Texty: SLAVÍK, Miroslav: Pro koho a proč hrát divadlo hrané dětmi. Amatéská scéna 2000, č. 4.

Pro koho a proč hrát divadlo hrané dětmi.
(Odpovědi na anketní otázku)

Tahle otázka mě zajímá už několik let a myslím, že sám pro sebe jsem si jí vyřešil. Dovedly mě k tomu děti z našeho 4. oddílu, které už třetí rok chtějí hrát především pro svoje vrstevníky a kamarády. Důvod je prostý: naše děti si čas od času před svými spolužáky potřebují obhájit, že jsou „ti praštění divadelníci z HUDRADLA“, kteří jdou na zkoušku, zatímco ostatní leží u rybníka, nebo podnikají nějakou úžasnou akci, „odpovídající jejich věku“. Tak jsme se i v letošním roce dohodli, že bychom se chtěli pokusit udělat inscenaci, která by komunikovala především s vrstevníky našich dětí, jen na rozdíl od té loňské a předloňské bychom letos chtěli, aby je především pobavila a byla pro ně příjemnou podívanou.
Tento záměr je, myslím, jaksi na opačném pólu dnes převažujících tendencí v našem dětském divadle, kde jsou akcentovány především didaktické cíle a přínos, který inscenování s dětmi přináší jeho samotným aktérům. Abych nebyl špatně pochopen – jsem přesvědčen, že je to tak v pořádku, jen s lítostí sleduji, jak mnoho inscenací, jimž není možné upřít většinu pedagogických plus, má nejen vážné nedostatky v základech divadelního řemesla, ale navíc nemá divákům co říci.
A přece slovo DIVADLO je odvozeno od slov DÍVAT SE, PODÍVANÁ. Mělo by mít zcela jasného adresáta, jasně formulovaný záměr a jasně formulované téma, o které se chtějí tvůrci s diváky podělit, o kterém chtějí tím magickým divadelním TEĎ A TADY komunikovat. Jsou to přece i diváci, jejich reakce a jejich společná afiktivní rezonance, kteří spoluvytvářejí atmosféru představení a dělají z divadla ten úžasný fenomén, který se nedá nahradit ani sebeplošší obrazovkou ...
Velké množství dětských inscenací, se kterými jsem se v poslední době setkal, bylo nepochybně vytvořeno tak, že vedoucí souboru vybral literární předlohu a nalezl klíč, jak jí převést do jevištního tvaru (většinou jednoduchým animováním textu předlohy, nebo recitací s ilustrováním vybraných situací). Zdá se, že důraz na kvalitu látky, s níž je pracováno, a důraz na metodicky správné „zdramatizování“ vybrané předlohy, je v tomto případě tím hlavním, ne-li jediným, o co vedoucímu šlo. Diváci a divácký zážitek jsou jaksi podružní a to znamená, že podružný je i samotný princip divadelní komunikace, nebo abych použil slavnou Osolsoběho tezi : „komunikace komunikací o komunikaci...“
Ale abych se vrátil zpět k našemu souboru: snažíme se pravidelně hrát pro vrstevníky našich dětí ve Zlivi i nejbližším okolí a snad také díky tomu nemáme celých 18 let, kdy naše divadlo existuje, problémy s členskou základnou. Počet členů HUDRADLA se pohybuje pořád kolem padesátky, což je v našem poměrně malém městečku hezké číslo. Myslím, že naše programová orientace na diváky – vrstevníky je správná. Ideální je, když se nám tu a tam podaří postavit inscenaci tak, že vedle zamýšleného adresáta oslovuje i jiný věk, směrem ke starším a dospělým. Základním pravidlem ale je, že „hrajeme pro děcka od nás ze třídy“. Děti více než dospělí lidé potřebují cítit, že to, co dělají, má nějaký smysl, a cítí-li ve svém okolí kladnou odezvu na to, co dělají, mají nejen větší chuť do práce, ale snáze pak překonávají i potíže, které jim někdy způsobí „vadnoucí“ školní prospěch, problémy v rodině, nebo blbec, který na rozdíl od nich tráví život v leže na gauči.
Z našich čtyř oddílů pravidelně vystupuje pouze ten nejstarší, naše poslední inscenace mívají v průměru kolem dvaceti repríz. Mladší oddíly jen výjimečně vytvoří něco, co je určeno na víc než jedno předvedení, většinou se jedná o malé dramatické útvary, určené pro konkrétní příležitost ( například pro některou ze slavností pro rodiče a přátele ). Máme štěstí, že o vystoupení nemáme nouzi, spíše musím často odmítat a omlouvat se, že nemůžeme přijet hrát, protože bychom to už nezvládli. V posledních letech u nás funguje i to, že hrajeme nejen tu nejnovější inscenaci, ale i některé předchozí, takže často nastává situace, že v jednom týdnu hrajeme naše nejnovější – „Dárečky“ a dva roky starou „Píšťalku“, nebo loňskou „Druhou píšťalku“. Myslím, že tohle pravidelné hraní, pravidelná komunikace s různými diváky a při různých příležitostech, ještě umocňuje mnohé z toho, co dětské divadlo jeho samotným tvůrcům nabízí. Ale to by snad bylo na samostatnou tlustou knihu ...
Mirek Slavík
Převzato z Deníku dětské scény Trutnov č. 3 z 19. 6. 2000