Texty: AS 2000, č. 4. Pavel Chalupa

Sbohem, 20. století !
(O posledním Wolkrově Prostějově tohoto věku)

Je to k nevíře, už zas uběhlo sto let. Právě před sto lety se narodil v Prostějově Jiří Wolker. A po stu letech to tu máme znova. Stejné naděje jako toho bájného roku 1900. Ne náhodou se kolem toho roku rodili velcí básníci. Bylo jim dáno snít o něčem lepším než o 19. století. Ještě než dospěli a mohli s tím něco udělat, 20. století jim předvedlo, že bude ještě hůř. Naděje na nový (v jejich očích šťastný) řád se jim rozplývala v dějích mnohem strašnějších, než jaké se daly vymyslet. Po stu letech, zdá se mi, nás něco nutí vzpomenout si právě na ty přízraky, které ve 20. století povstávaly z ideálů teď už konečně skutečné svobody, skutečné rovnosti a skutečného bratrství. Skutečnost nejskutečnější byla ale jiná. Plná krve. A hlubší než moře u ostrova Krku.
Je s podivem, nakolik fin de (tohoto) sičcle visí ve vzduchu i při recitační soutěži. Žádná velká legrace to totiž nebyla. Dekadentně nervózní nálada všech konců se přenesla do sálů, kde chabý svit žárovek rozléval se po černém dekóru z těžkého sametu, kam, dopadnuv spolu se slovy, vážněl a těžkl, snášeje se dolů, do propadla.
Ve výběru textů sólových recitátorů, stejně jako v dramaturgii souborů odrážel se přízrak 20.století, stejně jako nervozita z očekávání budoucího věku. (I Jednoho Čekání na Godota jsme se v Prostějově dočkali). Jako by naprostá většina textů byla kategorickým: Sbohem, 20. století! Kdo se ohlédne, zkamení děsem. Ale kdo to vydrží, neohlédnout se?Téměř všechny špičkové výkony nesly se v duchu této retrospekce, panoptika, do kterého jsme se všichni narodili, které je ale naše, k nevybřednutí naše:
V kategorii souborů to bylo nejzřetelnější u obou vítězných, plzeňských souborů, shodou okolností vedených stejnou režisérkou, Alenou Dvořákovou. Její kmenový soubor, Zamračené děti, má za sebou pět let vystupování a 19 - 25 let životních zkušeností. Děsivé, až ke grotesknosti vyhrocené surreálno jejich inscenace Vzpoura sládků, působilo svou drastičností až očistně. Krvežíznivý, neboť převážně pivažíznivý Effenbergerův apokryfní filmový scénář o zpackané České říjnové revoluci se stal nejen inspirací k vynikajícímu dramaturgickému počinu, ale současně i k činu interpretačnímu: dokonalý chaos revoluce vedené po česku, jež nabízí obsah Effenbergerovy předlohy, je předveden s takovou dávkou neodolatelného jevištního chaosu, že tu míra entropie, chaotičnosti řádu, exploduje: Přímý zásah do centra naší nejistoty: rozhodne-li dav spontánně, zahájí revoluci; rozhoduje-li tentýž dav na základě režijních či ideologických instrukcí, je možná schopen divadla, případně demokratických voleb. Ale k čemu to? Aby se pivo vařilo!? Ano! Pivo vítězí!
Druhý plzeňský soubor, Okřídlený vůl, předvedl se stejnou graciézností hru Daniila Charmse Jelizaveta Bam. Vynikající herecké výkony pěti protagonistů byly nejpozoruhodnějším produktem inscenace, která na obdobně drastické téma jako Zamračené děti u Effenbergera, za použití obdobné metody komentovaného sledu výjevů, trpěla ve srovnání se spontánními Zamračenými dětmi jistou dávkou přerežírovanosti; a pak: ne že by Charms se svou revoluční absurditou nebyl zajímavý; zdá se mi však, že jsme po deseti letech ve znamení Charmse jaksi ucharmsováni; chtělo by to možná něco neznámého na neznámou cestu...
Toho něčeho neznámého se nám dostalo například v podobě jihomoravské inscenace The Best of Voiceband. Nešlo prý sice tak úplně o voiceband (tvrdí pamětníci E.F. Buriana), ale o koncertním způsobem provedenou rytmizovanou sborovou recitaci. O text v inscenaci nešlo. Jejím obsahem byla forma. A ta byla tak dokonalá, že by jí E.F. Burian ještě rád říkal voiceband.
