Texty: AS 2000, č. 4. Jarmila Černíková

LIBOCHOVICKÉ DIVADELNÍ LÉTO

Jen tak pro pořádek a pro ty, kteří u toho nebyli: Slavnostní zahájení 43. ročníku Libochovického divadelního léta se konalo ve čtvrtek 1. června 2000 v 19 hod. Konalo se pod záštitou Odboru kultury OÚ Litoměřice a MěÚ Libochovice a Asociace divadelních amatérů Praha. Při této příležitosti zazpíval pěvecký sbor gymnázia Lovosice pod vedením paní profesorky Brejchové.
Program přehlídky probíhal ve dvou liniích. Ta první byla věnována mládeži a dětem. Její součástí byly tyto inscenace: v pátek 9. června uvedlo Divadlo AHA z Lysé nad Labem veselou hudební pohádku Miroslava Pokorného KDO JE HLOUPĚJŠÍ, ve čtvrtek 15. června to byl divadelní soubor VRTULE ze Slaného s inscenací scénáře na motivy prózy Viktora Dyka KRYSAŘ, a v pátek 16. června zahrál soubor KAHÁNEK z Habartova pro nejmenší loutkovou pohádku KAČÁTKO.
Druhá linie přehlídky byla určena především dospělému publiku. V sobotu 3. června uvedl divadelní soubor ZMATKAŘI Dobronín jednoaktovou veselohru Bertolta Brechta SVATBA. Původní název je Maloměšťákova svatba. Jako u každého dobrého autora - a německý dramatik, spisovatel, básník, režisér a divadelní producent jím nesporně byl, dokonce svou dramatickou tvorbou a zároveň i poetikou epického divadla ovlivnil divadlo celého světa - původní název hry vystihuje ve zkratce její hlavní problematiku: svatební hostina je pro autora příležitostí postupně odhalovat vztahy svatebčanů, jejich zájmy, jejich duševní i morální úroveň, jejich stupnici hodnot, to vše dané společenským řádem, jehož jsou současníky a jenž se rozpadá jako nábytek ženichem vlastnoručně vyrobený. Aktovku Brecht napsal v r. 1919, kdy ve svých jedenadvaceti letech byl oslněn uměním výborného mnichovského komika Karla Valentina, na jehož jevišti i příležitostně vystupoval a pro něhož aktovka asi také vznikla. Byly to Brechtovy začátky, kdy o jeho velkých dramatech i epickém divadle nebylo ještě ani vidu, ani slechu. Na celém představení této veseloherní aktovky (hráno v překladu Rudolfa Vápeníka) je vidět, že jde o inscenaci poučeného režiséra i souboru, v níž se navíc uplatňují pestré a zajímavé lidské typy, vybavené dobrou úrovní řemeslných hereckých dovedností. Toho všeho režisér moudře využil. Bylo by potřeba více zvýraznit stavbu inscenace, aby neběžela ve stále stejné rovině. Chybějící gradaci by např. pomohlo využít místa, kde se otec nevěsty (František Kunst) iniciativně snaží rozproudit chcípající zábavu, jako nástup k dalšímu stupni gradace událostí, spolu s postupně odhalovaným způsobem jejich pravé podoby.
V pátek 9. června se konalo představení divadelního souboru NOVÉ DIVADLO Mělník, který uvedl salonní frašku o třech dějstvích francouzského dramatika Maurice Hennequina LHÁŘKA. Hrála se také pod názvem Prolhaná Ketty, ovšem v originále se jmenuje Moje děťátko. Přeložil ji Jan Tomek v roce 1968, kdy se poprvé dostala na česká jeviště. Ke stejnému žánru, totiž k frašce přelomu 19. a 20. stol., se uchýlil i divadelní soubor TYL z Bakova nad Jizerou, který v sobotu 17. června uvedl inscenaci frašky francouzského dramatika Georgese Feydeaua TEN, KDO UTŘE NOS v překladu Evy Bezděkové. Výběr obou těchto titulů koresponduje se současnou společenskou situací, bohatou na tvrdá lidská i společenská dramata a proto není divu, že se divák chce smát. Žánr salonní frašky mu k tomu dává dostatek příležitostí, pokud se jeho jevištní realizace nevymkne z uměleckých parametrů. Obě textové předlohy respektují základní charakteristické znaky tohoto žánru, který vychází z určitého příběhového schématu - z malé příčiny se vyvine řetěz neočekávaných gradujících situací, nejčastěji z manželského života (v našem případě je to lež a jí vyprovokovaná žárlivost u Lhářky, ve Feydeauovi úmysl pomstít se manželovi za jeho nevěru). Fraška je bohatá na komediální situace, kterým se divák směje z radosti, že ho nepotkalo to, co hrdinu daného příběhu. Ale při vší naději na úspěch u diváka není fraška vůbec lehkým žánrem. Bez řemeslného vybavení herců i režisérů, bez jejich poučenosti o žánru, vkusu a citu pro míru je jevištní výsledek pravidelně k nekoukání. Ve frašce jde vždy o nadsázku, ale ne o pitvoření. Naštěstí v obou případech jak Lhářky tak Feydeaua tomu tak není. Režie Vladimíra Dědka (Lhářka) a Magdy Melicharové (Feydeau) jsou poučené, přehledně zpracovávají situace příběhu, vedou herce k tomu, aby nepřehrávali, aby si jejich dialogy zachovávaly konverzační charakter a vycházely z charakteru dramatických postav a jejich průběžného jednání. Oba soubory jsou v hereckém projevu poměrně vyrovnané a jen v málo případech se nedaří dohrávat situaci až do konce, to znamená zhodnotit její výsledek. Autorská úroveň textů není vyrovnaná, osobně bych si více cenila Feydeaua než Hennequina, který s počtem dětí poněkud překračuje pravděpodobnost nadsázky.
