Texty: AS 2000, č. 4. Mirek Slavík

LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM 2000

Byl jsem požádán, abych napsal o letošní Loutkářské Chrudimi, a věru – není to lehký úkol. Psát o takové přehlídce se dá totiž nejméně dvojím způsobem: buď se budete snažit článek napsat s faktografickou přesností a poctivostí – a to vyžaduje, abyste svůj pohled na celkový průběh přehlídky, jednotlivé inscenace i práci seminářů konzultovali s pokud možno širším spektrem lidí, nebo žádané napíšete subjektivně – ze svého pohledu, svých pocitů a dojmů. Já jsem se rozhodl napsat o 49.Loutkářské Chrudimi subjektivně, a tak se předem omlouvám těm, kteří to viděli jinak. Vzhledem k tomu, že se můj pohled na jednotlivá představení někdy rozchází i s pohledem členů poroty, nebudu v této zprávě psát o cenách udělených na závěrečné Loutkářské pouti nejlepším výkonům a doufám, že vážený čtenář jejich přehled najde jinde.
Loutkářská Chrudim začala v sobotu 1.července, časně dopoledne. Kvůli odpolednímu zahajovacímu „Loutkářskému štrůdlu“ byli organizátoři seminářů nuceni zvát lidi z celé republiky už na devátou hodinu, což jak se ukázalo, bylo pro většinu účastníků neřešitelné. Semináře tedy první den rozjížděly svou práci velmi ztěžka. Pro odřeknutí lektora odpadl seminář „B“, pro nadměrný zájem bylo naopak nutné rozšířit dětské semináře o seminář „J“, jehož vedení se na poslední chvíli ujali Jiří Pokorný a Jana Procházková. Účastníci dětských seminářů tvořili nejméně polovinu všech seminaristů, a to byl pro mne velmi příjemný zážitek. Nejen proto, že tak veliký zájem dětí o to dostat se „na Chrudim“, dává naději, že by se mohlo za pár let v českém amatérském loutkářství krásně blýskat na nové časy, ale i proto, že děti svou bezprostředností a spontaneitou oživily a „rozezvonily“ prostory kolem všech hracích míst přehlídky. Samozřejmě, jejich přijetí či nepřijetí konkrétního představení bylo i významným měřítkem kvality jednotlivých inscenací. Musím se přiznat, že jsem Chrudimi ty dětské semináře upřímně záviděl. Myslím, že to je jedna z věcí, které dlouhodobě chybí na národní přehlídce dětského divadla. Abych nebyl nespravedlivý, na Dětské scéně jsou diskusní kluby pro účastníky hrajících souborů, mají však mnohá úskalí. Hrající soubory jeden den přijedou, druhý den hrají a třetí den odjedou, aniž by měly možnost vidět a srovnávat více představení. Často se stane, že některý soubor nevidí prakticky nic a pro mne proto dětské semináře zdaleka nefungují tak, jak by mohly.
Ale teď už k jednotlivým představením 49.Loutkářské Chrudimi. Rozdělil bych je do tří skupin. Do první skupiny bych dal ty, které pro mne měly nejvíce problémů.
SNĚHOVÁ KRÁLOVNA souboru NA DLANI Opava byla hrána v divadle Karla Pippicha hned první den od 20:00 hodin. Inscenátoři jistě vynaložili mnoho úsilí, aby tuto klasickou Andersenovu pohádku na jeviště přivedli, bohužel jak se zdá, výsledek má víc záporů než kladů. Monotónní rozvleklost provedení, nefunkční, mrtvé „masko-loutky“, které hercům spíše svazovaly ruce, než aby pro ně byly prostředkem pro jednání a sdělení tematu, nefunkční scéna, tvořená jakýmisi stojany, na kterých byly jednoduchým přeskupením rozvěšených látek prováděny změny prostředí – to vše kontrastovalo s viditelně poctivou snahou opavských oslovit diváka. Ale jakého diváka? Všechny zvolené inscenační prostředky si v divácké adrese vzájemně odporovaly a tak výsledek neuspokojil ani dětskou,
ani dospělou část publika.
