Texty: AS 2004, č. 2, s. 156 - 58. Petr Christov.

JID 20-04

Do Jihlavy na hokej a taky za divadlem

Jihlavský regionální festival studentských divadel se konal tradičně na počátku jara 26. – 28.3 již po čtvrté. Ačkoli na jaře, takřka obligátně se sněhovou nadílkou. Mimoto však též s nadílkou divadelní, opět hojnou a zároveň velmi inspirativní. A cože nám tedy Jihlava, město již opět hokejově extraligové, nabídla? JID je přehlídkou směřovanou jak na Šrámkův Písek (ŠP), tak Náchodskou prima sezónu (NÁPRS) - z této obojetnosti pramení významné pozitivum festivalu, kde se mohou vedle sebe setkávat jak představení čistě středoškolsky či ZUŠkově studentská (vznikající na půdě školy či v její těsné blízkosti), tak inscenace převážně mladých kolektivů (taktéž často ještě studujících), z jejichž tvorby je silně cítit osobní názor a zaujetí. Nicméně i mezi čistě studentskými představeními se objevily kousky velmi divadelně zdatné a názorově nápadité. Jakákoli setkání rozličných tvůrčích pohledů jsou ku prospěchu věci a v Jihlavě jsme si na plodnou konfrontaci přístupů výchovně-dramatických a divadelně-dramaturgicky zapálených zvykli. A opět se živě diskutovalo, opět se objevily kreace, které diváka nemohly nechat chladným.
Zlatý kolovrat v podání souboru Amatéři z jihlavské střední školy Farmeko sice takřka doslovně kopíruje semaforskou předlohu, ve scénickém tvaru však tvůrci dokázali najít mnohá velmi invenční řešení (výtvarná i situační). Jejich Zlatý kolovrat je současný, hravý, vtipný. Herci umějí zpívat (takové aby člověk pohledal), dokáží prodat své dovednosti a především - mají nezbytnou schopnost sebeironie. Neuškodilo by zřejmě několik drobných textových úprav (Suchého textu je přecejenom již několik desítek let), ale chce-li tato inscenace především bavit, a to chce, pak se jí to daří - a herecký výkon Milana Holendy v roli Krále byl vskutku výtečný (inscenace byla doporučena jako 1. v pořadí na NÁPRS).
Septima Gymnázia Chotěboř přivezla na festival vlastní autorský text s názvem Chicago 1930. Název evokuje prostředí gangsterů, mafie, honiček s policií, krásných vozů, přestřelek a mrtvol. Očekávání jsou naplněna takřka beze zbytku. Mrtvola hned v úvodním obraze, detektivní příběh o vyšetřování zamlžovaném korupcí v policejním prostředí, dialogy o prostitutkách, alkoholu i napjatých okamžicích těsně před výstřelem. Jednoduchá scéna s několika stoly se proměňuje v bar, policejní vyšetřovnu, ložnici, ale i pitevnu. Dokonce i automobilová honička (s veselými plošnými obrázky vozidel) proběhne, tedy projede. Kladem inscenace je především solidní autorský text (dobře vystavěná nekomplikovaná detektivka s vtipnými dialogy) a slušné, vyrovnané herecké výkony. Možná se místy jedná více o kouzlo entuziasmu tvůrců než o propracované situace a odkazy na filmové vzory (nicméně tušené a vhodně odtušené). Režijně by bylo nutno zpřesnit jisté výklady. Funkčnímu scénickému řešení (jeden neutrální prostor členěný světlem na různá dějiště) by jistě prospělo pár řemeslných úprav, přesto je Chicago 1930 gangsterkou „comme il faut“ (inscenace byla přímo nominována na NÁPRS).
Dramaturgickým objevem a divadelní jednohubkou byla inscenace pražského Divadla (bez záruky) - text mladého španělského dramatika Sergi Belbela v překladu samotných inscenátorek Ramon. Čtyři mladé ženy v černém na čtyřech červených židlích a s červenými stužkami na koncích rukávů. Uprostřed mladík v černém. Čtyři ženy představují přesto ženu jedinou, jsou to zástupkyně rozmanité ženskosti. Strohý, úsečný dialog složený z nedlouhých, často jednoslovných replik odhaluje základní principy známého, existenčního problému - vzahu mezi mužem a ženou. Ženy jsou kolem Ramona, sedí, on se k nim snaží přiblížit, ženy si vyměňují místa - po směru i v protisměru hodinových ručiček. Ramon je sám mezi ženou/ami. A nakonec se z červených stužek na rukávech stanou dlouhé stuhy, do nichž je Ramon lapen, jako stožár, jako pilíř. Je chycen a umírá. Na jednoduchém čtvercovém půdorysu pracují autorky s jednoduchými postupy, na nedlouhé (asi dvaceti minutové) ploše vyčerpávajícím způsobem variují a řetězí prosté úkony a gesta. Herečky výtečně zvládají svůj projev vkomponovaný do pevné rytmické struktury, až hudební partitury. Bylo to čisté, krátké, bylo to o nás a chtělo nám to sdělit svůj názor - co chtít víc (inscenace byla doporučena na 1. místě na ŠP).
