Texty: AS 2004, č. 2, s. 48 - 49. Vladimír Hulec

Maratónské běhy Modrého kocoura
Turnov, 27.2. – 29.2.2004
„Posunem se letos trochu severnějším směrem,“ sliboval ředitel a organizátor Modrého kocoura, letošního devátého ročníku tradiční přehlídky divadla v pohybu – a již podruhé také studentského divadla – Libereckého kraje (s postupem na Šrámkův Písek a Náchodskou Prima sezónu), Petr Haken. Profesor Císař totiž jeho festival s oblibou nazývá „festival jižního typu,“ neb jeho organizace je vždy směsicí horoucího nadšení, vřelých srdcí a neřízeného chaosu, oněch nečekaných situací, tak příznačných pro hektické festivaly a lidské typy. Začíná to třeba hledáním účinkujících, peněz či, projevuje se to časově těžce zvládnutelnými přesuny z místního divadla do postsovětského kinotěatru, kde se – „za oponou“ - také hraje. A pokračuje to až do času spíše popůlnočního. Pilný návštěvník všech představení nemá čas na oběd ni večeři, o prostoru pro na kávu či prohlídku okolí nemluvě. Porotci jsou v neustálém běhu mezi sály a času na rozmyšlení večer pronášených soudů věru moc nemají. Diskutovat v přeplněném „zasálí“ místní hospody znamená počítat s nezvladatelným chaosem. Sedí se u podlouhlého stolu, začne se „prostě někdy“ a končí „až to skončí“. Přesto je nálada jižansky vstřícná a otevřená. Zkrátka příjemný festival jižního typu. Tak to bývalo a tak to bylo i letos. Ten posun na sever se moc nekonal, ale přiznám se, mně ani profesoru Císařovi, natož třetímu z poroty, domácímu Petru Christovovi, který dnes ovšem dokončuje doktorandská studia na Masarykově universitě v Brně, to moc nevadilo. Zkrátka Modrý kocour byl zase modrý, s drápky vystrčenými směrem k modernímu divadlu, a to je nejdůležitější.
Pátek 27.2. Přehlídku zahájili již dopoledne studenti VOŠ Praha s inscenací Tatínku, ta se ti povedla, následovala Hronovem již prověřená Zelňačka Divadelního spolku v Červeném Kostelci. Podvečer následovala Kancelář Josefa Laufra a Tomáše Trapla, první inscenace, jež se ucházela o festivalové vavříny. Jde o absolventské představení 6. ročníku Konzervatoře Praha se všemi klady a zápory takové produkce. Za základ si režisér Josef Laufer vzal koncept revuální féerie Sekretářky, kterou jsme poprvé mohli zaznamenat na Festivalu divadel německého jazyka v Praze, a který poté na české poměry pod názvem České sekretářky upravilo Národní divadlo v Praze na komorní scéně Kolowratu. Zkrátka a jednoduše se ocitáme na kancelářské půdě, kde pracuje skupina sekretářek a formou dobových písní sděluje divákům své osobní životní příběhy, jež se prolínají životem v kanceláři. Inscenátorům se tedy nabízí bezbřehá možnost exhibic zúčastněných herců a – hlavně – hereček. Bezbřehá? V tom je právě ten oříšek, ba přímo ořech. Pokud nenajde režisér společný jmenovatel všeho dění, vznikne skutečně jen zdivadelněná písničková revue, jež tak trochu ztrácí své inscenační opodstatnění. A právě to se Josefu Laufrovi stalo. Není jasná doba, ve které se děj koná, nejde ani o poctu nějakému typu muziky, a dokonce ani příběhy sekretářek nejsou jednou kanceláří výrazněji propojené. Laufer jen využil daného schématu k herecké, taneční a pěvecké prezentaci studentů. A vlastně proč ne? Jako takové to funguje, chvílemi je to mile pikantní (zvláště čísla Lidovky v podání Kristýny Lukešové a Sexbomby Barbory Ježkové) a ztřeštěně veselé (sekretářka Ušlápnutá hraná mužem – Radovanem Snítilem), studenti velmi dobře zvládají skupinové taneční choreografie, ve výpravném muzikálu by se jistě dobře uplatnili, celek však vyšší ambice nemá.
