Texty: AS 2000, č. 4. Jan Strejcovský

Karlínské jeviště 2000

Ve dnech 2.6. – 4.6.2000 se uskutečnil již třetí ročník nesoutěžní přehlídky amatérského divadla Karlínské jeviště. Po ne zrovna nejlepších zkušenostech s loňským ročníkem se jejího pořádání ujal Dům dětí a mládeže hlavního města Prahy, byť divadelní soubor Divadlo a Život, který je jakýmsi intelektuálním otcem této přehlídky, stále figuruje jako spoluvyhlašovatel. Proč tomu tak je, se nesnažím pátrat. Pouze si dovoluji konstatovat, že i to nejhodnější a nejopečovávanější dítě jednou opustí své rodiče.
Počet přihlášených souborů byl nad očekávání velký. Z původně přihlášených 14 souborů se nakonec přehlídky účastnilo 13. (Soubor Teta se včas omluvil a soubor Na cestě P.M. na poslední chvíli odřekl účast pro nevyhovující hrací čas.) Za pět minut dvanáct se podařilo pořadatelům zajistit náhradníka, a to Šumavský ochotnický spolek z Prachatic, čímž se nestalo, že by ti skalní diváci, kteří se rozhodli strávit tři dny v budově DDM Spektrum, byli o něco ochuzeni. Diváci a lektorský sbor ve složení Vladimír Veselý, Libuše Límanová, Daniela Vrabcová, Jitka Jezdinská a Vlastimil Venclík tak během víkendu shlédli celkem 14 inscenací.
Celou přehlídku zahájil soubor Divadlo a Život s textem F. Carinthy - Želva. Přes jeho nevelký časový rozsah se souboru podařilo na jevišti předvést množství školáckých chyb. Od tápání v textu až po nahodilou režijní práci, což je u tak dlouho pracujícího souboru až zarážející. DaŽ byl vystřídán divadelním souborem Sumus s Mrožkovou Tancovačkou. Soubor sice hrál v ne zrovna nejideálnějších prostorách velkého sálu, což mělo za následek částečnou nesrozumitelnost verbálního sdělení, ale režijně zajímavě vedení tři mužští představitelé všem připravili ne nezajímavý divadelní zážitek, který byl zprostředkován právě díky zajímavé herecké práci. Závěr večera patřil divadlu Esence, jehož Brokát, princ z pohádky, je již inscenací mnohokrát reprizovanou, a tudíž i usazenou ve všech složkách. Zajímavé téma o tom, že i princezny stárnou a že lásku je nejlépe hledat s nohama na zemi, bylo podpořeno jasnou režijní prací Marie Kubrové a standardními hereckými výkony téměř všech představitelů. Jedinou vadou na kráse této inscenace se ukázala její délka, která místy až retardovala temporytmus celé inscenace.
Za sobotního kuropění dorazil Šumavský ochotnický spolek, který od 11 hodin ve velkém sále zahrál hru P. Petroviče Ta spoušť. Inscenace byla exponována jako svižná situační komedie, s dominantní hlavní postavou v podání herecky zdatného Romana Maříka. S postupujícím časem však hlavní postava ztrácela rovnocenné spoluhráče, a to zejména v ženské části souboru. Sám text se začal jakoby bránit postupům situační komiky a dožadoval se řešení vzniklých situací spíše postupy psychologickými, pro což ale bohužel nebyly ze začátku inscenátory rozdány karty. To vše mělo za následek poněkud rozpačité přijetí inscenace jak u diváků, tak u lektorského sboru. Divadelní štafetu poté převzal divadelní soubor Máj, který přivedl na jeviště u amatérů často uváděný text Johna Patricka Rajčatům se letos nedaří. Text sám se neřadí zrovna mezi perly světové dramatiky. Nicméně soubor sehrál představení, které ctilo autorovu předlohu. Bohužel, mělo místy nevyvážené herecké výkony a prospěla by mu jasnější režijní práce, která by směřovala k živějším hereckým výkonům, a tím i k celkově svěžejší inscenaci. Druhým mimopražským souborem této přehlídky bylo Divadlo v množném čísle z Rožnova pod Radhoštěm. Parta mladých, s divadlem začínajících lidí, převedla do divadelní podoby text Vítězslava Nezvala Zlověstný pták. Samotné představení se neslo v duchu právě onoho „začínání„. Otázky dramaturgického výběru textu, jeho následná sdělnost či problém přenosnosti takovéhoto tvaru před publikum nesložené z věrných kamarádů či spolužáků – to byla