Texty: AS 2004, č. 2, s. 85. Vítězslava Šrámková..

Léta strašná i krásná zároveň
Velkou předností sympatické knížečky, nazvané K netradičnímu divadlu na Moravě a ve Slezsku 60. – 80. let dvacátého století, je, že její autoři Tatjana Lazorčáková a Jan Roubal jsou jak uznávanými teatrology, kteří při zpracování vyšli z úctyhodného výzkumu amatérského i (polo)profesionálního dění, ale také se sami v tomto prostředí po léta pohybovali. Dokonce se dá říci, že je tyto jejich aktivity profesně nasměrovaly (oba v této chvíli učí na Katedře teorie a dějin dramatických umění Univerzity Palackého v Olomouci). Předkládaná knížka navíc navazuje na titul T. Lazorčákové Čas malých divadel (1996), zaměřený pouze na teritorium Olomouce, a na Roubalovy předchozí studie, z nichž připomeňme tu nejdostupnější - K obecným rysům alternativního divadla (úvod ke knize Jana Dvořáka Alt.divadlo, 2000). Zmiňme zde ovšem taky jeho práci stejně záslužnou, jako náročnou: překlad knihy polské teatroložky Ireny Sławińské Divadlo v současném myšlení.
Fakt, že erudovaní autoři zkoumali do značné míry osobně známý terén, jim jistě mohl pomoci při sběru materiálu zvláště z osobních archivů, které právě u tohoto typu mladých netradičních souborů bývají dosti nesystematické a neúplné, a při získávání výpovědí pamětníků. Především ale velmi pozitivně ovlivnil výstižnou a přitom úspornou charakteristiku jednotlivých souborů v cca 130 místném hesláři. Podobně hutná je i úvodní studie Obrysy mapy netradičních divadelních aktivit na střední a severní Moravě a ve Slezsku. Její název napravuje fakt, že hlavní titul ošidně slibuje záběr pozornosti na celou Moravu (jih a Brno pomíjí). Ale zároveň poněkud zastiňuje skutečnost, že když autoři charakterizují termíny či inscenační formy a příznačné poetiky netradičního divadla, týkají se zobecňující pasáže prakticky celé šíře hnutí, nejen teritoria vymezeného názvem, byť jsou dokladovány z větší části zdejšími příklady. U vymezení pojmů, které se užívaly a užívají pro tuto oblast divadla (např. u základně užívaného „netradiční divadlo“), snad mohlo být z historických důvodů připomenuto, jak byly přijímány a chápány v době svého vzniku, kdy se o jejich používání dost bouřlivě diskutovalo. Za velmi podstatnou pro pochopení historického „podhoubí“ (tj. podmínek existence a působení netradičního divadla, jež pochopitelně značně ovlivňovaly tvorbu samu,) považuji podkapitolu Modus vivendi… vytvářející objektivní a poměrně přesnou představu složité doby, v níž soubory tvořily. Je to pohled, který u podobných prací většinou schází, nebo je přepolitizován. I když politické tlaky i k této sféře neoddělitelně patřily. Pokud jde ovšem o Národní divadelní dílnu v Šumperku v roce 1989, je jí skandál s vykázáním Pavla Dostála připsán neprávem, to se odehrálo na Klubové tvorbě (myslím, že šlo o krajské kolo), která se tamtéž s dílnou o pár týdnů míjela. Dílna měla svá „specifika“: toho roku začínala kolem 21. srpna a ožehavé výročí účastníci připomněli rozsvícením desítek svíček a tichým zpěvem večer v parku. Přestože večerní práce tříd i venku mimo klub byla zahrnuta do koncepce dílny, která se dávala ke schvalovaní, o účelu večera nemohlo být a nebylo pochyb. Podezření „orgánů“ navíc vzbuzovalo, že se poprvé účastnil soubor z USA, atd. Takže následovaly každodenní déletrvající výslechy dvou vedoucích dílny na VB (tedy spíš STB), hrozilo se postihy všech účastníků, zákazem závěrečné veřejné prezentace výsledků, při níž byla předpokládána „další politická provokace“, atd. Ostatně podobně politicky ostražité místní a okresní orgány vládly i v Prostějově – možná právě nechuť k nim paradoxně pomáhala vytvářet jakési vnitřní sjednocení, a tím i svobodnou tvůrčí atmosféru Wolkrova Prostějova a dalších těchto akcí… Byla to prostě léta strašná a krásná zároveň.
Vítězslava Šrámková

Tatjana Lazorčáková – Jan Roubal
K NETRADIČNÍMU DIVADLU
na Moravě a ve Slezsku 60. – 80. let dvacátého století
Nakladatelství Pražská scéna, Praha 2003;
208 str., 59 fotografií, databáze souborů, jmenný rejstřík.