To Brautiganův Willard a jeho kuželkářské trofeje pražské Za zenitem divadelní společnosti („divný“ slovosled je součástí názvu) je z jiného těsta. Mně neznámá skupina si s divadlem také moc velké starosti nedělá, ale ani o hereckou či jinou exhibici jí zjevně nejde. Parta blízkých si lidí (dovedu si představit, že spolu tráví mejdany a podobné radovánky) má zkrátka ráda Richarda Brautigana a možná i Quentina Tarantina a chce si tyto své záliby převést na jeviště a výsledek párkrát přehrát svým známým a kamarádům. Jednoduché symboly smrti a tajemství, přímočaré herectví, realistické rozvíjení situací, drsné výrazy, filmové střihy bez větší scénické provázanosti, to jsou charakteristické inscenační postupy pro tuto začínající (?) skupinu. Doba hraní jí svědčila. Tak trochu „cool“ (tedy neosobní, odtažité, stylizované a trochu znavené) herecké projevy a jisté psychedelické (tedy ulítlé, o diváka se vcelku nestarající) pojetí divadla dobře ladily s pozdním nočním časem.
Sobota 28.2. Dopoledne začínala liberecká Stopa s inscenací středověké morality Everyman aneb Kdokoliv. Tento soubor při gymnáziu Liberec léta vzorně vede herečka tamního divadla Milena Šajdková. Od roku 1993 má za sebou každoročně jednu inscenaci s herci, jejichž počet a divadelní nadšení se jí vždy z jisté míry proměňují, takže na nějakou dlouhodobější koncepci myslet jen stěží může. Letošní ročník zdál se velmi divadelně „začínající“. Mladí herci se zřejmě teprve seznamují s divadelním prostorem i divadelními situacemi, a tak jim Milena Šajdková zvolila co nejjednodušší koncepci. Nedávno v Divadelní revui uveřejněného Hoffmannsthalova Jedermanna v překladu Pavla Drábka převedla do skupinového pohybového divadla, ve kterém jsou si všichni, snad vyjma Odpovědníka Ondřeje Flanderky, který je jakýmsi průvodcem děje, rovni a jen občas jednotlivé postavy vystoupí z anonymního sboru. Vzniká tak skutečně dojem moderně pojaté jarmareční středověké hry plné alegorických postav, která se kdysi mohla odehrávat před zraky chápajících věřících a dnes ji chápeme jako milé folklórní (ohlasy na Choreu Bohemicu) zpestření divadla poezie. Postavy Přátelství, Jmění, Dobrých skutků, Poznání, Krásy, Síly, Rozumu, Pěti smyslů a samozřejmě Smrti jsou všem srozumitelné a dostatečně „živé“ a aktuální. A všichni si zařádili, všichni si zahráli. S přehledem zvládli základní pohybový slovník, problémy s výraznější suverenitou a slovní charakteristikou svých postav nahradili nadšením, otevřeností a mládím. Dobrý základ pro – doufám – další herecké kroky současné Stopy.
Kdysi jsem uváděl, že Obraz Yasminy Rezy je příklad hry, kterou amatérské divadlo hrát nemůže, neb pro ně nemá smysl. Je to přesně vystavěná, každým obrazem a dialogem pointovaná, skvěle napsaná, nesmírně vtipná banalita, jejíž atraktivita leží a padá v dokonalém (profesionálním) hereckém zvládnutí. A hle, zmýlil jsem se. Sekce Jirka občanského sdružení Lyra Jeseník se právě této hry – a poměrně úspěšně – zhostila. Vědoma si svých hereckých i inscenačních sil nepouští se do hereckých eskapád. Text s pokorou v co nejrychlejším možném tempu převede do (téměř rozhlasového) divadelního tvaru. Spoléhá na slovní humor a ono to funguje. Je fakt, že se vytratilo mnoho (pro neznalé doporučuju zvláště inscenaci Kumšt v podání tria Milan Kňažko, Milan Lasica, Marián Labuda, jež čas od času hostuje po vlastech českých), zůstalo však dost na to, aby se divák bavil a herci si zahráli. Možná by mohli aspoň některé situace řešit nápaditěji (rvačka), možná by mohli lépe „prodat“ i svou chudobu, hraje se bez výpravy, bez změny světel apod. Nicméně, proč si novodobý „inteligentní bulvár“ nezkusit také v Jeseníku?
