglomeracích tak obtížně splnitelná touha po představeních pod širým nebem”.
Kazimierz Braun

1.Úvod


Pro diplomovou bakalářskou práci jsem zvolil téma “Přírodní divadla v Českých zemích”. První přímou zkušenost s přírodním divadlem jsem získal při pořádání prvního ročníku festivalu “Blues v lese” v lesním divadle v Řevnicích u Prahy v roce 2000. Tento festival má za sebou úspěšné tři ročníky, na jejichž pořádání jsem se každý rok účastnil a zkušenosti takto získané bych rád promítl i do této práce. Další kontakty mám z osobních návštěv divadelních a hudebních festivalů, které se odehrávaly v přírodních amfiteátrech po celé České republice. Umělecké produkce, uskutečňující se v těchto prostorech mají úžasnou, neopakovatelnou atmosféru.
Na začátku jsem si položil otázku: “Co to je přírodní divadlo a co pouze přírodní divadelní prostor?” Mnoho divadelních představení se odehrává v přírodě, ale ne v přírodním divadle. Pro další výklad budu užívat pojmu “přírodní divadlo”, neboť za divadlo v přírodě může být považována každá produkce pod širým nebem. Mne zajímá takový prostor pod širým nebem, který je upraven nastálo k hraní i sledování divadelní nebo hudební produkce. Jsou to tedy přírodní, lesní, parková a zahradní divadla a přírodní amfiteátry. Do této práce také zařazuji některá letní kina, která v mnoha případech slouží či mohou sloužit i k pořádní divadelních představení nebo koncertů.
Inscenování v přírodě bylo a je velice oblíbené a stovky přírodních divadel existovaly a desítky dodnes existují a jsou využívány k hraní divadla či jiným kulturním akcím. Proto jsem si jako hlavní cíl bakalářské práce vytýčil zmapování těchto přírodních scén a jejich využití. Součástí předkládané práce je také fotografická dokumentace současného stavu funkčních i dříve zaniklých přírodních divadel. Tuto dokumentační fotografickou část jsem převážné míře vytvořil sám, při návštěvách těchto objektů.
Počátek mé bakalářské práce je spojen s konzultacemi s docentem Janem Dvořákem a profesorem Františkem Černým, kteří mě nasměrovali do archívů a knihoven. Další důležité setkáním bylo s Jiřím Valentou, autorem knihy “Místopis českého amatérského divadla”, ze které jsem hojně čerpal, včetně druhého, dosud nevydaného dílu, který mi autor poskytl. Další důležité informace a pomoc jsem získal od různých lidí, které jsem běhen své práce potkal a kterým patří mé poděkování, které uvádím v závěru. Dalším nezanedbatelným zdrojem z kterého jsem čerpal, byly informace z webových stránek.
Práci jsem rozdělil do pěti částí. Po úvodu se v první kapitole zabývám historií přírodních divadel v Evropě a ve Spojených státech. Druhou kapitolu jsem věnoval českým zemím. Třetí kapitolu jsem věnoval popisu největšího přírodního divadla v pražské Šárce. Čtvrtá, nejrozsáhlejší a také nejpracnější kapitola obsahuje seznam (heslář) míst, na kterých se vyskytují nebo vyskytovala přírodní divadla, amfiteátry apod. Heslář je uspořádán abecedně podle názvu města či obce, kde divadlo bylo postaveno, okresu, kam obec patří, níže je bližší charakteristika prostoru (lesní divadlo, přírodní divadlo, přírodní amfiteátr apod.), pak jsou informace, k čemu prostor slouží či sloužil v jakém období a nakonec zdroj informace. Heslář není úplný, nezahrnuje letní pražské arény a prostory, jejichž existenci nyní nelze věrohodně doložit. Rád bych poznamenal, že čím déle se problematikou zabývám, tím více informací se objevuje, a proto považuji předkládanou práci za úvodní vstup do problematiky, které bych se rád věnoval i nadále a doplnil neúplné nebo nové informace o českých přírodních divadelních scénách. V páté části zmiňuji zkušenosti své i zkušenosti odborníků s produkcemi pod širým nebem. V závěru shrnuji hlavní poznatky, které jsem při zpracování bakalářské práce získal. Na konci práce je seznam literatury a prameny, ze kterých jsem čerpal, poznámkový aparát, dále obrazová příloha, včetně fotografické dokumentace současného stavu některých přírodních divadel. (Odkazy na černobílou obrazovou přílohu jsou značeny římskými číslicemi v hranatých závorkách a na barevné dokumentační fotografie malými písmeny v hranatých závorkách.)

