Texty: AS 2000, č. 4. Vladimír Zajíc

JUBILUJÍCÍ BAROKNÍ PERLA jménem JAN D V O Ř Á K
* 14.8.1925

Všichni zajisté znáte pojem renesanční osobnost, pod kterým si obyčejně představujeme člověka s velikou sumou znalostí a vědomostí, které, samozřejmě, umí též používat. Když se pozorně zadíváte na život a dílo Jana Dvořáka (pokud to vůbec je možné), pak bych si k jeho pojmenování dovolil nabídnout termín barokní osobnost. Důvod je nasnadě, neboť Jan Dvořák, stejně jako baroko, má pouze jeden upřednostňovaný úběžník, ke kterému vše upíná, napíná, směřuje. Všechny impulsy, pramínky, signály, silně bouřlivé i tence bzučivé, tenhle chlap do sebe vsakuje a uvnitř sebe v alchymistickém kotli představ a záměrů a obrazů přetavuje do čisté divadelní trajektorie, teatrálního a teatrologického tvarování světa. Ani hnutí Boys Scouts z prvních dnů mladosti nezůstává u něho pouze v dobrodružství a dovednosti, ale slouží divadlu, neboť - jak kdysi vyznal - principy výchovy a řízení společenství od pánů sira Baden-Powella a A. B. Svojsíka se převelice hodily, když se ujal ředitelování hradeckého divadla DRAK a dovedl jej až na Everest nejznámějšího a nejlepšího loutkového divadla na světě. Počátkem 90 let jsem s Janem Dvořákem natočil dvě kazety rozhovorů o tom jak šel život a divadlo. Jako dramaturg jsem psal cosi k výročí divadla DRAK, ale díky povídání jsem o barokní osobnosti českého divadla uveřejnil i několik článků. Cítil jsem povinnost aspoň takto dodat trochu bobkových listů na jeho prokvétající skráně, když vavřínový věnec jej zatím pouze obletuje. Marně jsem nyní kazety hledal abych z nich čerpal. Buď je v divadle smazali, nebo jsem je jaksi kamsi. Jsou prostě fuč, a já už hodinu hledím okem ovčím na monitor Siemens Nixdorf PCD 4ND, pouštím si v hlavě kaleidoskop chvil a hodin a dnů s Janem a marně šátrám po lanu, které by to vše úhledně svázalo do prezentu s mašlí a sonetem gratulačním. Hledím na monitor a prsty rovnou o stavu mém píší. Hle, vždyť to je zcela v dvořákovském duchu způsobu vyprávění příběhů, neboť při zastavení času a zmrznutí nápadu se vycházelo právě od tohoto negativního konkrétního stavu, zážitku, který se zpracovával a tvaroval a fabuloval, načež se vše ukazovalo v materiálu tělesném i předmětném. A náhle, řemenice imaginace zachrčela, nahodila převody, a obrazotvornost naskočila from stand by up to forward. I za tohle, za schopnost, přesněji za metodu využít zdánlivě nesouřadné, protikladné, ba retardující prvky k práci samotné, k vykročení z psychického stínu depky, trápení a nejistoty, do světla pochyb praktických a tvořivých, jsem já, a určitě nejen já, Janu Dvořákovi vděčen. To jsem tedy zvědav, jak budu dál o téhle barokní perle, nesymetrickém zrcadle estetického kánonu ryze lidově dvořákovského divadla psát. Když totiž nemohu do uvozovek použít Janovu přímou řeč, tak se trochu cukám a lekám. Ne, že bychom se neznali a lecos spolu ... Ale, nezdá se mi to košer! Co se mi míhá, jsou pouhé zastávky, drobné milníky divadelního terénu, které nijak důsledně neobjasní Janovu úlohu v českém divadle. Avšak, jde přece o lehké blahopřání k jmeninám, tak snad jako takové bude přijato.
