Texty: AS 2000, č. 4. Hana Kratochvílová po LCH 2000

OTEVÍRÁ SE OPONA, NA SCÉNĚ BAREVNÁ DEKORACE A CO VÍC

Takhle jsem zažila už xkrát začátek článků na Loutkářské Chrudimi. Barevnost scény, loutek a také adresnost inscenace (pro děti od 4-10 let) dráždí poučené diváky chrudimské přehlídky už dopředu, ještě dříve než vůbec představení začne.
„Tak co nám ukážete ? Co to bude zase za blbost, pro ty čtyřleté děti ?"
Letos se náš soubor dostal opět na Loutkářskou Chrudim a jelikož jsme si nevybrali recesní inscenaci na kterou jsme neměli chuť, zklamali jsme. Po pravdě řečeno byla jsem zklamaná i já, a to z výkonu svých svěřenek. Trochu odpovědnosti z jejich strany by neškodilo. Ale co můžu chtít po patnáctiletých dívkách, které se zrovna před měsícem zamilovaly a už je nic na světě kromě toho nezajímá? Ale o tom nechci psát. Chci obhájit hru pana Zdeňka Floriana - „Tobiáš". Hru jsem přepracovala a zkrátila. Dlouhé písničky byly nahrazeny popěvky. (Například úvodní a zakončovací „Náš pes..." jsem našla ve sborníčku dětských popěvků lidových, sebraných Leošem Janáčkem). Loutky byly funkční a všechny vyrobené z pleteniny. A že byly velké a barevné? To byl záměr, to jsme chtěli. A jestli někdo řekne, že se ve hře o nic nejednalo, tak asi zapomněl, jak je dítěti se kterým si nikdo nechce hrát. (Třeba proto, že se to dítě trochu odlišuje od ostatních). Testovala jsem tu hru nejdříve na svém šestiletém a devítiletém vnukovi. Oběma bylo smutno z Tobiášova trápení, oba se později od srdce zasmáli a také si oddychli, když to dobře dopadlo. A nám nešlo v této inscenaci o nic jiného
A možná, že zase za dva, za tři roky s potěšením poznám, že některý ze špičkových souborů se inspiroval našimi loutkami.
Hana Kratochvílová