Následující Muirotarobal Divadla tvůrčí myšlenky SURUYA z polského Jawora, to bylo pro tento festival již tradiční (a vždy potěšující) setkání s typickým polským divadlem. Když otočíte název, odkaz na kultovní divadelní skupinu Jerzyho Grotowského ihned pochopíte.
To ředitel Modrého kocoura Petr Haken má jiné vzory. Každoročně se účastní dílen ruského divadelního mága Sergeje Fedotova a na jeho inscenaci a úpravě Romea a Julie to bylo (možná až moc) vidět. Fedotov před dvěma lety na Hronově hledal a objevoval principy shakespearovského divadla a Petr Haken nyní tyto poznatky aplikoval ve „svém“ Turnovském divadelním studiu, jež v současnosti existuje a tvoří při místním Gymnáziu Turnov. Ale není každý Fedotovem. Haken proměnil Shakespearovo drama lásky a nenávisti ve sled víceméně banálních výstupů na téma lásky, škádlení a humoru dnešních mladých lidí. Děje se pod jednou lucernou a setkává se tam různorodá veronská mládež. Romeo (Dan Zábranský) tam nyvě sní o lásce, Julie (Han Šilarová) je naivňoučká dívenka, která má vedle sebe daleko „protřelější“ kamarádku. Merkucio (Michal Samir) je opilecký otrapa a Tybalt (sám Petr Haken) drží ruce v pěst a dělá zlé obličeje. Žádné velké osobnosti, žádná velká láska, žádná velká nenávist. Příběh sice odkazuje k původnímu námětu, odráží se však kamsi jinam. Do banalit a zmatku. Nevadilo by to, kdyby postavy byly výrazné typy, jež by dnešek dokázaly charakterizovat, vysmát se mu či šklebit. To se ale hercům nepodařilo. Stále hrají Shakespeara. Po svém. To znamená nešikovně. Chyba je hlavně na straně režiséra a upravovatele Petra Hakena. Aby mohl posouvat tak známý text, měl by se svými herci projít náročnější divadelní průpravou. Jde to ale se studenty gymnázia? (Viz Stopa Liberec.)
A jsme u – troufám si dopředu odhadovat - nejdiskutovanější inscenace letošní amatérské sezóny, Solných sloupů Josefa Tejkla v podání kosteleckých Černých šviháků. Snad bude ještě čas se k textu i inscenaci vrátit, dopředu ale hlásím, že jsem Černých šviháků příznivcem. Vnášejí do divadla tolik sebe, tolik autenticity, osobitosti a svérázného humoru, že již tím se vymykají šedi a průměru. Diskuse se pak vedou nad obsahem, žánrem a posláním hry, nikoli nad formou. Ta je ale – aspoň pro mě – tím nejpodstatnějším. Drsný černočerný, politicky „nekorektní“ humor, výsměch všemu a všem, toť šviháků velká čest a sláva. Solný sloupy (název je zatím myslím pro diváky nedešifrovatelný) se v Turnově představily v zatím nehotovém tvaru. Oproti Amatérům chytají asi příliš zajíců najednou, snaží se až příliš razantně odrážet znechucení Josefa Tejkla dnešní dobou a jejími projevy (od náboženství a politiky přes sousedská šmírování po rodinná traumata). Přesto jde výjimečný pokus o zachycení traumat současné doby, o současné drama se současnou tematikou, navíc zpracované osobitou „undergroundovou“ optikou. Profesor Císař to na diskusi řekl, že nejde ani o drama ani o hudební revui, a že by si v tom měli udělat Šviháci jasno. Já zas myslím, že problém není ani tak v žánru, jako v obsahu. Že by mohl Pepa Tejkl odsunout některé motivy a vytáhnout jeden ústřední – nosný a ten ještě zvýraznit. Takovým se mi jeví „paneláková“ (pa)kultura se vším, co obnáší (druhá možnost je pak božsko-bondovsko-estébácké téma špiónů, to by ale byla jiná hra…). Pak se v inscenaci odrazí i vše ostatní, ne však tak přímočaře a popisně. Jako tomu bylo v zatím nepřekonaných Amatérech.