Doba dávná mi říká, že jsem chodil na inscenace divadla DRAK s matným vědomím, že mají ředitele Dvořáka co dřív tahal za šňůry u Hurvínků. Jako každý divák jsem brzo zjistil, že Dvořák v DRAKu nejen ustavil tvůrčí tým Krofta-Vyšohlíd-Matásek, ale přinášel žhavá témata a tituly, která souboru předkládal, předhazoval, vnucoval. Když přišlo první osobní setkání s Janem, bylo to v čase, když už svůj post ředitele opouštěl. Sluší se zde říci, že křeslo šéfa předal s noblesou, nadhledem, bez krveprolití v uměleckém sboru. Pak už se vršila různá setkání různého obsahu a dosahu. Od obyčejně lidských po odborné. Semináře a rozpravy, úvahy a impulsy, slova hladká i tvrdá. Později společná posezení nad inscenacemi DRAKU, která už nahlížel zvenku, i nad inscenacemi jiných divadel. Vyprávění o rozličných serpentinách jeho pedagogického působení na DAMU a o úskalích, která život přinášel. Odlehčená, vzletná, ale i zatvrzele ze země vydupávaná tvorba ve Francii v Institutu loutek, nebo v Maďarsku, Rakousku, et cetera. Společné uvažování v lektorském sboru, který kořenil robusním, a někdy víc než jen bouřlivě rudolfínským humorem a záměrnými invektivami, když se mu zdálo, že věci divadelní dáváme méně, než ji patří. Suma sumárum, i v těchto chvílích učil. Nepoučoval, ale poukazoval příkladem, i když přicházely chvíle, kdy si koledoval o to, že se k němu lektorský sbor otočí a on skončí jak Caesar při Idách březnových. Rozpravy a zasvěcené rozbory a komentáře v chrudimském Muzeu loutek. Občas mě mrzelo, že jsme se spolu na žádné inscenaci v divadle nesešli, i když hned tiše šepotám, kdoví. Možná bychom se při vší úctě, ale při vzájemné zarputilosti, začali beranovitě přetlačovat, a ... ale ono by to zas inscenaci mohlo dodat šťávu, ne? Nevím zda mám litovat či ne. Ale jedno vím. Jsem rád, že jsem se tímhle chlapem potkal. Že jsem aspoň trochu o barokní osobnost Jana Dvořáka, o jeho způsob myšlení a divadelního uvažování zavadil. Možná by o téhle nepřehlédnutelné - fyzicky i duchovně - osobě měl psát někdo jiný, kdo více než já s ním zažil jeho drakovskou epochu nebo loutkařské workshopy, neboť každý, když slovo přijde, naň jen v dobrém vzpomíná. V dobrém a dobrým slovy jeho jméno doprovází, a když občas vykřiknou nějakou invektivu, pak jde o invektivu srdeční. To když vzpomenou na trápení a muka obraznosti s ním prožitá.
Poslyšte, není nakonec právě tohle to nejlepší blahopřání a nejúžasnější bilancování, když lze o někom prohlásit, že naň všichni vzpomínají v dobrém? A když je to navíc tvůrce a umělec a pedagog, který za sebou stopu vtisklou zanechává, tak co si přát víc? Nevím. Netuším. Ba ne, vím. Ještě dlouho bych rád potkával Jana Dvořáka v černé kožené vestě a žebradlem přes rameno, kterak odněkud kamsi pospíchá, ale vždy má čas na kus řeči, na úvahu, na úsměv posílaný přes nakrčené vrásky kol očí.
Tak jo, ať mu slouží! Ať, řečeno s klasikem, může stále užívat dobrých časů s korbelem vína po pravici, kalamářem po levici, a zbrusu nový sešit na vyprávění ať před ním otevírá náruč. Ať si, Honzo, naplno užíváš časů, kdy každý dobrý člověk je králem a pánem ve svém domě.
Vladimír Zajíc