Jihlavské divadlo De Facto Mimo se po výtečném loňském Románku představilo (opět v režii Petra Soumara) s úpravou provokativního textu Lawrence Ferlinghettiho Aligace. Tato inscenace je především (ostatně jako celá tvorba DFM) osobitým úhlem pohledu na náš svět, odhaluje silné téma. Tentokrát nás expresivním hereckým (i režijním) projevem nutí zaujmout stanovisko k ožehavému problému dnešní doby. V diskusi po představení jsme hru přirovnali k dlažební kostce vržené do výkladu Mc'Donaldu. Aligace je kritickým gestem (nikoli však povrchním a prvoplánovým) směřovaným amerikanizované západní civilizaci. Žena žije s krokodýlem, jenž je jí milencem, dítětem, zvířátkem. Má k němu silný vztah, poměr, návyk na něj (tedy to, co lze označit cizím slovem aligace). Krokodýl je symbolem znásilněné přírody, uměle zpotvořené přirozenosti, která se (fyzicky i obrazně) cpe čokoládou a zároveň lačně kouří cigaretu, a přitom si nedokáže užít ani jedno, ani druhé. Nikým nečekán a nezván vstupuje do hry představitel znásilněné kultury - slepý Indián, jehož přirozenost je sice již zanesena kulturou moderní civilizace (na svět „hledí“ skrze tmavé sluneční brýle zn. Marlboro), nicméně vybízí k opuštění pout a k vykročení na svobodu, v inscenaci za dveře pomalované hvězdami a pruhy americké vlajky. Krokodýl si s možností svobody neumí poradit a výrazem jeho tápání je násilný akt spáchaný na své chovatelce, věznitelce, ženě. Výtečný je herecký výkon Ondry Jiráčka v roli Shookyho (opravdu na pomezí krokodýla a lidské bytosti). Výkonu Jany Havlové (v roli ženy Miládky) by prospěla větší umírněnost v počátcích s postupnou gradací hysterie, nicméně i tak jde o kompaktní, režijně ucelený inscenační tvar s velmi dobrými výkony a především s jasným a zřetelným názorem, který bezesporu není konvenční a zapšklý (inscenace byla přímo nominována na ŠP).
Zmíním se ještě o dvou inscenacích. Činoherní skupina ledečského gymnázia (tj. Lukáš Kobrle, režisér a herec v jedné osobě) přišla s dramatizací povídky Borise Viana Mravenci. Sledujeme monolog vojáka stojícího na (zatím ještě nevybuchlé) mině, která v okamžiku, kdy se vojákova noha zvedne, exploduje a nutně si i na něm vybere válečnou daň. Herec stojí (jak jinak) na jednom místě a hovoří o své situaci, fabuluje si budoucnost, vzpomíná na minulost. Lukáš Kobrle se ve svém projevu dokázal přiblížit podstatě klasického přirozeného amerického (nejen filmového) herectví, povedlo se mu přenést silný příběh do osvětleného kruhu na scéně. Jistě, pomohl by další pohled zvenčí (režijní, pohybová asistence), nahrávka výbuchu je v inscenaci bezesporu navíc, ale jedná se o autorskou režijně-hereckou kreaci, která se nebojí přijít se silným (nijak veselým) tématem (tak trochu jsem si připomněl britského herce Stevena Berkoffa a jeho podobné jevištní one-man kreace).
Na závěr pak nemohu opomenout příspěvek pražského souboru Kyvadlo a jejich tzv. feed back theatre s názvem (či spíše mottem) Zahrajeme vám váš příběh. Mělo jít o autorskou nonverbální improvizaci čtveřice herců s hudebním doprovodem klavíru na náměty diváků. Herec-moderátor v klobouku vybízel publikum k účasti, k vyprávění vlastního příběhu, který následně herci improvizačně předvedli. Pro diváka, jehož prozatím nikdy ani nenapadlo, že by mohlo divadlo tohoto typu vůbec existovat, musí nutně být setkání s tímto tvarem interesantní. Diskuse, jež se kolem této kreace (o inscenaci nejde ani v nejmešním, o předvádění hereckých cvičení vlastně také ne) rozpoutala, se nesla ve znamení otázek dotýkajících se podstaty divadelní tvorby. Je opravdu možné opovrhovat divadelním (v tomto případě zejména hereckým) řemeslem a tvořit pouze z pocitu bezbřehé svobody? Předvedeným etudkám mnohdy chybělo to základní, co by (byť i jako pouhé zkušební cvičení) měly mít - alespoň snaha o pointu, o nápaditost, o skutečné slazení a vzájemné nalazení. Jako nápad dobré, nikterak nové, ale dobré. Jako realizace nápadu vhodné do prostředí, které s tímto typem divadla chce souznít - snad na večírek, snad do baru. Hledání nových forem divadla je nelehké a má mnohá úskalí. Cesta k takovýmto performancím vyžaduje krom odvahy (tu Kyvadlo má), vlastního názoru (ten asi taky) i respekt a pokoru k divadlu a umění vůbec (a té se mně osobně u Kyvadla nedostává).
JID 20-04 přinesl opět mnoho podnětů k diskusím, které byly v průběhu celého festivalu (snad) plodné a inspirativní. Ostatně celý festival byltakový. Plodný a inspirativní. V Jihlavě je dobře a vozí se tam dobré divadlo. A třeba se tam zase bude hrát dobrý extraligový hokej.
Petr Christov