Texty: AS 2004, č. 2, s. 79 - 80. rozhovor Blanka Josephová-Luňáková.

DOBŘE INVESTOVANÝ ČAS DANY JANDOVÉ

Poslední květnový den oslaví své narozeniny plzeňská loutkářka, výtvarnice a pedagožka Dana Jandová. Proto, aby pochopila, jak zůstat mladá, musela během šedesáti let svého života prožít nejednu bolest i strach. To, že se ze všech ran vyhojila, bere jako dar, který by si neměla nechávat jenom pro sebe, a tak se o svou životní sílu dělí s druhými.

Odkdy tě začaly provázet loutky?
Takový ten můj prvotní zájem o divadlo a o loutky vznikl z potřeby něco tvořit a vyrábět rukama, a to pro děti z mateřské školy, kde jsem začala učit. Pak jsem v Plzni absolvovala Lidovou konzervatoř loutkového divadla u paní Škardové a zjistila jsem, že mě to docela baví. Paní Škardová mě pak začala přesvědčovat, abych se přihlásila na nástavbu pro pedagogy při loutkářské katedře na DAMU. Nakonec jsem si řekla, že to zkusím a nějakou náhodou či omylem mě přijali. Byla to vlastně aprobace k vyučování na Lidových školách umění, což jsem si tehdy vůbec neplánovala. Chtěla jsem se jen o loutkovém divadle něco víc dozvědět. Moc se mi na škole líbilo, bylo to asi nejkrásnější období.
Co tě přimělo změnit úmysl a na Lidovou školu umění nakonec jako pedagog nastoupit?
Pokračovala jsem pak dál jako učitelka mateřské školy a Jiří Oudes mě vyzval, abych na LŠU zkusila jeden den v týdnu pracovat se staršími dětmi. Učit tam denně pro mě nepřipadalo v úvahu, protože jsem sama měla malé děti. Dcera ještě chodila do školky a já si přála být s ní odpoledne doma. Jenomže potom se u nás stalo neštěstí, malou jsem ztratila a už jsem se nechtěla vrátit zpátky do prostředí školky, kde mi ji všechno připomínalo. Všichni tam věděli, co se stalo, byli na mě moc hodní a to mě házelo zpátky. Pořád jsem se v té bolesti babrala. A tak jsem přešla na „lidušku“ na plný úvazek. Nikdo tam o mně nic nevěděl, nikdo mě neznal, nikdo se mě na nic neptal, nikdo nepozoroval, jak mi je. Když jsem nastupovala, vůbec jsem si nedovedla představit, jak to zvládnu, ale když už jsem tam byla, na všechno trápení jsem zapomněla. Těžké to začalo být zase až když jsem se vracela zpátky do našeho bytu. Můj nový začátek se tedy v podstatě skládal z hodin ve škole s dětmi. Musela jsem se jinak připravovat, hodně číst, měla jsem potřebu absolvovat hodně seminářů, neměla jsem čas přemýšlet a pomalu jsem se dávala dohromady.
To už existoval loutkářský soubor Střípek?
Jistě. Po nástavbě na DAMU jsem nějaký čas pracovala v souboru Paseka u Jardy Hrubého, ale ten se potom rozpadl. Já toho ale nechtěla nechat, a tak jsem si řekla, že zkusím dělat divadlo s lidmi, kteří o to mají zájem, což byly nakonec výhradně učitelky mateřské školy. To byl počátek Střípku. Pamatuji se, že jsme si všechny rekvizity převážely na dvoukoláku a hrály jsme – jak jinak – pro děti předškolního věku. Taky si vzpomínám, jak nám režisér Alfy Tomáš Dvořák na jedné přehlídce řekl, že jsme tam samé ženské a že to vypadá, jako bychom si úplně všechno dělaly samy. Že by to chtělo chlapa. Jenomže ve školkách žádný chlap nebyl a sežeňte jinde nějakého chlapa, který by měl dopoledne volno! Nakonec se to přece jen podařilo a já Střípek táhla asi patnáct let. Po neštěstí s malou ještě asi tři roky. Ale pak jsem zjistila, že moje nová práce zabere tolik času, že už bych Střípek naplno nestíhala.