Ani soubor OPAL, také z Opavy, diváky svým vystoupením příliš nepotěšil. Jeho ŠLAPACÍ KRÁLOVSTVÍ bylo pokusem převést na jeviště původní rozhlasovou pohádku Zdeňka Svěráka „Kolo se zlatými ráfky“. To se nezdařilo. Výsledný tvar byl upovídaný, popisný a plný nepřesností, které způsobily, že z půvabné svěrákovské poetiky, ze které tu
a tam zazní mírné „předrevoluční podtóny“, nezbylo nic. Masívní horizont scény, který sliboval, že se s ním bude chytře pracovat, zůstal téměř nevyužit, navíc úpravami textu a nedůsledným pointováním některých situací došlo ke zmatení logické stavby příběhu. Bylo otázkou, v čem je inscenace vlastně loutkářská, když jednání loutek v ní bylo pomálu, a tam, kde byly, nehrály pro samotný děj významnou roli. Škoda. Především proto, že i toto představení hráli lidé, kteří to s námi diváky mysleli poctivě a předstupovali před nás s pokorou a dobrou vůlí.
O pokoře a dobré vůli zřejmě nemohu mluvit v případě dalšího představení, které řadím do této první skupiny – představení ZAČAROVANÝ LES souboru MRÁZ PO ZÁDECH, Praha. Jednoduchý, nijak zvlášť povedený text klasického střihu nám hráli dva mladí a nesporně vybavení mladí lidé. Snad pod tlakem důležitosti chvíle, snad díky nadšenému ohlasu kamarádů v hledišti do toho oba herci „šlápli“ naplno, a tak se stalo, že soudný divák musel mít pocit exhibice, vyrábění legrace za každou cenu, a musel si klást otázku, co je vlastně smyslem jejich vystoupení. Je to snaha o sdělení nějaké myšlenky, snaha oslovit a potěšit diváka, nebo jde pouze o touhu předvést sebe sama? Upřímně věřím v jejich poctivé úmysly, tentokrát na mne ale z jeviště nedosáhly.
Další stejně problematické představení jsme viděli ve stejném bloku s tím předchozím. Bylo jím vystoupení souboru DaLS Blučina TOBIÁŠ. Viděli jsme starší, poměrně dobře vybavená děvčata a příběh o jezevčíkovi, nespokojeném se svým zjevem. Inscenace, zjevně určená předškolnímu a nejmladšímu školnímu věku, je rozvleklá a monotónní a celá je hrána jakoby za sklem. Je-li základním principem divadla komunikace, v tomto případě o divadlo vlastně ani nejde. Herci s diváky totiž nekomunikují, pouze jim strojově a bez zaujetí předvádějí, co mají nacvičeno. Přidá-li se k tomu nepříliš povedená scénografie a problematický text pohádky, je výsledek neradostný.
STARÝ PŘÍBĚH JAROMĚŘSKÝ souboru BOĎI z Jaroměře je autorským textem režisérky souboru J.Dvořáčkové. Příběh o sličné panně Sidónii, jejích nápadnících a kouzlu svatojánské noci je, bohužel, v mnoha věcech nedůsledně vystavěn a vzniká tak mnoho nejasností o motivech jednání hlavních postav (není zcela jasné, jak je to např.s účinkováním kouzelného lektvaru od cikánky, jak jeho vypití ovlinilo jednání čerta a podobně). Větší sdělnosti textu zabránilo možná i to, že někteří z herců text neuměli a četli jej, stavbě incenace neprospěla ani hudební složka, která evokovala jinou atmosféru, než bylo třeba. Přesto, že inscenace má ještě značné rezervy, mám pocit, že jaroměřský soubor každoročně pokročí
o krok kupředu a nezbývá, než se těšit na ty kroky další.
Dalším představením, které řadím do této skupiny, je druhá inscenace souboru BIFULE z Hradce Králové, s názvem OSKARKY. Soubor zde spojil některé motivy z povídky Cantervillské strašidlo s některými motivy z povídky Zločin lorda Artura Savila od Oskara Wilda. Inscenace fungovala v rozděleném prostoru, kde jednotlivé části se odehrávaly buď v pravé, nebo levé části. V závěru, kdy se protagonisté obou částí setkají, je vše přeneseno doprostřed.. Spojovacími prvky obou příběhů byly zřejmě fiktivní osudy služky ze zámku Canterville a jiného sluhy, kterého inscenátoři vložili do druhé Wildovy povídky (v předloze tato postava není). Z obou příběhů byly vyjmuty pouze některé dílčí motivy a ty byly pro účel inscenace spleteny a zkombinovány do sebe. Obě povídky však mají společnou snad jen atmosféru Anglie konce minulého století, ale ani tu se inscenátorům nepodařilo na jeviště přenést (je-li to vůbec v rámci zvolené divadelní poetiky možné). Přiznám se, že mi takové nakládání s literární klasikou příliš nekonvenuje, zejména je-li při takové úpravě pominuto to hlavní, o čem předloha je.