2. Přírodní divadla v Evropě


Začátky evropského divadla začínají v antickém Řecku a začátky divadla v přírodě vlastně také. Vždyť řecké amfiteátry byly vlastně divadly v přírodě. Uvedení divadelního představení ve starém Řecku bylo velkou lidovou slavností a bylo povinností pořadatelů poskytnout místo co největšímu počtu diváků, nikdo neměl být vyloučen z účasti na něm. Do současné doby obdivujeme zbytky i skoro kompletně zachované řecké amfiteátry, které jsou vlastně diváckou částí starých antických divadel. V samých začátcích řeckého divadelnictví se umisťovaly hlediště na svahy návrší, kde si diváci sedali na zem, nebo si přinášeli své sedačky s sebou, viditelnost měli zajištěnou. O slyšitelnost se postaraly, jak známo, zvlášť konstruované herecké masky. Později se začala stavět divadla dřevěná a v pátém století před n. l. se začínaly budovat ty podnes zachovalé amfiteátry, při jejichž stavbě byly použity přirozené svahy. Ty byly doplněny kamennou architekturou a vytvářely tak hlediště, v nichž v půlkruhu do výše stoupaly desítky řad kamenných sedadel, které seshora sestupující uličky dělily na několik klínových sektorů. Například hlediště Dionýsova divadla v Athénách dosahovalo výšky 31 metrů a mělo celkem osmasedmdesát řad. Vešlo se do něj 17 tisíc diváků, do divadla v Efezu celkem 23 tisíc. Samozřejmě byla i divadla menší. Do hlediště divadla na ostrově Théra se vešlo jeden a půl tisíce diváků a snad nejmenší bylo divadlo v Akrách - jen pro 600 diváků. V příloze je na fotografii zachyceno divadlo v Epidauru v Řecku [I], postavené ve čtvrtém století před naším letopočtem.
Pravá renesance divadla v přírodě nastává až na konci 19. století, ale hlavně v prvních letech století dvacátého. Začíná se projevovat v celé Evropě zájem o hraní divadla v přírodě, především pak v Německu a ve Francii. Obnovuje se hraní ve starých antických arénách v Nimes, Bézires a v Orange, provádí se odvážný pokus navázání na staré tradice antického divadla a francouzský divadelník Albert Darmont zbudoval na břehu Marny v Champigne-la-Bataille nádherné antické přírodní divadlo, v němž byla sehrána řada nejslavnějších antických tragédií a také mnoho děl moderní dramatické literatury. V Německu se v té době vybudovala přírodní divadla v Stolpmuende, v Zoppotském lese a na pobřeží Baltského moře v Ahlbecku.
Kazimierz Braun, autor knihy Divadelní prostor, popisuje renesanci divadla v přírodě a srovnává s proměnlivým prostorem takto: Během druhé divadelní reformy se rozšířila praxe svobodného, bezostyšného expresivního využívání prostoru. Požadavky, které byly v těchto i jim podobných inscenacích a pracích vzneseny vůči prostoru, přesahovaly jak to, co mohlo poskytnout barokní divadlo, tak i jakýkoliv sál s proměnlivým prostorem. Neboť proměnlivý prostor fungoval uvnitř divadla v jeho rámci. Jakožto divadelní prostor nepodléhal působení živlů. Naproti tomu nejnovější pokusy zkoumaly možnosti, jak představením obsáhnout prostory původně nedivadelní. Při zkoumání vody i ohně. Země i ovzduší. A nebe. Proměnlivý prostor umožnil bližší kontakt člověka s člověkem; rušily se překážky, které tomu bránily: rám, lóže, balkóny, zvlášť vyhrazené prostory a vchody pro herce i pro diváky. Avšak nebyla uspokojena potřeba kontaktu člověka s člověkem a člověka s přírodou a vesmírem.
Práce orientované tímto směrem, můžeme-li parafrázovat K. Brauna, probíhaly už od počátku století. Využívala se k tomu forma masových představení za účasti mnoha tisíc diváků a dosti často i několika tisíc účinkujících. V roce 1903 režisér Firmin Gémier ve Vaud ve Švýcarsku například uvedl obrovské plenérové představení za účasti asi dvou a půl tisíc statistů, a režisér Emile Jaques Dalcroze připravil v roce 1914 na břehu Ženevského jezera u příležitosti stého výročí začlenění Ženevy do Švýcarské federace Červnový svátek. Masová představení uváděl přibližně v rozmezí let 1910 - 1920 režisér Max Reinhardt v cirkusech, halách i v plenéru v Berlíně, ve Vídni, ve Wroclawi, v Londýně a později ve Spojených státech.
