Texty: AS 2004, č. 2, s. 55 - 56.Jan Rolník.

Nechť na trati se neztratí
Tyjátr na trati 2004 je teprve třetím ročníkem festivalu zaměřeného na ”netradiční divadlo”. Jeho profilaci se evidentně daří naplnit: Vizita, Černí šviháci, Antonie Svobodová, Divadlo Kvelb, Společnost Dr. Krásy, a po večerech rockové koncerty. To jsou hlavní body programu, které obklopují jádro festivalu – přehlídku mladého a netradičního divadla.
Na přehlídce se objevilo celkem osm soutěžních představení většinou východočeské provenience. Dlužno dodat, že východní Čechy nám letos příliš mnoho estetična v divadelním hávu nenabídly. Museli přijet ”pražáci”, aby se měli diváci přehlídky o čem bavit, co si v hlavě urovnávat, s čím se smiřovat. Ale všechno popořádku.
Přehlídku zahajoval pardubický (a)MAŤÁK s inscenací textu Willyho Russela Loučení se svobodou (režie: Zuzana Nováková). Celá hra se odehrává v předvečer svatby dvou mladých lidí v britském rockovém klubu, respektive na jeho záchodcích. Dramatické situace by měly vznikat jednak z faktu, že ženich a nevěsta jsou v jednom klubu, což je pověrou zakázáno, jednak se ze zpěváka kapely vyklube expřítel nevěsty, který ji chce odvézt do vytouženého Londýna. Po začátku do diváků uhodil rockový sound pardubické kapely Spiknutí. Ačkoliv byla sobota devět hodin ráno, iluze klubu byla perfektní. Jen škoda, že kapela odehrála tři věci na začátku, dvě na konci a jinak se na představení nepodílela vůbec. Ačkoliv soubor disponuje dobrými, v jistém ohledu odvážnými herci, jejich práce s textem byla až příliš opatrná a z postav zbyly jen šablony. Vzhledem k tématu i prostředí, kde se hra odehrává, bych očekával daleko větší investici osobních zkušeností jednotlivých aktérů. Ze hry o touze po svobodě a úniku zbyl pouze sitcom, kde po pointě jednoho vtipu následuje příprava jiného.
Jako další se divákům představila třída z Gymnázia z České Třebové s kratičkým zpracováním básně E.A. Poea Imprese (režie: Jana Válková a Hana Duchoňová). Na jevišti jsme shlédli výtvarně velmi zajímavou produkci, která se spíše blížila performanci, nežli divadlu. Text byl dokreslován silně stylizovaným pohybem, jako kostýmy byly použity pláštěnky a potravinová folie. Jen škoda, že jsme nerozuměli ani zbla z Poeova textu. Veškeré dění na scéně, které mělo fungovat jako znak odkazující k hlubším významům textu, pak vyvolávalo pouze čistý údiv.
Domov mládeže z Pardubic s sebou přivezl hned dvě představení: Dlouhý široký a krátkozraký (režie: Věra Nováková) podle pánů Smoljaka a Svěráka a Motýlení (režie: Radoš Jindra) podle bratří Čapků. Divácky nejspíš nepříliš atraktivní nicméně milá představení spadající k typu insitního divadla. Obě představení se vyznačovala funkčním znakovým minimalismem (jako že když si vezmu čepici jako má v televizi hloupý Honza, tak jsem hloupý Honza a každý to pozná) a jednoduchou, čistou formou.
Druhý den po nepříjemném probuzení do jiného časového pásma (všem divákům nedělních představení se omlouvám za opožděný začátek, který byl zaviněn mou ignorancí vůči společenské potřebě šetřit elektrický proud) nám dramaťák ZUŠky z Ústí nad Orlicí odehrál v dětském divadle velmi oblíbený text T. Pěkného Havrane z kamene (režie: Markéta Světlíková). Představení bylo zpracováno již několikrát ověřeným způsobem, díky čemuž dobře drželo pohromadě. Cit pro text, herecké podání malé čarodějnice i jejího vzoru – Berty Brownové byly hlavními devizami inscenace. Doufejme, že se ústecký dramaťák příště pustí i na tenčí led. Jistě si to může dovolit.
O odvážnější dramaturgický počin se pokusil dramatický obor ZUŠky z Chrudimi. Klicperova Veselohra na mostě (režie: Renata Klečková) se v jejich podání blížila žánru crazy komedie a nutno dodat, že tento háv Klicperovu textu padne. Stylizované komediální herectví i situační gagy jak vystřižené z Frigových filmů udělaly z inscenace dobrou zábavu. Vzhledem k tomu, jak obtížný žánr Chrudimáci zvolili, je přirozené, že se v představení objevily i tzv. ”hluchavky” (místa kdy se tempo představení zastaví, vyznačující se přešlapováním a čekáním na impuls, který ”to znovu nakopne”) či ”škleby” (mimický herecký prostředek přílišné intenzity zbavený jakéhokoliv významu), ale pokud se soubor bude držet dál tohoto žánru, jistě se zmíněných nešvarů zbaví. Toto představení dokonce donutilo jednoho z porotců rehabilitovat Václava Klimenta jako autora divadelních her.