Představení UFORIN A DIŠPERANDA loutkového divadla STAROST Prostějov připomínalo jarmareční frašku se vším, co tento žánr obnáší a bylo hráno krásnými marionetami. Bohužel – celková režijní koncepce s odkrytými, podobně jako loutky kostýmovanými vodiči nefunguje tak, jak si zřejmě soubor přál. Diváci sledují několik rozehraných rovin inscenace (přísná principálka a její nezvedená herecká společnost, naznačená rovina vztahů mezi vodiči a jejich loutkami a samotný příběh o tragické lásce Uforina a Dišperandy) a baví se jednotlivými dobře udělanými gagy, v celkovém řádu inscenace se však ztrácí. Inscenace působí nesourodě jak ve výtvarné, tak herecké a loutkoherecké rovině, a to je, vzhledem k mnoha pozitivům na druhé straně, škoda.
Posledním co bych zařadil do první skupiny představení, je SPOJÁČEK Liberec a jeho pohádka JEDNA ŠPRUŠLE ZA DRUHOU. Autorský text jednoho z členů souboru vypráví o tom, co se všechno může stát, když do světa vyrazí hloupý čaroděj, aby konal dobré skutky. Sloveso vypráví je v tomto případě zcela namístě. Hlavní postava inscenace, duch Prďous, totiž zcela přebije všechny ostatní složky, takže spíše než pohádce jsme přítomni přednášce, tu a tam doplněné malou loutkohereckou vsuvkou. Text pohádky je problematický, zejména pokud jde o metráž toho, co je významné a co ne, inscenaci příliš nepomohla ani volba loutek a celkové uspořádání hracího prostoru. I v tomto případě ale myslím, že soubor je na dobré cestě za dobrým divadlem pro děti a jsem zvědav na jeho další tvorbu.
Do druhé skupiny bych chtěl zařadit inscenace, které pro mne jako diváka fungovaly tak, že nad pozitivy představení převažovaly otázky, které jsem si v souvislostí s ním kladl.
Sem patří například obě vystoupení DRAMATICKÉ ŠKOLIČKY SVITAVY. První jsme viděli pohybovou fantazii s názvem ZRCADLENÍ. Sami tvůrci jí nazvali „němou generační výpovědí“ a já bych jejich název pozměnil na „nejasnou generační výpověď“. Kompozice pohybových etud - obrazů lidského života a fungování jedince ve společnosti, byla plná metafor a symbolů, které však nefungovaly vždycky v jednotném řádu a nechaly diváka, aby si mnoho věcí domýšlel a konstruoval. Představení bylo silné svou zřetelně projevenou vůlí mladých lidí hledat svoje místo ve světě a vypovídat o tom kultivovanou, byť zcela neloutkářskou formou ( v kontextu národní přehlídky loutkového divadla tato inscenace byla poněkud mimo vymezené hranice ). Škoda, že si inscenátoři více neověřili, zda se něco z toho, s čím na jeviště přicházejí, s diváky nemíjí.
Druhou inscenaci, PUTOVÁNÍ ZA SNĚHURKOU od svitavských jsme viděli druhý den. Karel Šefrna pro dospívající členky souboru vytvořil báječnou příležitost zahrát si, zablbnout si, a poprat se s divadelním řemeslem podle svých nejlepších schopností. Viděli jsme představení, které bylo svěží, kouzelně bezprostřední a neobyčejně životné. Vše na scéně jako by vznikalo bez větších potíží, často jako by to bylo právě vymyšleno. Diváka nemusely trápit nejasnosti, plynoucí ze spojení zdánlivě nespojitelného – klasické pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků s pohádkou Dlouhý, široký a bystrozraký. Věk účinkujících si ani veliké hloubání nad souvislostmi nepřipouští. Škoda jen, že pro nás starší zůstaly mnohé věci neobjasněny, nebo nebyly správně akcentovány. O to větší by to pro nás bylo potěšení.