Rozmanitá představení tohoto druhu vznikala v letech 1919 a 1920 také v sovětském Rusku. Hrálo se v městském plenéru, v továrnách, kasárnách i na říčních parnících zakotvených u břehu. Divadelní skupiny “Agitpropu” připravily masová představení na 1. Máje v roce 1919 a 1920.
Plenérová představení prosazovali po svém příchodu k moci také nacisté. V letech 1934 - 1937 plánovali vybudovat 500 a skutečně nechali pak postavit 40 objektů, které nazývali “Thing”, “Thingstaette” nebo “Thingplatz”. Byla to obrovská divadla pod širým nebem, která se zpravidla nalézala na odlehlých místech, v lesích nebo horách. Hrály se tam tzv. Thingspiele, při nichž byl vykonáván kult nové národně socialistické mytologie, vycházející ze starogermánských legend. Nacisté rovněž pořádali představení na sportovních stadionech, v cirkusech a továrních halách [II]. V bývalé Německé demokratické republice bylo v roce 1961 okolo dvou set přírodních divadel, mezi ty nejznámější patřila skalní divadla Oybin, Jonsdorf v Žitavském pohoří a skalní divadlo Rathen v Polabském pohoří (oblast Drážďan), skalní divadlo v Greifensteinech v Krušnohoří (oblast bývalého Karl-Marx-Stadtu), lesní divadlo Steinbach - Langenbach v Duryňském lese (oblast Stuhl), horské divadlo Thale v Harzu (oblast Halle) a lesní a jezerní divadlo Ralswiek u Baltického moře (oblast Roztoky).
Hojně se rozmáhal zvyk uvádět v letním období pravidelná představení ve starověkých divadlech. Od roku 1927 se například pořádá stálý festival v Delfách, od roku 1936 v Epidauru. Využívají se také stará divadla a odeony v Aténách, Megapolisu a na dalších místech. Mnoho umělců snilo o nových divadlech, postavených podle řeckého vzoru. Polský divadelník Wyspianski takové divadlo dokonce navrhl a chtěl je postavit na úbočí Wawelu v Krakově (1905). Pro Maxe Reinhardta byl antickým divadlem Grosses Schauspielhaus (1920). V roce 1947 začal organizovat francouzský režisér Jean Vilar v Avignonu každoroční divadelní festival. Představení se konala na nádvoří Papežského paláce, kde bylo postaveno stálé pódiové jeviště a amfiteatrální hlediště. Dalším takovým příkladem je chorvatský Dubrovník, kde se od roku 1950 pořádá divadelní festival, na kterém se hraje jen pod širým nebem.
V Polsku byl v druhé polovině 18. století postaven “Teatr na Wyspie” v Laziankách u Varšavy[III]. Byl postaven na rozkaz krále Stanislava Augusta. Amfiteátr má jeden a půl tisíce sedadel v šestnácti řadách. Dnes se tu konají příležitostně hry se zpěvy a tanci.
V šedesátých letech statisíce mladých lidí přitahovaly festivaly nové hudby tzv. “open-air” festivaly tedy festivaly pod širým nebem, spjaté s protestním hnutím. Byla to gigantická představení, ve kterých davy mladých přehrávaly samy pro sebe velké drama touhy po přátelství a bratrství, po svobodě slova, činu a umění. Ve Woodstocku ve Spojených státech, který se stal symbolem tohoto hnutí, přebývalo ve svažitém terénu po tři dny kolem půl miliónu mladých lidí a poslouchalo hudbu vycházející ze stovek reproduktorů. Svou intenzitou a rozsahem to byl nepochybně největší projev divadla komunity ve 20. století.
Takovéto festivaly byly po celé 20. století velice oblíbené a využívaly všechny možné divadelní i nedivadelní prostory - přírodní divadla, přírodní amfiteátry, letní kina, sportovní stadiony, letiště apod.

3. Přírodní divadla v českých zemích


Za první přírodní divadlo v Českých zemích můžeme považovat přírodní divadlo pro operu Constanza e Fortezza na Pražském hradě, postavené roku 1723 a zbourané roku následujícího. Dle mínění divadelního historika Jiřího Hilmery, však řešení jeviště zcela vyloučilo případné využití reálných přírodních prvků .