některá z témat, o kterých se diskutovalo v kuloárových rozhovorech. Předposledním souborem sobotního programu bylo DIVADLO (bez záruky) PRAHA. Psát na tomto místě o dvou aktovkách T. Wildera, které jsou uváděny pod společným názvem Rodinné album, mi přijde trochu nepatřičné, protože se jedná o inscenaci našeho souboru. Nicméně, pro úplnost údajů nemohu jinak. Dle lektorského sboru se tedy Rodinné album neubránilo jakési režijní překombinovanosti, díky které vyznělo představení studeně a místy až neživě. Úplný závěr sobotního večera patřil manželům Lněničkovým a jejich Divadlu času. Na Karlínské jeviště přijeli s textem Oldřicha Daňka Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo. Známý text nabídl oběma protagonistům dostatek materiálu pro rozehrání příjemného a vyváženého představení. Škoda jen, že se občas místo lehkého konverzačního humoru dostavilo až téměř strohé přednášení dějepisných údajů. Nicméně, jako příjemná tečka za náročným sobotním dnem, Ošklivka zafungovala.
Nedělní ráno patřilo souboru Causa Bibendi, který pod názvem Fimfárum sehrál tři krátké pohádky Jana Wericha. Bohužel se Fimfárum, Líná pohádka, i O lakomé Barce, nevyhnuly nedostatkům plynoucím z řemeslné nepoučenosti souboru. A to nepoučenosti dramaturgické, režijní, a v neposlední řadě i herecké. Velkým kladem však budiž to, že soubor byl vstřícný jak kritickým hlasům lektorského sboru, tak i obdobně znějícím hlasům diváků. Divadelní soubor Refektář přijel s textem Z. Šillera - Ofélie. Text zpracovává a známým modelem „cobybylokdyby“ dotváří příběh, v tomto případě tedy nezemřevšího dánského kralevice. Inscenátoři zde podcenili chronickou známost Shakespearova textu, díky níž se divák těžko oprošťuje od jistých charakterových vlastností postav, které jsou zde oživovány. Zároveň možná místy až deklamační herecký výkon hlavního představitele zabraňoval výraznějšímu přesahu textu do prořídlých řad diváků. Vlastní překlad a dramatizaci J.M. Ribesovy Ulice si připravil divadelní soubor Kámen. Charmsovsky laděný text v rozsahu anekdoty nevyzněl díky nešťastně zvolenému a místy až nepřirozeně pomalému tempu, a tím i nepřiměřené délce inscenace. Zde jsem si povzdechl, že soubor nezvolil pro účast na přehlídce svoji inscenaci Buchty, která by jistě jako materie pro diskusi skýtala více možností. Posledním mimopražským účastníkem byl jihlavský soubor DE FACTO MIMO, který přivezl inscenaci Voda na kafe M. Koláře. Zajímavé a ne často vídané scénografické řešení hracího prostoru, režijně jasně vedené a herecky naplněné postavy a příběh, při kterém jsem se ze začátku od srdce bavil, ale s přibývajícím časem mi smích tuhl na tváři. Snad jen samotný konec mi přišel až zbytečně popisný. Poslední, kdo podstoupil po své produkci rozpravu s lektorským sborem, byl soubor NAŤESNO PLUS s Podskalského Ženou v trysku století. Jejich inscenace je řemeslně dobře odvedenou prací, k jejímuž lepšímu vyznění by přispěli snad jedině razantnější zásahy do textu, směřující ke zkrácení, a to zejména v příběhu renesančním. Úplný závěr divadelního maratónu patřil opět Divadlu a Život. K jejich Služební cestě se nevyjadřoval ani lektorský sbor, a i já si tedy dovolím ponechat tento divadelní tvar jako součást tohoto článku pouze pro úplnost faktografických údajů.
Co dodat závěrem. Karlínské jeviště 2000 se uskutečnilo. To, zda si tato přehlídka vydobude své místo v divadelním kalendáři, ukáže pouze čas. Čas také s největší pravděpodobností ukáže, že poroty, či chcete-li lektorské sbory, mají-li napomáhat amatérským divadlům, mají být sestaveny z takových lidí, kteří si pro své odbornostní a lidské kvality zaslouží úctu a uznání ze strany nás, amatérských divadelníků. A nastane-li jednou taková doba, a já jsem i po těch letech stále ještě optimista, nezažijeme již víckrát obdobu letošní Pražské přehlídky či Karlínského jeviště.

Jan Strejcovský