Diskusi mezi některými diváky vyvolalo první ze dvou vystoupení souboru BIFULE Hradec Králové, RYCHLÉ ŠÍPY. Členové souboru si zde udělali legraci ze skautingu a Foglarova legendárního komiksu. Inscenace začíná příchodem tří mladých lidí ve skautských krojích, kteří s předváděním karikatury atributů skautského chování divákům oznamují, že ostatní členové oddílu již staví tábor a proto budou diváci muset zaskočit za jejich úlohy. Pak se mladí „skautíci“ pustí do první epizody příběhu o Rychlých šípech, kterou s pomocí titěrných „Igráčků“ a jednoduché scény z tvrdého papíru a s pomocí diváků přehrají ve výrazně zkarikované formě. Pominu-li nejasné tematizování tohoto „divadla na divadle“, přiznám se, že právě já jsem byl jeden z těch, které tato inscenace moc nepotěšila. Ne že bych si myslel, že si nelze dělat legraci ze skauského hnutí, nebo z dvaašedesát let starého seriálu Jaroslava Foglara. Já jsem jen tu ukrutnou srandu na jevišti nebral jako humor, ve kterém je i kus tolerance, nebo vědomí jistých historických souvislostí. Bral jsem ji jako výsměch. Výsměch něčemu, co nepochybně poznamenalo nejen moje dětství, ale i dětství desítek tisíc dalších lidí v téhle zemi a co neoddiskutovatelně patří do historie naší dětské lieratury, stejně jako do historie dětských hnutí.
MARTIN ŠULC, vystupující pod značkou loutkářského souboru PADLUKE ZŠ Smržovka ( soubor je uváděn jako režisér inscenace ), se chrudimskému publiku předvedl s inscenací JOHANES DOKTOR FAUST. Chlapec ze sedmé třídy základní školy hrál se zaujetím a mnoha zajímavými nápady, což je vzhledem k jeho věku pozoruhodné, nikoliv však výjimečné. Představení bylo zajímavé tím, jak si jeho tvůrci nedělali starosti s věcmi, které by pravděpodobně trápily dospělého: přesný výklad tak složitého textu, jakým Faust je (a tedy i všech verzí, které mohly být inspirací pro vlastní dramatizaci), jednota a vzájemná provázanost všech výrazových prostředků včetně zvukového plánu inscenace, udržení logické stavby vlastní dramatizace po redukci dějové linie předlohy a pod. Všechny tyto drobné nedokonalosti jsme byli ochotni Martinovi vzhledem k jeho nízkému věku prominout a představení bylo přijato, stejně jako na jiných přehlídkách, velmi dobře.
Představení JAK FRANTA NA ČERCHMANTY VYZRÁL souboru MRAVENEC ZUŠ Žamberk jsme viděli hned první den. Osobně si velmi vážím práce vedoucí souboru Olgy Strnadové a v tomto případě, myslím, opět dokázala, co všechno inscenační práce s dětmi může přinést, když se to umí. Soubor nejen dokázal oslovit a zaujmout diváky, každému kantorovi navíc musí srdce zaplesat, když si uvědomí, čím vším vedoucí své děti provedla při práci na této poměrně dlouhé a náročné inscenaci. To vše si děti uchovají jako vklad do budoucna a nikdo jim to nevezme. Příběh o vdavekchtivé Káče a Frantovi, který jí z pekla vysvobodí, je plný jemného humoru a dobrých nápadů, je nám interpretován dobře vybavenými dětmi s citem pro práci s loutkou, rytmus, zpěv, verbální komunikaci a s obdivuhodnou schopností koncentrace. Jedinými vadami na kráse jsou snad dramaturgicky nedůsledné vedení některých postav a dějové linie příběhu a zatím ne zcela vyřešená souvztažnost mezi jarmarečním plánem, hraným živými herci a vlastní pohádkou.