Další dochovanou zprávou o přírodním divadle je zahradní divadlo v oboře zámku v Červeném Dvoře u Českého Krumlova, které bylo podle dostupných pramenů postaveno mezi lety 1756 - 1782 a s největší pravděpodobností zaniklo na přelomu 18. a 19. století při proměně pozdně barokní zahrady v anglický park . Plán tohoto divadla je v obrazové příloze[IV]. V zámeckém parku v Blatné na Strakonicku byla od roku 1808 také přírodní scéna, kde hráli ochotníci a kočující spolky české divadlo . V zámeckých parcích byla a jsou přírodní divadla také v Heřmanově Městci, Hluboké, Holovousech, Hukvaldech, Jaroměřicích nad Rokytnou, Konopišti, Kroměříži, Litomyšli, Rychnově nad Kněžnou, Žirovnicích (viz Heslář).
Velký rozvoj hraní na přírodních jevištích v Českých zemích nastává na přelomu 19. a 20. století. Na konci 19. století se hrají Pašijové hry v podkrkonošské vesnici Vlastiboř, používá se mansionové jeviště s předscénou a dvěma bočními jevišti (znázorňující zahradu Getsemanskou a Golgotu), které byly umístěny v přírodním terénu s panoramatem hor na břehu říčky Kamenice [V].
Opravdový boom nastává v roce 1913, kdy je postaveno přírodní divadlo v Šárce [VI -X] s kapacitou převyšující 10 tisíc diváků. Zahajovacím představením šáreckého divadla byla v květnu roku 1913 Prodaná nevěsta v podání souboru Národního divadla. Český Svět tehdy napsal: Nechť spory pro toto přírodní divadlo sebevíce přiostřují se, ono bude pamětihodností královské Prahy, jejíž divadelní kruhy odvážily se k tomuto velkému podniku. Chceme žíti! Valíme se zástupy a toto jeviště v pohádkově krásné Šárce, obklopené mythologickými vzpomínkami, je malou splátkou po naší lačnosti po velkoměstském životě. Každý rok chceme nějakou atrakci velkou a křiklavou pro známost Prahy, která musí za půl století předhonit prázdnou a fádní Vídeň . V r. 1922 již ochaboval zájem o šárecké divadlo, hlavně vzhledem k velké vzdálenosti od centra, rozmarům počasí a neschopnosti promluvit řečí davů k davovému publiku a v tomto roce také divadlo zaniklo .
Úspěch přírodního divadla v Šárce byl však tak pronikavý, že inspiroval vznik (případně rozkvět) dalších přírodních scén: 1919 v Praze Krči a v Brně u sv. Antoníčka, 1914 v Plzni, v Německém (Havlíčkově) Brodě a v Chocni, 1922 v Přerově nad Labem, 1924 v Piešťanech, 1925 v Olomouci a na dalších místech; ansámbly si často k provozování vybíraly Prodanou nevěstu . A to je výčet jen větších, spíše profesionálních scén, další přírodní divadla jsou uvedena v hesláři.
Během celého 20. století přírodní divadla vznikala a zanikala po celém území České republiky. Inscenování pod širým nebem bylo velice oblíbené a vycházely příručky a články, které radily kde, co a jak inscenovat, například: Skála, Antonín: Divadlo v přírodě. Příručka pro pořadatele divadel pod širým nebem. Praha, Svobodné učení selské 1930 . Hraní v přírodě mělo však i své odpůrce. Český Svět 11. 6. 1913 uvedl: Chrást u Chrudimi napodobí Prahu a provedla F. Šubertova Jana Výravu v přírodě. Takové pokusy nelze schvalovati, a bylo by venkovu, který nedovede ani sloh doby vylíčiti, doporučiti od velkých scén ustáti. Toť směšné velikášství! Hrajte ,v sudě Diogenově’ v přírodě! a Otokar Fischer v roce 1920 napsal: Od provedení Jana Výravy a Prodané nevěsty v Šárce r. 1913 až po nynější Langerovy Vítěze nebylo divadlem v přírodě nic podstatného a uměleckého dokázáno .