V sobotu 10. června uvedla divadelní společnost KLAS z Klášterce nad Ohří současnou českou novinku Pavla Fialy BISTRO aneb NESMRTELNÍ. Režisérem této scénické grotesky je rovněž Pavel Fiala. Jde o průřez událostmi naší historie za posledních zhruba padesát let, které se v groteskní zkratce odehrávají v lidovém občerstvovacím zařízení - bistru, kde se setkávají, jednají a své názory sdělují různé „nesmrtelné“ typy, vyskytující se v každém lidském společenství, v každé historické etapě. Autor sleduje jejich osudy, proměny i důvody těchto proměn v časové jevištní zkratce a nechává na divákovi, jak se na základě svých životních zkušeností vyrovná se závěrem hry. Fialova předloha i její jevištní realizace kladly na herce mimořádné nároky, ale protože autor a režisér v jedné osobě psal role hercům na tělo, aby mohli každý jít za sebe, dostalo představení zajímavou a spontánní podobu a kromě několika nepřesností v jevištní řeči mělo i velmi dobrou celkovou úroveň.
V pátek 16. června uvedl divadelní soubor HAVLÍČEK Neratovice v režii Milana Šáry a Miroslava Rady čtyři aktovky:
TELEGRAM Karla Čapka, KLÍČ Arkadije Averčenka, dramatizaci Petra Hromady prózy Grigorije Gorina OSOBNÍ STRÁŽCE a aktovku Roberta Andersona JÁ JSEM HERBERT. Všechny čtyři aktovky byly již mnohokrát uváděny na mnoha různých jevištích i přehlídkách a protože režie i herci jsou zkušení, technicky dobře vybavení a ostřílení před nejrůznějším obecenstvem, byl i tentokrát výsledek na velmi dobré úrovni.
Abych na nic nezapomněla: předskokanem přehlídky bylo RÁDOBYDIVADLO KLAPÝ s hrou švédského dramatika Petra Olova Enquista NOC TRIBÁDEK, inspirovaná životem švédského dramatika Augusta Strindberga, jehož dílo tvoří jeden ze základních sloupů moderní dramatiky dvacátého století.
Doskokanem přehlídky bylo opět RÁDOBYDIVADLO KLAPÝ s inscenací hry amerického autora Thorntona Wildera NAŠE MĚSTEČKO. V režii Kateřiny Fixové a výborné spolupráci všech představitelů postav obyvatel malého městečka vzniklo představení o osudech a všedních starostech obyčejných lidí, kteří navazují na smrtí přerušenou činnost svých předků, aby jejich děti mohly pokračovat v jejich činnosti, až sami zemřou; představení o nepřetržitosti lidského rodu.
Zajímavosti Libochovické přehlídky: 1) vzhledem k tomu v jakém prostoru se hrálo (sálek v domově důchodců, ale s výborným obecenstvem) není možno hodnotit scénografii, je možno jen smeknout před vynalézavostí hrajících souborů, jak se s touto stránkou představení vypořádaly.
2) Libochovická přehlídka není soutěžní postupovou přehlídkou. Inscenace, které se tu sejdou, byly už víckrát reprizovány, prošly určitou prověrkou veřejnosti a tím patrně získaly větší jistotu. Stalo se tak proto, že režijní i herecká práce má poučený tvůrčí základ.
3) Je dobře, že existuje takováto přehlídka. Je zajímavou výpovědí o kvalitě amatérského divadla a jeho působení na společnost v atmosféře pohody, bez hektických situací a strachu. A je třeba poděkovat i těm, kteří svou velkorysostí a kulturním rozhledem tuto přehlídku umožnili, a samozřejmě i všem, kteří na jevišti i v hledišti dokázali vytvořit to, čemu se v divadle říká zpětná vazba, že totiž herci cítí zájem diváků a diváci zájem herců a že tento oboustranný zájem je věnován vlastně výpovědi o člověku.
Jarmila Černíková