VELICE AMERICKÁ POHÁDKA souboru DdDd ZUŠ Děčín byla dalším představením dětského souboru na letošní Loutkářské Chrudimi. Je dobře, že jich bylo tolik a že většinou patřily k tomu lepšímu, co bylo na přehlídce k vidění. Patřil tam i soubor z Děčína. Jednoduchý příběh podle Šrutovy literární předlohy vypráví o hašteřivé a neposlušné dívce Alici, která si okusuje nehty a která je potrestána zlým skřetem a teprve poté, co se napraví, se smí vrátit zpět mezi svoje nejbližší. Příběh je srozumitelný, děti koncentrované a velmi dobře vybavené, hezká je hudební složka inscenace. Škoda jen, že poněkud zmatečně působí prolínání civilního a pohádkového plánu inscenace (někdy není jasné, kdo je v „civilu“ a kdo v pohádce), s čímž souvisí i nedůsledná scénografie a kostýmování účinkujících dětí.
Posledním představením, které bych chtěl zařadit do druhé skupiny hrajících souborů, je autorské představení GOGO & CHRU CHRU stejnojmenného souboru ze Svitav. Na scéně stojí paraván, dvě dívky a jeden vousatý mladý muž hrají tři „rakvičkárny“. Příběhy jsou krátké, jasné, zřetelně vypointované a vtipné. Otázky ale vznikají kolem rámce, do kterého jsou příběhy zasazeny: na začátku obě dívky přivádějí svého kolegu uvázaného na vodicích nitích jako kašpárka. Tahají za nitě, on se pohybuje jako loutka a dává najevo svou nevoli. V dalších mezihrách se vztah mezi mladým mužem a oběma dívkami proměňuje, pokaždé ale trochu jinak, jako by tyto proměny neměly zřetelný, jednotící záměr, ale sloužily vždy jen konkrétní situaci (dohrání předchozí rakvičkárny). Když v posledním příběhu vyskočí z balíku, o kterém se celý příběh hraje, kašpárek a bací po hlavě vítěze předchozího boje, příběh tím dostává absurdní, ale v řádu rakvičkárny přijatelný konec. V rovině vztahů mezi živými herci mladý muž odchází ze scény s nožem v ruce a obě dívky vypadnou zpoza paravánu mrtvé. Zdá se, že tím je rámec uzavřen, já ale odcházím z představení poněkud neuspokojen, protože lituji toho, že jsem mu zcela neporozuměl.
Nakonec jsem si nechal čtyři představení, která pro mne byla na letošní Loutkářské Chrudimi nejhezčím zážitkem.
Jako první bych chtěl jmenovat loutkářskou miniaturu NA TOM NAŠEM DVOŘE
souboru KŘEPELKY ZUŠ Žamberk. K tomu všemu, co jsem již dříve napsal o práci Olgy Strnadové, bych chtěl tady přidat ještě obdivuhodnou práci s detailem, i tím nejtitěrnějším významem jednání, které sledujeme; s váhou verbálního sdělování jako základního prostředku komunikace (zejména v dnešní době jeho naprosté devalvace). V inscenaci je každé slovo, každý význam a každý vztah pečlivě vážen a brán pod zvětšovací sklo, jako by nás její tvůrci chtěli donutit vnímat znovu a pořádně to, co jsme zvyklí brát jen tak mimochodem a bez většího přemýšlení. Inscenace je titěrná ve svém rozsahu, domnívám se ale, že děti ze Žamberka nám řekli víc, než mnozí jiní za dvě hodiny. Olinko, má úcta ...
Josef TATRMAN Brůček před chrudimské publikum přišel s divadelní katastrofou ZACHRAŇTE VOJÍNA KUŘÁTKO. Už samotné spojení Pepy Brůčka, Hrubínovy pohádky „Kuřátko a obilí“ a Spielbergova velkofilmu „Zachraňte vojína Ryana“ slibovalo neobyčejný divácký zážitek. Kdo jej očekával, rozhodně nebyl zklamán. Byli jsme svědky divadelní konfrontace křehké dětské pohádky o kuřátku, ztraceném zpod ochranného křídla matky kvočnys komerční, nákladnou a nabubřelou pohádkou pro dospělé, kterou nejnovější film Stevena Spielberga bezpochyby je. Apelativnost inscenace je zřejmá, pro mne osobně, ale v mnoha věcech zůstala zatím na cestě ke konečnému tvaru. Hrubínova pohádka se k mé lítosti brzy z inscenace vytrácí a zůstává přítomna pouze v osobě kuřátka a několika málo citacích. Některé efekty a gagy působí trochu samoúčelně a veliké množství obrazů, symbolů a metafor je použito, ale zapadne, protože pro ně není připraven dostatečný terén (např. obraz záchrany dítěte, který je velmi silným momentem inscenace, je přebit loutkou vyšinuté matky a gagy s ní spojenými). Když je nakonec po celém tom loutkovo-válečném běsnění celá scéna rozmetána a kuřátko odchází do westernovského zapadajícího slunce, uvědomuji si, že jsem byl svědkem mimořádného představení, které hraničí s přírodním úkazem. Rozum se sice trochu vzpírá, city ale dostaly plný zásah.