V kategorii sólových přednašečů bylo uděleno celkem šest titulů laureáta, 1 v 1., 2 ve 2. a 3 ve 3. kategorii. (Čísla jsou to zajímavá hlavně pro pravidelné diváky Wolkrových Prostějovů, kde po celá léta hynula 3. kategorie na úbytě (recitátorů). Letos tomu bylo poprvé naopak. Trojice pražských recitátorek, laureátek 3. kategorie, byla trojicí Eurydik prchajících z hrůzného podsvětí naší společné minulosti: Veronika Tupá při Rekviem od Anny Achmatovové a při Theatrum Mundi et Dei od Jana Zahradníčka ujistila porotu i diváky v tom, že léta pozorovaná tendence k deestetizaci recitačního projevu se míjí účinkem, když není dokonale podložena vědomím co, kdy a pro koho se říká; jak se to říká, přichází pak samo od sebe, přirozeně, i s mnoha takzvanými chybami, ale v řádu autenticity lidské komunikace: někdo něco říká, neboť má co: a ti druzí ho poslouchají, protože poslouchat někoho, kdo má co říct, je tak vzácné, až z toho bolí u srdce. Konečně tedy! Nebylo už nejdůležitější JAK, ale CO. Můj největší zážitek na Wolkrově Prostějově. K velkým zážitkům však patřily i výkony obou dalších laureátek 3. kategorie. Jana Machalíková, která se řadu let profilovala jako výrazný komediální talent, vystřihla po úryvku z Cvetajevové Taťjánin závěrečný monolog z Oněgina tak, že citlivějším jedincům tryskly slzy dojetí. Méně citlivým se pak hlavou rojily pochybnosti o tom, jestli Machalíková miluje svého muže nebo Oněgina. Kongeniální triumf. Blanka Koutská zazářila především svou interpretací básně Slepá R.M. Rilkeho. Její vynikající koncentrace a metoda vcítění má tu pro mě přece jen háček: jako bych jako svědek vnitřního monologu byl schopen vnímat slova méně, než by tomu bylo v případě zřetelnějšího dialogu interpretky se mnou - posluchačem a (jinak okouzleným) divákem.
Magdaléna Borová je stejný typ introvertní recitátorky jako Koutská. Laureátka 2. kategorie (zejména za vlastní montáž z japonské milostné poezie Inkoustový měsíc) však svou absolutní koncentraci a až zázračnou schopnost propadu do postavy dokáže oživit střídmě volenými hereckými prostředky, mimickou, gestickou i vokálně expresívní zkratkou. Výsledek je emocionálně o to působivější, oč víc se interpretce daří přesvědčit nás o tom, že si nehraje na Japonku, ale Japonka na ni.
Petr Rakušan, 2. laureát 2. kategorie a Barbora Klímová, jediná laureátka 1. kategorie mají společné jedno jediné: výrazný vypravěčský talent. Říkám-li ale vypravěčský talent, pak u Klímové (J. Š. Kubín: O strašidelnej princezně) to znamená vodotrysk dívčí vypravěčské rozšafnosti a u Rakušana (Milan Kundera: úryvek z povídky Symposion) vodopád slasti, jež se jmenuje Umění vyprávět. Oba dva texty, přečtete-li si je v šeru svých pracoven, nejsou vlastně nijak zvlášť vtipné. Až si s údivem sáhnete na břicho, když si je poslechnete od těch dvou rozprávěčů s darem od Pánaboha. Ten očistný smích, který se linul od začátku do konce jejich výkonů z našich těl, nepramenil z textu samotného. Pramenil z vodotrysku a vodopádu slov (která se za jiných okolností valí kolem nás jako veletoky směrem k oceánu zapomnění), ale z tohohle vodotrysku a z tohohle vodopádu všude kolem stříkala živá voda, která, dopadla-li na vás jen několika kapkami, nejen léčila, ale i vytrhla z letargie, očistila a přesvědčila o jedné téměř zapomenuté pravdě: slovo je základní element: lze z něj vykřesat oheň a (jak jsme se ujistili v našem slavném století) zachvátit jím celou planetu; lze z něj ale také stvořit vodu (jak jsme se přesvědčili letos v Prostějově). A svlažit jí aspoň malý vzorek vyprahlého obyvatelstva.
Pavel Chalupa

Oficiální výsledky 43. ročníku národní přehlídky recitátorů a divadel poezie Wolkrův Prostějov 2000I. KATEGORIELaureátka: Barbora Klímová z Rudolfova. Čestná uznání: Jan Faltýnek z Olomouce, Tereza Lišková z Prahy, Jana Novotná z Prostějova.II. KATEGORIELaureáti: Magdaléna Borová z Liberce, Petr Rakušan ze Žďáru nad Sázavou. Čestná uznání: Šárka Augustinová z Havlíčkova Brodu, Otakar Blaha z Brna, Marie Černíková z Merklína, Martina Erbsová z Hradce Králové
III. KATEGORIELaureáti: Blanka Koutská z Prahy, Jana Machalíková z Kladna, Veronika Tupá z Prahy. Čestné uznání: Petr Soumar z Plzně.DIVADLA POEZIECena poroty: Zamračené děti Plzeň (Vratislav Effenberger: Vzpoura sládků). Čestná uznání: Okřídlený vůl Plzeň (Daniil Charms: Jelizaveta Bam), Ústaf Brno + Špatně zabržděno Velké Meziříčí (The Best of Voiceband). Cena diváka: Ústaf Brno + Špatně zabržděno Velké Meziříč (The Best of Voiceband).