Soutěžní přehlídku zakončovalo Gymnázium z Ústí nad Orlicí s dramatizací Bradburyho povídky Léto v jednom dni (režie: Lenka Jányšová), která vypráví o školní třídě na planetě Venuši. Na Venuši vždy jednou po sedmi letech neustávajícího deště vyjde na hodinu slunce a zahřeje trochu srdce obyvatel planety. Ve třídě šestiletých dětí, které nikdy předtím slunce neviděly je i jedno děvče z planety Země. Holčička je ostatními odstrčena a nakonec ze závisti (už měla možnost slunce vidět) uzavřena kamsi do skříně těsně před momentem východu slunce. Představení uzavírá pocit všeobecné lítosti a stesku. Už samotný výběr a zpracovaní textu jsou poměrně šťastné. Herci jsou sice o trochu starší než jejich postavy, ale nemusí se nijak přetvařovat, a působí přirozeně a uvolněně. Moment východu slunce je silně výtvarně stylizován. Tato stylizace jde zcela po linii bradburyovské poetiky. Jedná se o emocionálně silný obraz, který dává celému představení smysl, naplňuje ho.
Na závěr jsem si schoval premiéru pražské Společnosti Dr. Krásy, protože se jedná o výjimečné představení, které vlastně do přehlídky moc nezapadá. Verneův nedávno objevený román Le XX. siècle dramatizoval Petr Lanta se svou společností v inscenaci nazvané Den, kdy Vás budu milovat (režie: Petr Lanta). Román vykresluje Verneovu představu o Paříži 60. let dvacátého století. Přetechnizovaná společnost této doby pozbývá jakéhokoliv estetického i etického cítění, rozum je jedinou skutečně lidskou schopností. V tomto světě se ocitá zamilovaný básník, který se v něm snaží najít své místo. Místo pro krásu, lásku, tvorbu. Lantova inscenace je svou divadelností i výtvarným řešením někde mimo hranice pojmu ”amatérské divadlo”. Formální rozhodnost, soustředěné zaměření na téma, mozaikovistost, podmanivé tempo, rozostřování směřující ke zviditelnění toho ”oč jde”, zdůrazňovaná přítomnost všech herců i diváků. Petr Lanta může svou obrazivostí a citem pro divadelnost konkurovat mnoha profesionálním režisérům. Jeho způsob práce je však jiný. Nezapadá do (českých) konvencí řemeslného divadla. Inscenace Společnosti Dr. Krásy jsou na jevišti vždy živá, jedinečná, přítomná. Snad poprvé jsme měli možnost v České Třebové vidět Dr. Krásu v plném světle. Tentokrát se nám herci neztráceli ve tmě nebo dýmu a bylo jim i rozumět. Režisér také konečně našel v souboru své herecké alter ego (jak to hezky vyjádřila Markéta Hoskovcová), což jeho práci jistě prospělo. Představení zaujme i vizuálně čistou a funkčně odvážnou scénografií (pravda, její proměny zatím nejsou bezproblémové). Přes mozaikovitost, která je pro Lantu typická, se představení tolik netříští, jako tomu bylo například v Mackbethovi 2003. Naopak se ve významové rovině objevuje silná následnost, která umožňuje sledovat příběh od začátku do konce. To všechno jsou kroky k řemeslnému pojetí divadla. Dr. Krása však nikdy nebude dělat hotové tvary, které je možno prodat přes agenturu. Jak už jsem řekl, část jeho poetiky leží právě tom přiznaném ”tady a teď”. Věřím, že se setkám s Krásovým představením opět v létě na Jiráskově Hronově (ačkoliv si nejsem jist, zda nechají Dr. Krásu hrát v Jiráskově divadle) už jen proto, že práce jak Petra Lanty, tak celého souboru pro mě představuje jednu ze smysluplných cest jak dělat divadlo vůbec.
Na závěr zbývá poděkovat organizátorům přehlídky za skvěle zvládnutý servis (snad jen to počasí mohlo být lepší) a popřát Tyjátru na trati dlouhý život, spoustu spokojených diváků a dobrých divadel a všem ostatním doporučit: ”Za rok doražte! Všechny vlaky jedou do Třebové.”
Jan Rolník