Jak proběhlo předávání štafety? Zřejmě hladce, když jsi věděla, že Střípek vkládáš do správných rukou…
I tak jsem soubor Ivaně Faitlové předávala s těžkým srdcem. Střípek byl taková moje rodina, která mně pomohla v nejhorších chvílích. Bylo to pro mě těžké období – dokázat si přiznat, že už na něco, co mám velice ráda, prostě nemám. Ještě jsem s nimi po nějaký čas jezdila na přehlídky, ale pochopila jsem, že bych Ivaně měla vyklidit celý prostor k vlastní práci. Dneska je specifika Střípku samozřejmě někde jinde. Hrají pro široké divácké spektrum a dostali se na téměř profesionální úroveň. Když jsem Ivaně soubor předávala, měla jsem strach, jestli nezanikne. Mně šlo vždycky o partu, aby nám spolu bylo dobře, Ivaně jde o výsledek. Myslím ale, že v průběhu let taky hodně pochopila. Zjistila, že to bez sehraného ánsámblu kolem nejde. I to psaní pak vypadá jinak, když jsou role ušité na konkrétní lidi, které autorka zná a ví, co od nich může očekávat. Teď jsme ve fázi, že mezi ně ráda přijdu, když něco potřebují, některé věci se mnou pořád konzultují.
Co ty? Tobě s dětmi v ZUŠ o výsledek nejde?
Je to těžké. Člověk něco vyprodukuje, má pocit, že do toho dal všechno, ale přesto někde v podvědomí tuší, že to ani nemůže být dokonalé. Ale má to srdce. Je to něco, co se vytvořilo společně. A pak přijdeme na přehlídku a jsme třeba smeteni porotou. Ne že bych byla ukřivděná. Samozřejmě si vždycky nechám poradit, jenomže ne každá připomínka se dá aplikovat. Jsme amatéři a nikdo z nás nemá vzdělání na režii, výtvarno ani dramaturgii, vždycky se někde najde nějaká nedokonalost. Ale vždycky jde o dílko vytvořené nesmírně poctivě z čistého srdce. Uvědomila jsem si, že mi vlastně nejde o to, abychom vyhráli nebo abychom se všem líbili, ale abychom někoho oslovili. A když je potom porota moc studená, odtažitá a příliš „odborná“, hodně to bolí.
Ty sama do porotního křesla přece často usedáš, jaké máš pocity na druhé straně barikády?
Ano, znám i tu odvrácenou stranu a hluboce se skláním opravdu před každým, kdo s dětmi divadlo dělá a kdo ho dotáhne do jakéhosi tvaru. Samozřejmě podle svých sil a podle možností finančních i všech ostatních. Myslím, že je to záslužná práce a nevidím výsledek v efektu, ale v tom, že se děti třeba naučí mluvit, že je něco zajímá a snaží se to sdělit druhým, že jsou spolu a při společné práci něco zažily, pochopily a k něčemu došly. A nerozumím, proč se teď vedou diskuse, jestli je vystoupení dramatických tříd divadlem či ne. Já si myslím, že divadlo je cokoliv, co diváka osloví. Nevidím v tom rozdíl. V posledních letech mě baví právě ta tvorba, baví mě vést děti a mladé lidi k tomu, aby nad něčím přemýšleli – nějaké vítězství pak už pro mě není podstatné. Samozřejmě, že oni svou práci chtějí předvádět. Ale mně se na přehlídky chodit vůbec nechce a jen s těžkým srdcem zasedám v porotě. A když už, tak tam chodím ne proto, abych někoho hodnotila, ale abych ohlídala, jestli dětem nikdo neubližuje.
Začínala jsi učit v mateřské škole, po čase jsi přešla na žáky základních škol a středoškoláky v LŠU a nakonec hru s loutkou vyučuješ i na pedagogické fakultě. Jak u tebe probíhaly ty přeskoky z jedné věkové kategorie do druhé?
Vždycky když mám mít nějakou změnu, tak se jí strašně bojím. Stejně tak jsem se bála, když jsem měla přejít na pedagogickou fakultu a ze strachu jsem to vzala jenom externě na zkoušku. Každá změna mi ale přinese vnitřní obohacení a jiný náhled na práci, jsou to takové moje životní křižovatky. Pedagogická fakulta přišla v době mých velkých osobních problémů vztahových i těžkých problémů se zdravím. Zase se osvědčilo, že jsem si řekla – vezmi jinou práci, budeš se muset jinak připravovat, poznáš nové lidi, třeba ti to pomůže. A taky ano. Každý má v životě trápení a každý se s ním vyrovnává jiným způsobem. Ale život je o tom, abychom se s takovými situacemi dokázali vyrovnat. Je to součást života. A v tom právě vidím hodnotu „dramaťáku“ – že nabízí osobnostní rozvoj. Nejde tu o to, abych vyprodukovala divadlo, ale abych u dětí vypěstovala vztah k literatuře, k divadlu, k lidem kolem. Aby uměly poslouchat jeden druhého. A je jedno, jestli je to předškolák nebo vysokoškolák. Když se nám pak něco povede, je to moc fajn.