V padesátých letech dvacátého století navrhl známý scénograf a divadelní architekt Joan Brehms unikátní otáčivé hlediště pro letní divadelní festival v Českém Krumlově. Toto hlediště bylo postaveno a dodnes se v upravené a rekonstruované podobě dochovalo v zámeckém parku. Mezi další divadelně architektonická Brehmsova díla v přírodě patřilo v šedesátých letech postavené Kruhové divadlo v Rajské zahradě v Českých Budějovicích a proměnlivé “kejvadlové” divadlo na hradě Karlštejn .
Jistý úpadek hraní v přírodě můžeme na venkově pozorovat s úpadkem ochotnického divadla všeobecně. V mnoha případech byla přírodní divadla přebudována na letní kina (Makov, Litoměřice). Na druhé straně bývají letni kina využívána pro pořádání letních hudebních festivalů .
Od 60. let s nástupem obliby folkové a country hudby se přírodní divadla, amfiteátry a letní kina začaly také využívat pro pořádání koncertů hudby těchto žánrů. Mezi nejznámější hudební festival můžeme zařadit Portu, kterou v dobách největší slávy navštěvovaly na plzeňském Lochotíně desetitisíce fanoušků a jistě snese srovnání s velkými festivaly rockové hudby ve světě . Po roce 1989 se pro letní hudební festivaly začaly tyto přírodní scény využívat více. Pro příklad uveďme areál letního kina “Na bojišti” v Trutnově a letní kina v Lipnici a v Boskovicích či Lesní divadlo v Řevnicích .
I přírodní divadla zaznamenala po roce 1989 jistou renesanci. Nová se postavila v Českých Budějovicích pro představení klientů v sociálním ústavu, v Hořicích na Šumavě, kde se tak obnovila tradice hraní Pašijových her a v Líšnici v okrese Praha západ. V Boskovicích se postavil amfiteátr se “Stříbrným jezerem” pro westernová představení. Divadla se také rekonstruovala a to ve Smečně , v Chřibské a Lokti nad Ohří , kde je možné v letních měsících zhlédnout operní představení. O rekonstrukci se uvažuje v Bílině , Frenštátě pod Radhoštěm , Jičíně , Kladrubech a v Jihlavě plánují přebudování letního kina na univerzální amfiteátr.



4. Přírodní divadlo v Praze - Divoké Šárce

Přírodní divadlo v Šárce bylo ve své době ojedinělým fenoménem, který dosud unikal bližší podrobnosti. Nejnověji věnovala divadlu samostatný pořad Česká televize a vyšel podrobný článek v Divadelní revue .
Přírodní divadlo v Divoké Šárce bylo zřízeno pro monumentální divadelní slavnosti, tzv. davové divadlo, tedy divadlo založené na estetických zásadách symbolismu. Toto divadlo, jehož hlavní dramatickou postavou byl dav a které se obracelo k tisícům diváků, se stalo po roce 1900, kdy vzrůstala společenská aktivita a lidových mas, jedním z charakteristických fenoménů evropského divadelnictví. Jak uvádějí Dějiny českého divadla, teoretikové i umělci symbolistického divadla se snažili obnovit divadelní představení jako velkou lidovou slavnost, přiblížit divadelní projev náboženskému obřadu a vytvářet divadlo jako projev lidového nadšení. Vzorem pro tyto akce bylo klasické divadlo antiky a středověké mystérium. Takové divadlo zavedl Max Reinhardt v Německu. Ve Francii z podobných zásad vycházelo Divadlo lidu Romaina Rollanda a po Velké říjnové socialistické revoluci byla předváděna revoluční mystéria na náměstích v Rusku.
V českých zemích se objevila představení této monumentální symboliky jednak na upravených tradičních jevištích, jednak jako akce, zdůrazňující více formu velkolepé podívané, než vlastní umělecký základ tohoto divadelního stylu. Významným typem davového divadla byly slavnostní scény sokolských sletů. Se zmíněnou tendencí k davovému divadlu a divadlu jako společenské události souvisela patrně také tehdejší obliba divadel v přírodě, která se po roce 1900 začala zřizovat v některých městech. Tato tendence souvisela nejdříve se snahou zachytit přírodní prostředí “in natura” .
Největším podnikem v tomto směru bylo přírodní divadlo v Divoké Šárce, tehdy u Prahy. Mělo asi deset tisíc míst k sezení a šest tisíc k stání. Jak dokládají fotografie [VI], zabíralo přírodní jeviště široký pás romanticky členěné krajiny nad tzv. Čertovým mlýnem.
