Texty: AS 2000, č. 4. Pavel Chalupa

Už nezní?
Několik poznámek ke 44. ročníku Šrámkovy Sobotky

Bejvávalo. Bejvávalo tak, že se Semtínská lípa zelenala a komunisti se červenali a bohemisté a studenti bohemistiky z celé socialistické vlasti se sem sjížděli. Bohemisté a studenti bohemistiky se sjíždějí i nadále. Vše ostatní pominulo. Semtínská lípa byla rozchvácena bouřemi dějin a s posledním komunistou jako by z kraje odešel kus poézie. Není již k čemu vzhlížet ku obzoru, není již orientačního bodu, není již koho objímat, není již proti komu u pevného stolu dubového zpívat: Muž hloupý stavěl dům svůj na písku...
Sobotka zestárla.
Je to snad přirozené. Možná, že nás to všechny mrzí hlavně proto, že máme Šrámka za básníka věčného mládí, stříbrného větru znějícího v uších...
Mrzí nás to možná právě proto, že evidentní skutečnost, že něco není v pořádku, je evidentní už řadu let. Řadu let chybí hospoda. Tím pádem chybí to hlavní, co dělá podobné akce smysluplnými: možnost setkávání, klábosení, zázemí a, zbytečné si namlouvat, že nám to nechybí, kus toho nefalšovaného národního obrození: společné zpěvy a mírně podnapilá recitace jako by byly nějakým zarputilým puristou vytěsňovány z povědomí přišlého lidu; zato jsou s neúprosnou sveřepostí nahrazovány sérií takzvaně profesionálních či takzvaně ochotnických večerních představení či výstav, které by při nejlepší možné vůli neuneslo ani obrozenecké publikum. Nebudu jmenovat ta představení a výstavy. Ona některá ta představení nejsou zas tak úplně špatná; problém je spíše v tom, že mnoho lidí z okruhu divadelníků, režisérů, literárních vědců a učitelů, kteří na Sobotku jezdí, vidělo během roku desítky představení o třídu lepších; na Wolkrově Prostějově lze každoročně vidět minimálně pět amatérských souborů, které by musely způsobit v Sobotce nadšení. Letos například v Prostějově vystoupil na poslední chvíli a mimo soutěž soubor z Dětského výchovného ústavu v Jihlavě s představením Skupinka (Smetištní skrumáž). Těch 5 šestnáctiletých kluků z pasťáku stvořilo pod vedením svého vychovatele Jiřího Juráše něco, o čem se říká, že se to vidí jen jednou za život... Ale ne! To představení se hraje! Stačí ho pozvat! Tohle by měly učitelky češtiny na Sobotce vidět! Anebo cokoli mladého! Literatura a její interpretace je jinde! Už není ve Viole, tím méně v zájezdových recitálech pražských herců. Sobotka potřebuje mladé a moderní divadlo poezie. Sobotka by měla být víc pro mladé. Jinak v ní nebude stříbrný vítr vát, ale bude se točit v konzervách s dávno prošlou záruční lhůtou.
Ale obrátím list, protože, života bído, přec tě mám rád. A protože mám Sobotku rád, pochválit ji musím také. Co se mi líbilo: Výborná spolupráce s výkonným realizačním týmem festivalu... Vynikající denní zpravodaj SPLAV!, který na naprosto profesionální úrovni vytvářel snad patnáctičlenný tým mladých nadšenců, velmi volně vedených kritikem -úderníkem Josefem Šlerkou... Alternativní výstavní, filmová a vinná scéna v opuštěném objektu továrny DIAS pod zámkem Humprecht. Mnohé z toho, co se tam improvizovaně, v časovém horizontu několika hodin, připravilo díky redakci Splavu!, bylo životaschopnější a zajímavější než program dole ve městě, na jehož přípravě pracuje organizační výbor celý rok. Tudy, ku Humprechtu, by snad mohla vést cesta... Práce se studenty bohemistiky v seminárních dílnách literárního přednesu. Protože jednu z těchto dílen vedu, nepřísluší mi je hodnotit. Z večera, který vzniká každoročně jako výsledek týdenní společné práce s textem, jsem si odnesl láhev sektu. Když jsme ho se studenty večer na koupališti otevřeli, zdálo se mi to, nebo ne? Jako bych zdálky něco zaslechl... Jako by mi něco dávného zašumělo v uších...
Pavel Chalupa