Jsou dnešní děti jiné než ty, se kterými jsi kdysi začínala?
Mám pocit, že hlavně já jsem jiná. V průběhu let jsem si uvědomila, že nejdůležitější je rozvíjet citovou stránku dětí, jejich vnímání. Na to kladu větší důraz než kdysi. Dnešní děti jsou snad náročnější, inteligentnější, znají cizí jazyky, dokážou pracovat s počítačem… To jsou věci, které děti posunují, takže jsou pak náročnější i v tom, co je jim předkládáno i jinak. Jsou ale stejně ctižádostivé, stejně zlobí jako tenkrát, jen v tom „dramaťáku“ máme štěstí, že činností se na sebe hodně napojíme a vznikají nám tak krásné přátelské vztahy. Mám pocit, že s dětmi nemám duševně čas stárnout. To jenom tělo zrazuje a nezvládá. Jen se bojím toho, abych dokázala odejít včas i tady. Abych měla dětem pořád ještě co dávat a abych dokázala poznat tu hranici, u které bych už měla couvnout.
Zbývá Ti vůbec ještě čas na něco jiného?
Moje všechny životní zkoušky, kterými jsem prošla, mě posunuly kamsi jinam. Začala jsem si víc uvědomovat souvislosti, hlavně větší pokoru k životu, k tomu, co se stalo. Učila jsem se tyhle věci chápat. Takhle jsem se dostala ke kartám. Ale ne jako k věštění budoucnosti, ale ke kartám, které pomáhají překonávat těžkosti. V podstatě jako psychoterapii. Funguje to. A to je právě druhá věc, která mně zabere spoustu času a ubírá mně můj vlastní. Chodí za mnou hodně lidí. Jednak vědí, čím jsem prošla, a když jsou na dně, tak hledají sílu u toho, kdo to překonal. Když pak zjistí, že jim můžu pomoct i přes karty, využívají toho. Pochopí, že co se teď zdá nepřekonatelné z hlediska budoucnosti, časem se může ukázat jako posun jinam, někam dál. Život se nezastaví a člověk by se k překážkám měl stavět určitým „tvůrčím“ způsobem. Pochopit, proč přišly a umět je použít ve prospěch osobního růstu. Myslím, že i z těch dvou infarktů, které jsem přechodila, i z té rakoviny, co jsem měla, jsem se nevyléčila náhodou. Chápu, že to bylo proto, abych teď pomáhala druhým. Když už jsem tolik strastí sama překonala a vím, co mě to stálo sil, cítím v sobě určitý závazek vůči ostatním, kteří jsou v tísni a přijdou za mnou. To je další věc, která mně ubírá spoustu času, ale já prostě nemůžu jinak. Když je na tom někdo zle a přijde za mnou, nemůžu mu říct – já teď nemám čas… Ten člověk potřebuje pomoc právě teď.
Jsi šťastná?
Jsem šťastná. A jsem v podstatě šťastná i proto, že už nejsem vdaná. Najednou žiju tak, jak cítím. Ale trvalo dost dlouho, než mně to doklaplo a než jsem si to našla. Přestože je mi tolik, tak bych toho ještě v životě chtěla moc stačit. A navrch si neustále opakuju, že člověk je zodpovědný především sám k sobě. Ale pořád si s tím tak nějak nevím rady a čekám, že mně třeba něco osvítí a řekne – tak toho už nech a věnuj se pouze svým zálibám. Nevím, jestli to někdy dokážu. Ale na druhou stranu je moc dobře, že mám přátele a že děti, které už jsou dospělé, za mnou pořád chodí a já vidím, že vyrostly, že jsou z nich osobnosti, které v životě obstojí. Můj život je hodně bohatý. Ale ještě se mně nechce bilancovat. Mám jenom jeden takový problém… Baví mě totiž i tvořit rukama, vyrábět loutky. A uvědomuji si, jak málo času i sil mám před sebou. Mám nasušené lipové dřevo, ze kterého bych tak moc chtěla ještě řezat. Jak dlouho ještě budu moct? Do pětašedesáti - než dostanu ten stařecký třas? Protože je to fyzicky náročné. Tolik bych toho ještě chtěla udělat, tolik toho přečíst… Vždycky jsem si říkala - až budu v penzi… Jenže to „až“ má čím dál vzdálenější hranici.
Rozhovor připravila Blanka Josephová – Luňáková