Iniciátory vzniku přírodního divadla byli basista Emil Pollert a divadelní podnikatel, producent, režisér, spisovatel a překladatel Antonín Fencl (od roku 1909 šéf činohry Smíchovských divadel). Oba podnikatelé si pronajali svažitý pozemek v Liboci, patřící ke Kaiserovu hostinci v Čertově mlýně. Tento areál se od nich chystala pronajmout v březnu 1913 Společnost Národního divadla, s tím, že Fencl s Pollertem zajistí stavbu jeviště s orchestřištěm, hlediště a technicko provozní příslušenství a Národní divadlo zde bude mít přednostní právo na uvádění svých inscenací. Hrubý příjem měl být dělen rovným dílem mezi obě strany. Konečná smlouva mezi oběma stranami není známa. Jisté však je, že správa Národního divadla si šáreckou scénu pronajala a uzavřela smlouvu s bankou Bohemia, která odkoupila první tři představení Prodané nevěsty. Úřední povolení k provozování přírodního divadla v Šárce získal Fencl 26. dubna 1913 a podle dostupných informací byl jeho ředitelem ještě roku 1922. Zahajovacím představením šáreckého divadla měla být po vzájemné dohodě již v květnu roku 1913 zmíněná Prodaná nevěsta.
Parcela byla od časného jara velkoryse a nákladně upravována podle návrhu šéfa výpravy Národního divadla Karla Štapfera. Plocha musela být především zbavena nežádoucího porostu. Nad srázem k Čertovu mlýnu vznikla obdélníková jáma a do ní vestavěla tesařská firma základní část konstrukce, které sloužily jako skladiště kulis a šatny pod jevištěm. O něco výše byl vyhlouben podélný prostor pro orchestřiště. V průběhu dubna dokončila tesařská firma celou dřevěnou konstrukci jeviště s orchestřištěm a osadila číslované lavice pro diváky. Hlediště - dokonce s dvěma řadami lóží vpředu - bylo upraveno pro 9 526 míst k sezení a údajně až 8 tisíc k stání. Celková hrací plocha prý obsáhla 4 tisíce m². Dřevěná konstrukce byla pro pohled z hlediště obložena drnem a prkna jeviště zasypána pískem, aby hrací prostor citlivě splynul s okolní přírodou. Počátkem května počali šéf výpravy Karel Štapfer a výtvarník Josef Matěj Gottlieb, inspektor jeviště Národního divadla, se stavbou dekorací k Prodané nevěstě. Ve stejné době se zde začalo také zkoušet. Stavbu šáreckého divadla včetně zkoušek na Prodanou nevěstu průběžně dokumentoval kameraman Václav Münzberger pro filmovou společnost ASUM (v názvu se skrývají jména zakladatelů firmy, režiséra snímku Maxe Urbana a jeho manželky, herečky Anduly Sedláčkové). Tento němý film se nedochoval.
Ke staveništi zřídil majitel divadla pěší i vozové cesty. Parkoviště povozů bylo nad divadlem u cesty, stavěné jako příjezdová komunikace od Vokovic k Liboci. K dispozici bylo občerstvení, sociální zařízení, herecké šatny. Bylo pamatováno i na lékařskou, hasičskou a policejní služebnu. Pro návštěvu šáreckých představení bylo třeba vypracovat zvláštní řád. Majitel divadla Antonín Fencl vydal bulletin, doprovozený mapkou, informující o možnostech tramvajového a vlakového spojení [VI-VII]. Na železniční zastávce v Liboci a konečné tramvaje ve Střešovicích čekaly vozy k přepravě obecenstva. Vstupenky prodávala banka Bohemia na Příkopech a dalších jedenáct filiálních prodejen. V den představení se vyvěšovaly na čtyřech místech v centru Prahy, dále v Karlíně a na Žižkově, červené prapory s černým nápisem DNES DIVADLO V ŠÁRCE, které signalizovaly, že se produkce bez ohledu na počasí skutečně bude konat. Začátek ve čtyři hodiny odpoledne ohlašovaly tři fanfáry. Po poslední již nikdo neměl být vpuštěn do hlediště. U pokladny v Šárce bylo kromě vstupenek možno zakoupit libreto, noty s klavírní úpravou Prodané nevěsty a dokonce odznak divadla.