To nejlepší nakonec ... Jak je těžké dostát tomuto rčení, jsem si letos uvědomil na Dětské scéně v Trutnově. Přesněji řečeno – uvědomil jsem si, jak těžké je sestavit program přehlídky tak, aby přirozeně směřoval pokud možno k tomu nejlepšímu. V Chrudimi se to, myslím, povedlo. PLETENÉ POHÁDKY turnovských ČMUKAŘŮ byly milé a nápadité jako vždy. Jednoduchá scéna a jednoduché příběhy, mimořádné kouzlo pletených loutek, skvělé loutkoherecké výkony – to vše je asi to nejpodstatnější, co si divák z představení odnese. Zajíc, liška, vlk, koza a kůzle se spolu utkávají v laskavě nahlížených dobrodružstvích, kterým nechybí inteligentní humor a nadhled – jakási „malá domů“ pro dospělé diváky. Škoda jen, pletené nebylo úplně všechno, že po druhé pohádce představení trochu ztrácí na temporytmu a že poněkud povolují i oba protagonisté. Na vědomí, že Čmukaři umí, to ale nic nemění.
Na inscenaci HAVRANE Z KAMENE plzeňského STŘÍPKU jsem byl opravdu zvědav. V posledních deseti letech jsem tuto látku viděl dramatizovánu už několikrát a vždycky se střídavými úspěchy. Navíc jsem věděl, jak složitá byla tentokrát cesta plzeňské inscenace až do Chrudimi. Ivana Faitlová ale umí a je bezesporu jednou z největších osobností současného českého loutkového divadla. Představení mě zasáhlo a vtáhlo do sebe tak, že jen velmi těžko hledám slova, kterými bych je blíže opsal. Je to příběh o hledání vlastního místa na zemi, o střetu prosté, naivní dobroty s materialistickým a sobeckým světem, je to příběh o střetnutí světa fantazie a kouzel se světem, kde takové věci už neexistují. Nic ale není černobílé a prosté tak, jak to vypadá. I zdánlivá prohra a odsouzení nabízí příslib něčeho pozitivního do budoucna. To vše v té inscenaci je a je to diváku předneseno prostě a bez patosu, s pokorou a citem, který je obdivuhodný. Ukázněnost všech herců a mimořádné herecké výkony obou hlavních protagonistek slouží celému tvaru – nikdo a nic nevyčnívá na jeho povrch, vše je kompaktní, jak jedno tělo. Při velkém usilování naleznu několik maličkostí, které inscenaci poněkud ubírají na dokonalosti. Je to snad provedení loutek, které nehrají rovnocenného partnera jinak chytré a pěkné scénografii a některé nesrovnalosti v textu, které ruší jinak bezchybný dojem (např. relativita proměny celého roku v jediný den a domyšlení, jak na koho působí). Pro mne osobně bylo představení Střípku tou nejlepší tečkou za festivalem a vrcholem celé přehlídky.
Na závěr se sluší zmínit o dvou inspirativních představeních, která program přehlídky doplnily: zatímco hamletovská fantazie EXIT v provedení německého souboru WILD & VOGEL byla skutečnou lahůdkou a na své si jistě přišel každý, kdo jejich vystoupení viděl, RÁMUS Plzeň se svou PODOBIZNOU ve mně vzbudil poněkud rozporuplnou reakci. Snad byla na vině ne zcela přesná dramaturgie inscenace, snad některé problematické herecké výkony, snad obojí. Inspirativní však v každém případě byla představení obě.

Mirek Slavík