Pomláceni solnými šviháky přesunuli jsem se do prostor denního baru Kina a zhlédli hodinovou tentokrát skutečnou revui Singing with Anicka, Lesson I v podání studentky ALD DAMU Praha Anny Duchaňové a jejího hudebního partnera, klavíristky a skladatele Martina Hyblera, takto souboru Orangetam Praha. Komunikativní, živé, vkusné, nápadité kabaretní divadlo, vtipně reflektující životní situace herečky s pěknými písničkami zpívanými za doprovodu klavíru. Doplněné dokonce videodotáčkami a několika improvizovanými vstupy hostujícího saxofonisty Petra Hakena potěšilo snad každého. Tak by měl vypadat dobrý komorní kabaret. O takovém kdysi snil Jiří Suchý, takové existovaly za první republiky a možná se to znovu objevuje. Kéž by!
Přešli jsme na scénu „za oponou“ a hradecký herec, režisér a výtvarník Zděněk Vrága nám tam přednesl Popis lázní Kuks, jak jej latinsky sepsal G.B. Hancke a který nedávno vyšel v českém překladu (Vrága nabídl českou verzi). Vrágovo okouzlení Kuksem se snoubilo s Hanckeho bizarní předlohou v krásnou večerní literární performanci. Jsou chvíle, kdy i jednoduchými prostředky lze dosáhnout silného účinku. Vrágovi, oděnému v dobový aristokratický šat s dlouhovlasou bílou parukou na hlavě, se to zdařilo. Rukama klátil jak pavouk, usmíval se jak blázen, oči mu zářily jak dítěti a poletoval jak noční motýl. A uváděl nás do barevného snu o krásném zámku Kuks a jeho okolí.
Z něj nás pak probrali pražští Vosto5. Jejich výstup Vajce je jakási jarmareční vajíčková rakvičkárna. Herci (a autoři) Ondřej Cihlář a Petr Prokop se zalíbením až samožerným rozvádějí svůj poměrně krátký vajíčkový výstup do nekonečné slovní improvizace. Navazují na slavné komediální dvojice české i světové divadelní (a filmové a jarmareční a cirkusové atd.) historie, zkoušejí si, kam až mohou jít, a jsou čím dál lepší. Inscenace existuje již nejméně tři roky, a tak zkušenost s daným tvarem se projevuje. Dřív spíše pouliční výstup je dnes už spíše záminkou k improvizovanému kabaretnímu řádění, jež je důležitější než závěrečný skeč. I ten je ale výtečný. V Turnově zafungovala hlavně petarda ve vajíčku. Působila, jako když akrobat udělá veletoč. Nebýt jí a celé „vajcové války“, byla by předchozí sestava na téma „Trapno jako estetická kategorie“ k ničemu. To už ale byl popůlnoční čas a nás čekala ještě diskuse… Vášnivá i klidná, vtipná i trapná, zkrátka „jižního typu“.
Neděle 29.2. Naštěstí se 29. únorový den již nesoutěžilo. Tak zde jen uvedu, že v místním divadle vystoupil Divadelní spolek Podio Semily s inscenací Ivana Krause a Zdeňka Lindnera Miláčku, neblázni a že mě tam moc potěšil vedoucí souboru, režisér a výtvarník Zdeněk Lindner. Čím? Kabaretními improvizovanými vstupy, jež oddělovaly jednotlivé výstupy na téma láska a žárlivost. Kabaret zkrátka dnes vládne živému, komunikativnímu divadlu. A dodám, že celý soubor byl neobyčejně energeticky „pozitivní“. Během festivalu se účastnil všech představení i diskusí, jeho členové byl zvídaví, hledající, usměvaví, inteligentní, pokorní a vtipní. Jo, takové divadelníky já rád!
Chcete-li výsledky, tak porota nominovala do Písku Vajce, doporučila Singing with Anicka a Popis lázní Kuks (jako jeden celek) a do Náchoda doporučila Stopu Liberec, Konzervatoř Praha a na třetím místě DS Turnov.
Vladimír Hulec