Kulisy postavené na šáreckém jevišti měly masivní, někdy i pochozí dřevěnou konstrukci a budily dojem reálných staveb. Scéně vévodila v levé části jeviště patrová hospoda Na Knížecí [IX]. Čelní pohled uzavírala velká brána, vpravo stály doškové chalupy a stánky s opravdovým perníkem. Náves zdobila socha sv. Jana Nepomuckého a došky krytá studna se zvoničkou. Celou scénu rámovaly šárecké lesy.
Do chystaného velkého komparsu se již od počátku dubna 1913 hlásily na základě výzev v novinách různé spolky a amatérské scény, které měly k dispozici český lidový kroj, nejlépe plzeňský nebo chodský. Účinkovat v představení Prodané nevěsty bylo, soudě podle dochovaných fotografií, i zábavnou společenskou událostí. V různých krojích nacházíme na snímcích režiséra představení Roberta Poláka, herce, kabaretiéra a nakladatele Josefa Švába - Malostranského, činoherce a režiséra Karla Kolára i inspektora jeviště, výtvarníka Josefa Matěje Gottlieba. Zpočátku se zkoušelo každou neděli za restaurací na Žofíně, od května již se jezdilo zkoušet do Šárky, kde dělníci zatím dokončili hrubou stavbu jeviště. Režisér Robert Polák rozehrál celý rozsáhlý prostor za pomoci sboru, baletu a zvláště zmíněných komparsů, tvořených vedle spolků i místním obyvatelstvem. Konečný počet všech účinkujících dosáhl údajně šesti set. V centru jeviště se odvíjel základní děj, ale veškerá vesnická zákoutí oživovaly milenecké dvojice a rázovité postavy starců a stařen vyhřívajících se na slunci. Ke kostelíku na pravém skalnatém hřbetu se vinulo procesí, dole se komedianti připravovali na produkci. U maringotky byla uvázána živá koza s kůzletem. Tento vůz koupil Gottlieb od skutečného komedianta na pražské Štvanici, který s rodinou za buřty, pivo a stokorunu dotáhl povoz až do Šárky.
Provedení opery v přírodě vzbudilo nadšený souhlas i bouři nevole. Výtky se obracely zejména proti Polákově naturalistické režii, která souběžnými akcemi příliš odváděla pozornost od hlavního děje. Výstup procesí ke kostelíku byl ironicky nazýván “horolezeckým výkonem”. Kompars a sbory z časových důvodů rušivě nastupovaly již v závěru předchozích intimnějších scén. Kritici připouštěli dobrou srozumitelnost zpívaného slova, ale vytýkali nevyrovnanou akustiku orchestru. Jeho zvuk se ve velkém prostoru tříštil a dechové nástroje potlačovaly zvuk smyčců. Nicméně i odpůrci projektu uznávali nebývalou sílu zážitku, kdy jak Češi, tak i cizinci odcházeli nadšeni. Představení spatřilo několik desítek tisíc lidí, z nichž mnozí by se do budovy Národního divadla snad ani nevypravili. Bývalý ředitel Národního divadla F. A. Šubert publikoval zasvěcenou úvahu o odlišných zákonitostech přírodních scén, v níž poukázal na základní omyl části kritiků, kteří na přírodní divadla vztahovali principy, užívané režií v kamenných divadlech . Obdobné stanovisko zastával i Max Brod a navíc se netajil dojetím, které v něm představení vyvolalo . Úspěch přírodního divadla v Šárce byl tak pronikavý, že inspiroval vznik dalších přírodních scén.
Jako další titul Národního divadla se ještě téhož roku 29. června 1913 objevilo na šárecké scéně historické drama F. A. Šuberta Jan Výrava. V režii Jaroslava Kvapila se stalo monumentálním, téměř filmově pojatým představením, jehož realismus potrhovala i jízda na koních. Představitelé Národního divadla a Antonín Fencl uvažovali o dalších přidaných představeních Prodané nevěsty, ale nedošlo k dohodě s odborovou organizací orchestru, která požadovala navýšení honoráře a úlevy od večerních představení v dnech zkoušek. Stejně tak se neuskutečnila ani představení plánovaná na další rok, přestože vedení šáreckého divadla přistoupilo na veškeré finanční i provozní požadavky ze strany Národního divadla. Produkce v Šárce byly sice pro obě strany ziskové, nicméně celkově rok 1913 skončil pro Národní divadlo ztrátou a správní výbor Společnosti Národního divadla účast v Šárce (jistě jako určitý rizikový podnik) zamítl.
Představení Shakespearova Večera tříkrálového 14. června 1914 v režii Jaroslava Kvapila hrála činohra Národního divadla již na náklady Spolku českých žurnalistů. Ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz považoval šárecké letní produkce dokonce za nežádoucí konkurenci, které je potřeba úředně zabránit. Pro Antonína Fencla byla neúčast Národního divadla na jeho scéně těžkou ranou a k dalším představením se snažil získat alespoň jednotlivé umělce - zjevně málo úspěšně - i inzercí. Řešení těchto problémů překazila první světová válka. Smlouvu o pronájmu pozemku s majiteli hostince v Čertově mlýně obnovil Antonín Fencl v roce 1919 a ve stejném roce se do Šárky vrátila i Prodaná nevěsta v podání ansámblu Národního divadla. Dvě představení 20. července a 10. srpna se však hrála v době divadelních prázdnin a byla pořádána ve prospěch českých invalidů. Není jasné, kdo byl organizátorem akce a nesl její náklady, nejspíš jím byl sám A. Fencl. Dirigentem byl Rudolf Zamrzla, režisérem Robert Polák a choreografem Augustin Berger. Mnohem prostší dekorace, ale stále v duchu předválečné Štapferovy výpravy, pořídil nově Josef Matěj Gottlieb[X], protože původní výprava byla během válečných let rozkradena a poničena. Představení však nemělo takový ohlas jako před válkou.
Na třech uvedeních Prodané nevěsty následujícího roku 1920 se již nepodílelo Národní divadlo, ale najatí členové tehdejší opery Vinohradského divadla. Ve prospěch Československého červeného kříže Prahy XV, v režii Adolfa Krössinga a za doprovodu Kladenské filharmonie, řízené profesorem Kubátem, vystoupil jako Jeník 31. července 1921 na jevišti šáreckého divadla Otakar Mařák. Náklady na provoz přírodní šárecké scény byly zjevně nad možnosti Antonína Fencla. Již počátkem roku 1920 se situaci pokoušel řešit založením akciové společnosti, která zde chtěla kromě divadla provozovat ještě restaurace, zoologickou zahradu, filmové město s továrnou, ateliérem a biografem, podniky sportovní, průmyslové, opravní apod. O rok později se snažil, ovšem bez úspěchu, prodat divadlo Zemskému správnímu výboru jako vedlejší scénu Národního divadla.
Tristní finanční situaci divadla dokládá spor, který se rozpoutal kolem neuskutečněného představení dvojice oper Komedianti a Sedlák kavalír R. Leoncavalla a P. Mascagniho, v nichž měli 2. a 9. července 1922 vystoupit Otakar Mařák a Mary Cavan. Zdá se že pořadatelé Karel Damaj a Karel Turek Kautský nemohli dostát slibu vyplatit sjednaný honorář ještě před začátkem představení a čekali na vybrání vstupného. Mařák i jeho manželka odmítli vystoupit, přestože je nakonec očekávalo plné hlediště. Pořadatelé podali na oba umělce žalobu, ale soud dal za pravdu Mařákovi s Cavanovou. Podrobnosti o ukončení činnosti přírodního divadla se nepodařilo dohledat. Podle novinových anoncí se v Šárce hrálo naposledy 6. července 1922, kdy zde ruské komorní divadlo uvedlo historické drama Alexandra Kotomkina Jan Hus.
Kdo bude dnes hledat šárecké divadlo, mnoho z něj nenajde; příroda si rychle vzala nazpět celý areál jeviště i hlediště. Od konečné tramvají čísel dvacet a dvacet šest půjdete k hrázi vodní nádrže Džbán a pak příjemnou procházkou rozeklaným údolím Šáreckého potoka až k Čertovu mlýnu. Od Čertova mlýna: za dřevěným můstkem přes Šárecký potok. Pěšina prudce stoupá do kopce směrem k Liboci. V místě, kde se sráz lomí v mírné stoupání, bylo jeviště s dodnes patrnými výkopy po skladišti a orchestřišti. Vlevo stojí zbytky vyhořelé kanceláře divadla (dokumentační fotografie současného stavu v příloze [a]). Neobývanou ale zachovanou stavbu vypálil kolem roku 1996 neopatrný bezdomovec. Cesta dále stoupá bývalým hledištěm zarostlým stromy (dokumentační fotografie současného stavu v příloze[a]) až na cestu, která vznikla v souvislosti s divadlem jako příjezdová komunikace zleva od Vokovic k Liboci. Na louce, z níž se otvírá pohled na současnou Liboc, bývalo parkoviště.